Krajinná architektura

Podle mých zkušeností z přírodních věd vzniká na dobré vysoké škole nejméně třetina diplomových prací, které obohacují obor, o další třetině je dobré vědět, a teprve zbytek tvoří práce, ve kterých autor více či méně úspěšně doložil svou znalost řemesla a práce s literaturou. Na mnoha západních univerzitách vycházejí různé typy diplomových prací jako „samizdaty“ v 10 i více exemplářích a jsou anotovány či recenzovány v odborných časopisech, databázích a výročních zprávách. Jsou využívány mnohem víc, než je zvykem u nás, a odborná veřejnost si navykla s nimi pracovat.

Recenzovat diplomové práce je u nás zatím nezvyklé, i když právě časopis Vesmír je již několikrát využil jako základ článku. V případě Müllerovy „Úvahy o krajině“ jde o práci, na kterou je vhodné upozornit, protože se zrodilo něco u nás nového, čemu bude - doufejme - patřit kus budoucnosti. Na Akademii výtvarných umění tomu zatím říkají „konceptuální tvorba krajiny“, ale jinak se hovoří o krajinné architektuře nebo o „landscaping“, popřípadě o „landshaping“. Zjednodušeně řečeno jde o to, že u nás vápencovým velkolomem, hnědouhelnou jámou nebo jiným nevybíravým způsobem ničíme krásnou krajinu a místo toho, abychom z ní vytvořili jinou krásnou krajinu, ji raději odepíšeme jako zničenou.

Právě naše země, nikoliv jako kovárna Rakouska-Uherska, ale jako vápenka, pískovna a velkolom střední Evropy, nutně potřebují estetickou tvorbu nových krajin. Skutečnost je zatím taková, že např. strmé stěny opuštěných lomů, jež se mohou stát vítanými náhradními stanovišti, jsou srovnány nebo zavezeny odpadem; že výsypky hnědouhelných dolů jsou upravovány do rovných ploch umožňujících pohyb těžké mechanizace a osázeny v přesně odměřené geometrické síti dřevinami, jež jsou právě na skladě. Požadavek rozmanitosti porostů je plněn v čtvercové síti lesních dílců. Toky jsou napřímeny, v krajině pak převládají rovné „inženýrské“ prvky. A přitom divoké výsypky ponechané samovolné rekultivaci často vytvářejí taková zákoutí, že pracovníci ochrany přírody leckdy žertem a někdy vážně uvažují o jejich právní ochraně. Bývalá jizva se totiž při troše štěstí může stát podivuhodným mikroregionem, kam se dá přicházet za krásou.

Aleš Müller si pro svou konceptuální tvorbu krajiny vybral prostor dolu „Nástup“ mezi Kadaní a Chomutovem. Území má tvar nepravidelné elipsy o rozměrech asi 12 x 8 km (který umělec by nechtěl vytvořit artefakt těchto rozměrů!). V části oblasti stále probíhá těžba, což znamená, že výsypky je „za chodu“ možné tvarovat různými způsoby. Průběžně je prováděna „pravoúhlá rekultivace“. Müller nejprve studoval pravěké osídlení, středověké sítě vesnic a drobný průmysl 19. století, aby se přiblížil „géniu loci“. Po získání jakési pocitové mapy přikročil k navržení reliéfu.

Krajina je velmi často určována vodními plochami. V návaznosti na současnou síť potoků i zbytkovou jámu po těžbě navrhl poměrně členitou krajinu, která je však kolonizovatelná člověkem. Znamená to, že svahy kopců budou výhledově patřit lesu, ale temena kopců budou rovná, aby na nich jednou mohla vzniknout pole. Dalším krokem je navržení porostů. Z hlediska současné praxe je téměř převratným objevem, že lesní porosty by neměly být sázeny ve čtvercích, ale v zónách a „nudličkách“ respektujících tvar a mikroklima krajiny. Porosty jsou blízké přirozeným doubravám, ale Müller počítá se směsí 6 - 10 druhů, u kterých asi trochu doufá, že si příroda sama přebere, co je pro dané místo nejvhodnější.

Vzhledem k současnému nedostatku vhodných dřevin začíná Müller vybudováním lesní školky při Ahníkovském zámeckém parku. To je nejnákladnější a z ekonomického hlediska obtížně realizovatelná část projektu. Nicméně se dá očekávat, že po počáteční investici by si na sebe školka dokázala vydělat. Protikladem zámku má být jakési archaické posvátné místo osázené lipami, s vyhlídkou na krajinu. Může se vám zdát fantastická představa, že se lidé přicházejí pokochat vyhlídkou na výsypku hnědouhelného dolu, ale projděte se někdy touto krajinou anebo si nechte vyprávět, jak byl kritizován fotograf Josef Koudelka za to, že severočeské výsypky ukázal jako příliš krásné!

Na rozdíl od obvyklých rekultivačních plánů počítá Müller s bohatší mikromozaikou krajiny, ponechává výseky určené k samovolné rekultivaci a navrhuje travnaté plochy osázené solitérními duby. Zvláště poslední typ krajiny, odvozený ze stavu, který můžeme občas na výsypkách pozorovat, je velmi krásný. Část krajiny je ponechána vůli krajináře, ale zbytek tvořivé síle přírody. To se týká zejména rokle, „přírodní sochy“, jejíž části již dnes připomínají rezervaci Střezovská rokle (8 km jižně od Chomutova).

Aby diplomová práce nevyzněla do prázdna, autor se angažuje při její realizaci, ale naráží, a mívá problémy i s vystavením vlastní koncepce krajiny, protože co se týče krajinné estetiky, je jeho pojetí konkurenční, lepší než původní plán.

Z hlediska české krajiny a této země vůbec si nad Müllerovou diplomovou prací uvědomuji nejméně tři věci:

• Na rekultivacích by se nemělo příliš šetřit, protože nová krajina už tady zůstává „navždy“ a dlouhou dobu bude přinášet ekonomický i estetický užitek.
• Je nutné, aby u nás byla založena a rozvíjena krajinná architektura (konceptuální tvorba krajiny) jako obor, protože ji právě nyní nutně potřebujeme.
• Krajinu nemůže navrhovat jen samotný umělec bez pomoci geomorfologů, lesníků, techniků a příbuzných profesí, ale mělo by se stát pravidlem, že v příslušné rekultivační skupině bude též zastoupen umělec, protože krása je jednou ze základních složek každé hodnotné krajiny.¹⁾