Krajina očima ekologů

Klíč pro souběžný výklad vlastností krajiny – charakteristického reliéfu, funkčně propojených ekosystémů a historicky vzniklých civilizačních prvků – musí být použitelný pro ty, kdož o osudu krajiny rozhodují: pro vlastníky půdy, investory, politiky a úředníky.

Ekologické i estetické změny krajiny mají svůj původ ve změti rozhodnutí o jednotlivých konkrétních územích (zpravidla parcelách). Přímé „rozhodování o krajině“ neexistuje. Většina pronikavých změn v ní vznikala, vzniká a bude vznikat jako „vedlejší“ účinek rozhodnutí o využití jednotlivých pozemků, z nichž tím nejradikálnějším je umístění stavby. Především v rozhodování o využití pozemku je podle našeho soudu hledaný praktický klíč k interpretacím krajiny.

Legislativní rámce

Hrubý klíč k interpretaci krajiny poskytuje znění zákona. Krajinný ráz „je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti“. Ochrana krajinného rázu je především ochranou estetických a přírodních hodnot – významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonického měřítka a vztahů v krajině (§12 zák. č. 114/1992 Sb.).

Klíč je to hrubý, přece však v operativě územního rozhodování použitelný. Zákon jej svěřuje stavebním úřadům a správám velkoplošných chráněných území, konkrétně třem národním parkům a dvaceti čtyřem chráněným krajinným oblastem, jež pokrývají 14,4 % státního území (viz mapku). Rady okresních úřadů využily do konce r.1994 své kompetence v ochraně krajinného rázu tím, že vyhlásily víc než stovku přírodních parků s individuálně formulovanými ochrannými podmínkami.

Dynamika krajiny ve světle statistiky

Půl století ve vývoji krajiny není dlouhá doba, ale české a moravské krajiny jsou podrobovány změně už potřetí. Kolektivizaci zemědělství v 50. letech, direktivně prosazené koncentraci výrob v 70. letech a teď majetkovým restitucím a nastupujícím tržním vztahům v držbě půdy.

Posledních šest let se vyznačuje spontánním útlumem zemědělského využívání krajiny – jev pro ochranu přírody jistě pozitivní. Celková výměra zemědělského půdního fondu se průběžně zmenšovala už od začátku století, a to z 67,5 % území dnešní ČR v r. 1900 na 53,9 % v r. 1995; po r. 1989 však probíhal tento pokles (v důsledku dočasného útlumu záborů pro výstavbu) zatím nejpomaleji. Poprvé v tomto století je výrazný vzestup podílu trvalých travních porostů i statisticky nepodchycených ladem ležících ploch, zatímco dosavadní plynulý nárůst lesních ploch (samozřejmě ekologicky méněcenných) z 28,6 % v r. 1900 na 33,3 % v r. 1989 se za posledních šest let téměř zastavil.

Pro účely územního plánování byly už r. 1980 na základě expertního hodnocení uzavřeny plošné bilance území všech okresů z hlediska tří krajinných typů A, B, C a v jejich rámci tzv. stupňů krajinářské (zvýšené, základní, snížené) hodnoty. Výsledek přibližuje tabulka.

Nejrozšířenějším z účelově vymezených krajinných typů A, B, C je u nás B – typ krajiny „harmonické“ s téměř 60 % plošného zastoupení. Na tom není nic divného. Krajinný ráz Čech a Moravy určují především málo členité pahorkatiny, jež postrádají nekonečné lesy, nebetyčné hory či vodní plochy, jejichž konce nedohlédneš. Pro nás „nic zvláštního“, pro cizince to je předmětem obdivu. Česká a moravská „harmonická“ krajina byla formována do své podoby v podstatě selským barokem a při péči dobrých soudobých hospodářů může trvale uchovávat a dále rozvíjet jak její půvaby, nezaměnitelné s jinými krajinami, tak biodiverzitu (různost zde žijících druhů) vyšší než souvislé lesní komplexy.

Krajinářský typ B – krajina „harmonická“ se zvýšenou krajinářskou, tj. ekologickou a estetickou, hodnotou pokrývá dodnes pětinu až čtvrtinu našeho území, stává se však pozůstatkem minulých epoch. Přitom tento krajinářský typ zasluhuje naši soustředěnou péči. Vznikal a udržoval se lidskou činností a bez ní nemůže přetrvat. Takové činnosti však bezpodmínečně vyžadují „kulturní autolimitaci“ (H. Librová, Vesmír 74, 670, 1995/12), bez ní bude většina harmonické krajiny Čech a Moravy se zvýšenou krajinářskou hodnotou stále ochuzována. Její přechod ke krajinným typům A nebo C by nepochybně přinesl ochuzení našeho vlastního domova nejen pro venkovské obyvatelstvo, ale i pro většinu z nás, kteří žijeme v městských aglomeracích.

Státní regulace činnosti, která by se omezovala na zákazy a represe, v demokratických systémech s tržním hospodářstvím přestává být použitelná.

Ekonomické souvislosti

Pokud by se zákonem stanovené principy regulace činností na určitém zájmovém území (viz mapku) soustřeďovaly výlučně na omezování práv vlastníků půdy, mohly by být právem označeny za pozůstatky centrálně direktivního systému. V tržním systému má být omezování činností ve veřejném zájmu propojováno s ekonomickými stimuly tak, aby se péče o krajinu a její ráz stala podnikatelsky přitažlivou.

Pro výkon takové péče existuje ve státech Evropské unie objednávka, dlouhodobě (na 5 – 20 let) garantovaná státem. Mimoprodukční efekty zemědělství a lesního hospodářství jsou zde rozvíjeny jako veřejný statek, za který společnost, zastoupená různými organizacemi a demokratickým státem, platí uživatelům půdy. Také proto mohla Evropská unie r. 1992 stanovit, že zemědělská produkce se musí snižovat takovými způsoby, aby to prospělo ochraně životního prostředí. Od r. 1987 je zde zaváděn systém státních grantů nabízených vlastníkům půdy v „oblastech citlivých z hlediska životního prostředí“, pro něž si každý stát sestavuje vlastní katalog subvencovaných opatření péče o krajinu. Choulostivé oblasti jsou zde definovány jako „území, v nichž tradiční způsoby zemědělského a lesnického hospodaření vytvořily krajinu s biotopy volně žijících organizmů, jejichž uchování je v zájmu veřejnosti“. Subvencování vlastníků v choulostivých oblastech je chápáno také jako podpora regionálních kultur a výraz snah uchránit ve sjednocujícím se kontinentu vše jedinečné, specifické a nezaměnitelně národní.

Evropská ekologická síť – EECONET

Od r. 1993 probíhá v Polsku, Maďarsku, na Slovensku i v České republice rozsáhlý projekt Evropského programu IUCN (Světového svazu ochrany přírody), nazvaný „Národní strategie ochrany přírody: Národní ekologická síť v zemích střední Evropy“. Projekt je financován grantem Ministerstva zemědělství, péče o přírodu a rybářství Nizozemského království a u nás jej realizuje České koordinační středisko IUCN v Praze (viz mapku).

V politickém dokumentu Rady Evropy, nazvaném Evropská strategie biologické a krajinné diverzity (Štrasburk 1995), je deklarován společný cíl států Evropské unie „zajistit ochranu ekosystémů, ekotopů, druhů organizmů i genetické diverzity kontinentu ochranou krajin evropského významu v územně propojené podobě, označované jako EECONET“.