Bude zřízen geologický park Čertovy schody?

Diskuse týkající se těžby vápence v koněpruské oblasti u Berouna trvají řadu let a přinesly řadu oprávněných nároků ekologických aktivit, jako jsou požadavky na umírněné využívání ložiska a hospodaření s vysoce kvalitní surovinou i konstatování, že v našem vápně a cementu vlastně vyvážíme lacinou energii, za což platíme zvýšenými emisemi oxidů síry. Podle mého názoru však některé základní prvky problému zůstávají nevyřešeny. Především se mnoho lidí stará o lom, který zde možná jednou bude, a málokdo se zajímá o díru do země, která tu už je a patří mezi největší v Evropě. Jmenuje se Velkolom Čertovy schody-západ a její jméno není odvozeno od systému lomových etáží, ale od přirozeného skalního výtvoru připomínajícího obří stupně. Dál jde o to, že v sdělovacích prostředcích vystupuje koněpruská oblast téměř jako nedotčená, panenská oblast, která je zlovolně rozemílána na cement. Ve skutečnosti jde již od r. 1891, kdy byl otevřen Císařský lom, o industrializovanou krajinu, která kromě „neviditelné ruky přírody“ vyžaduje také lidskou správu. A konečně jde o to, že když nebudeme těžit vápenec v Koněprusích, tak kde tedy?

Za první republiky fungovalo na území tehdejšího státu asi 250 vápenných pecí s roční produkcí přes 1 milion tun vápna. Kromě toho se zvláště na Slovensku udržovali drobní vápeníci pálící vápno v milířích. Tyto drobné provozy měly velký vliv na celkový stav krajiny. Zvláště v oblastech chudých na vápenec byly rozebrány a zničeny téměř všechny přirozené výchozy a skalky. Většina drobných ložisek byla otevřena obecními lomy. Proto po válce ochranáři vcelku přivítali vytvoření několika velkých provozů - připadalo jim totiž, že je menším zlem zničit okolí několika velkolomů než ohrozit drobné výskyty vápenců rozeseté po celém území republiky a rozrýt Český kras několika desítkami menších lomů.

V okolí Berouna vznikl v první půlce tohoto století ojedinělý způsob těžby, kde úzkokolejná dráha kombinovaná s lanovkou svážela surovinu z lomů Tetína, Koněprus a Kosova do cementárny v Králově Dvoře. Počátkem 50. let se však těžba dostávala do řady problémů - lomy byly často nevhodně založeny, ale budovatelé socializmu potřebovali na své stavby stále víc vápna a cementu. Navíc 14. září 1950 byly při odstřelu v 9,59 h objeveny Koněpruské jeskyně a těžba na Zlatém koni byla přerušena. Kdyby nebylo Koněpruských jeskyní, bylo by celé návrší dnes pravděpodobně odtěženo. 22. 2. 1956 schválila vláda projekt výstavby velkolomu Čertovy schody. V první fázi byla vybudována normální železnice z Králova Dvora do lomu. Počátkem roku 1959 začala vlastní těžba a zároveň byl modernizován provoz v Králově Dvoře. Dalších 30 let pak otravoval ovzduší ve špatně ventilované berounské kotlině. Za tuto dobu si k němu místní obyvatelé právem vybudovali negativní citový vztah, který po r. 1989 vyústil v kategorický požadavek zrušení cementárny v Králově Dvoře. Přestože by dnes většina ochranářů-odborníků nejraději viděla novou, čistou cementárnu právě na místě bývalého provozu, byl tlak veřejného mínění tak silný, že nový vlastník byl nucen změnit své plány a uvažovat o náhradním stanovišti, jímž je ona tak diskutovaná Tmaň.

Otevření velkolomu mělo také svá pozitiva - postupně se opouštěla těžba v ostatních lomech dané oblasti a nový velkoprovoz tak přispěl k zachránění vrchu Damil u Tetína a Chlumu u Srbska. Počátkem 60. let se mezi ochranáři vedly diskuse o omezení těžby v koněpruské oblasti a otevření nového velkokapacitního lomu na parovině jihozápadně od Prahy, např. u Třebotova, kde by lom krajinářsky příliš nevadil, ale větší škodu by nadělaly odvaly a doprovodné provozy. Špatná a hlavně variabilní jakost vápence vedla k zamítnutí návrhu, ke kterému se možná po pár desítkách let vrátíme.

Roku 1972 byla ustanovena Chráněná krajinná oblast Český kras. Hranice CHKO byla vedena tak, aby provoz velkolomu ležel uvnitř. Předpokládalo se totiž, že těžbou dojde k vytvoření cenného geologického odkryvu, který by měl být chráněn. Zahrnutí velkolomu do chráněné krajinné oblasti mělo zabránit např. tomu, aby lom byl po odtěžení zasypán odpadky. Ochrana přírody počítala s těžbou, ale chtěla si udržet kontrolu nad lomem, a hlavně nad vytěženým prostorem, který po těžbě zbude.

