Mýtická mytologie

Chesterton varuje v jednom eseji před antropologickými a etnografickými výpravami na Trobriandské ostrovy, hodlajícími zkoumat, proč má domorodý náčelník na hlavě péro, pokud cestou na nádraží nebudou tito badatelé schopni odpovědět na otázku (a hlavně si ji vůbec položit), proč má muž, kterého potkávají, na hlavě cylindr - nebo u nás proč má červené sako či kravatu s velbloudy, nebo tričko s nápisy a kresbami (mimochodem: myslím si, že jde o přenosné tetování), baťůžek nebo obrovité kecky. A také by si měli položit otázku, kam se poděly tepláky, šusťáky, rádiovky s anténkou, kulichy. Nikam se nepoděly; my si jen nesmíme klást tyto otázky izolovaně, ptát se po významu cylindru nebo červeného saka, nýbrž vždy - jak víme od Fregeho a strukturalizmu - jen v kontextu celé struktury, systému. Ukázalo by se pak, že podkladové struktury se zase tak moc nemění a že zase není tak velký rozdíl mezi kulturou šusťákovou a červenosakovou.

Právě proto ale musíme na Trobriandské ostrovy: teprve pak si položíme otázku nikoli proč má náčelník za uchem péro, ale proč má onen lord na hlavě cylindr. Chesterton také vypráví, jak se vrátil misionář z Afriky a vykládal, jak jsou tam ti lidé hloupí: nebožtíkovi dávají do hrobu jídlo, jakoby mohl jíst. A pak si představí afrického misionáře, který se vrátil z Evropy a vykládá, jak jsou tam lidé neuvěřitelně hloupí: nebožtíkovi dají na hrob květiny, jakoby mohl čichat (a to mu je dají ještě ne do hrobu, ale nahoru).

Je však i jiná cesta, jak se dobrat takového vidění, nazval jsem ji tady z neschopnosti vymyslet něco přiléhavějšího mýtickou mytologií. František Skála (a nejen on, v předminulém čísle třeba Petr Nikl) se pustili touto cestou. Jeho poslední výstava (v Nové síni) je zvláště mytologicky etnografická, vystavuje tam nálezy z imaginární cesty do nějaké imaginární ledové země; tajuplný a patrně rituální kořen - buben (s dírami - můžeme slyšet jeho tvar?), mechové roucho, střevíce, pytle sena, kůži z draka, trofeje. Předtím zkoumal pobřeží Pacifiku v Headlands, kde byl na studijním pobytu v souvislosti s udělením ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1991, podnikl máchovskou pěší cestu z Prahy do Benátek, kterou zaznamenal v denících, je komturem řádu Zlaté berušky a od samého počátku členem tajné organizace B.K.S. (Bude Konec Světa), pracuje s kořeny a větvemi, ale i s jádrovým mýdlem, bakelitem, sklem, kůžemi, kůrami, molitanem i mramorem. Je součástí magicko-mýticko-surrealisticko-romanticko-postmoderního podzemního proudu procházejícího barokem k Máchovi, krvavému románu, Váchalovi a Panuškovi, k Demlovi, ale asi i Alénu Divišovi (a někde tam budou i Keltové, Irové a také hobbiti). Každá výstava Františka Skály je pozváním na dobrodružnou cestu (tj. s dobrými druhy), na níž můžeme zažít věci nevídané a navíc - až se vrátíme - pochopit mnohé z našeho světa.