Někdy ve 30. letech prosadil Jaroslav Petrbok u Pražské železářské společnosti požadavek, aby lom v údolí Kačáku ponechal skalní údolní kulisu, která by vlastní provoz lomu zakrývala. Zároveň od společnosti získal peníze na výzkum důležité paleolitické lokality - jeskyně „Nad Kačákem“ - a vymohl její zachování. Podobně ještě v 60. letech prosadili ochranáři zakomponování Velkolomu Čertovy schody do krajiny. Lom se měl zastavit a skutečně zastavil na hřebeni okolních kopců, které jej téměř ze všech stran „stíní“, takže si jej všimnete teprve v okamžiku, kdy stojíte na jeho okraji. Historie se opakuje nejenom v tom, že nový lom má rovněž být chráněn přirozenými skalními kulisami a že i dnešní vlastník financuje záchranný archeologický, paleontologický i geologický výzkum koněpruského útesu (viz článek prof. I. Chlupáče ve Vesmíru 73, 618, 1994/11). Nový je fakt, že vytěžená část ložiska je tak obrovská a díky systému těžebních stupňů tak nepřirozená, že jen obtížně splývá s okolím. Zůstává zde obří jáma a nerudovská otázka, co s ní?

Mezi ochranáři, experty a vlastníky lomu se začíná prosazovat myšlenka o vytvoření geologického parku Čertovy schody. Konsensus byl dosažen v tom, že vytěžený prostor nemá být využit místo nějaké nové továrny nebo skladu, či dokonce jako skládka odpadu, ale vrácen přírodě. Počítá se zde se zřízením naučné stezky, a některé skály by možná měly být vyhrazeny horolezcům, aby se odlehčilo cvičným terénům u Srbska. Z technického hlediska je žádoucí, aby těžba pokračovala od okrajů dobývacího prostoru ke středu, tak aby opuštěné partie mohly být průběžně rekultivovány. Nejvýhodnější je rekultivace těžbou, kde krajinný architekt přímo určuje výsledný tvar skal a suťové osypy nejsou nákladně naváženy, ale vznikají prostým nedotěžením posledního odstřelu.

Základní myšlenka geologického parku je taková, že geolog určí skály, které představují nějaké význačné odkryvy nebo paleontologická naleziště a které mají zůstat zachovány. Architekt krajiny k těmto daným plochám vymyslí kontext, jakým jsou např. ve spodní části skal osypový kužel a ve svrchních partiích skalní rokličky a členité úseky. Důležité je umožnit přístup k profilu, ale zároveň rozbít nepřirozený optický dojem pravidelných lomových etáží. To se dá udělat např. zúžením etáží a jejich částečným a nepravidelným zaplněním osypy. Měla by zde zůstat stát alespoň jedna velká dominantní skála. Lom na Kobyle ukazuje, jak přirozeně vypadá po pouhých 40 letech jen mírně zešikmená 55 m vysoká skalní stěna. Přísně vertikální stěny špatně zarůstají, ale zkušenosti z ostatních lomů v oblasti ukazují rychlé zacelování skalních povrchů při sklonu 74 - 80 stupňů. Přirozená retrodukce dřevin je poměrně rychlá, ale u objektu rozměru dnešní jámy jí přeci jenom bude nutné pomáhat.

S výjimkou Severočeské pánve, kde vzhledem k původnímu plochému rázu krajiny jde přecejen o odlišný problém, u nás dosud nikdy nešlo o tvorbu skalnaté krajiny. Lomy bývaly zaváženy odpadem a jejich stěny zešikmeny. Dnes se např. v Anglii nebo Německu setkáváme s takovými rekultivacemi starých lomů, že musíme chvíli přemýšlět, kde začíná umělý tvar a končí přirozený výchoz. Rekultivace těžbou není drahá, ale zatím jsme si ji nezvykli provádět a co je horší - nepočítají s ní ani dosti přísné rekultivační směrnice báňského úřadu. V této fázi je celá myšlenka geologického parku otevřena diskusi, do které je možné, ba vítané se zapojit. Pokud totiž bude přijata na Čertových schodech, měla by být uplatňována v menší či větší míře i u jiných lomů. Nejde zde o kategorické prohlášení typu: „Těžba ano - těžba ne“, ale o co nejhospodárnější těžby, jejichž následky se do krajiny přirozeně zapojují, nebo ji dokonce obohacují.

Z hlediska ochrany přírody celého našeho území, nikoliv jedné lokality, je nutné říct:

• jeden velký „čistý“ lom je lepší než řada drobných, živelně těžených i živelně (obvykle skládkou) zanikajících lomů,
• je v zájmu ochrany přírody, aby v těchto lomech, vápenkách, cihelnách a cementárnách fungovaly střední, dobře prosperující závody, jejichž zisk bude tak velký, aby zaplatil postupnou revitalizaci vytěženého prostoru,
• je vhodné, aby nové závody vznikaly v místech, kde již těžba v minulosti probíhala, tak aby docházelo k postupné transformaci špinavé a neuspořádané industriální krajiny v „čistou“ průmyslovou krajinu a posléze ve spontánně či uměle revitalizovanou oblast.

Nedávno citoval I. M. Havel na jednom semináři Centra teoretických studií UK názor, že auta jsou sice škodlivá a bylo by lépe se bez nich obejít, ale pokud to nedovedeme, není správná cesta automobily zakázat, nýbrž udělat je lepší. Něco podobného platí pro energetiku, průmysl i vápno a cement z Koněprus.