Hra se skleněnými perlami

Mladí lidé, kteří se chtěli nyní věnovat duchovním studiím, už si pod tím nepředstavovali sbírání pamlsků po vysokých školách, kde by jim slavní a výteční profesoři bez autority předkládali zbytky někdejšího vyššího vzdělání: museli se nyní učit právě tak přísně a ještě přísněji a metodičtěji, než se kdysi museli učit inženýři na vysokých technických školách. Museli se ubírat cestou příkrou, museli svou schopnost myšlení očišťovat a stupňovat aristotelsko-scholastickými cvičeními a nadto se museli učit zcela se vzdávat těch dober, která předtím celé řady generací učenců považovaly za hodná usilování: rychlého a snadného výdělku, slávy a poct na veřejnosti, chvály v novinách, sňatků s dcerami bankéřů a továrníků, zhýčkanosti a přepychu v materiálním životě. Spisovatelé s vysokými náklady, Nobelovými cenami a hezkými domy na venkově, velcí lékaři s řády a livrejovanými sluhy, akademici s bohatými manželkami a salony plnými lesku, chemici s místy průmyslových dozorčích radách, filosofové s továrnami na fejetony a strhujícími přednáškami v přeplněných sálech s potlesky a květinovými dary - všechny tyhle figury zmizely a dodnes se nevrátily. Jistě se i poté ještě vyskytovalo množství lidí, pro něž ony postavy byly záviděníhodnými vzory, avšak cesty k veřejné poctě, k bohatství, slávě a přepychu už nyní nevedly přes posluchárny, semináře a doktorské práce, tato hluboko pokleslá duchovní povídání v očích světa dávno zbankrotovala, zato však znovu získala kajícnicky fanatickou odevzdanost duchu. Talenty, které udivovaly víc o lesk a blahobyt, musely se k nevlídné duchovnosti obrátit zády a vyhledat si taková povolání,jimž byly blahobyt a vydělávání peněz přenechány.

Zabíhali bychom příliš daleko, kdybychom chtěli blíže vylíčit, jakým způsobem se duch po svém očištění prosadil ve státě. Záhy byla učiněna zkušenost, že postačilo jen málo generací s laxní a neodpovědnou duchovní kázní, aby se citelně poškodil i život praktický, aby se um a odpovědnost ve všech vyšších povoláních, i technických, vyskytovaly stále vzácněji, pročež duchovní lidé více přebírali monopol nad pěstováním ducha ve státě a národě, zejména nad celým školstvím. Vždyť i dnes ještě škola v téměř všech zemích Evropy, pokud nezůstala pod kontrolou římské církve, je v rukou oněch anonymních řádů, jež se rekrutují z elity duchovních lidí. Jakkoli se čas od času veřejnému mínění může přísnost a takzvaná pýcha této kasty jevit jako nepohodlná, kdykoli se proti ní vzbouří jednotlivci - toto vedení má postavení ještě neotřesené udržuje ho a chrání nejen jeho integrita, rezignace na statky a výhody jiné než duchovní, nýbrž ho chrání i dávno obecně přijaté poznání či tušení, že tato přísná škola je nezbytná pro přetrvání civilizace. Ví se anebo se tuší, jestliže myšlení nebude čisté a bdělé a uctívání ducha nebude již mít platnost, pak záhy nebudou ani náležitě plout lodi a jezdit automobily, pak bude otřesena veškerá platnost i autorita logaritmického pravítka inženýrů jakož i matematiky bank a burz, pak nadejde chaos. Přesto trvalo dosti dlouho, než se prorazilo cestu naše poznání, že vnější stránka civilizace, i technika, průmysl a obchod atakdále potřebuje společnou základnu v duchovní mravnosti a poctivosti [...].

Knecht se připojil k Mistrovi a položil mu otázku: "Rektor", řekl,"nám vyprávěl o tom, jak to chodí mimo Kastálii v obyčejných i na vysokých školách. Řekl, že se tam žáci na univerzitách věnují "svobodným" povoláním. Jestli jsem ho dobře pochopil, jsou to většinou povolání, která my tady v Kastálii vůbec neznáme. Jak tomu tedy mám rozumět? Proč se těm povoláním říká svobodná? A proč právě my Kastálci z nich máme být vyloučeni?"

Magister musicae si vzal jinocha stranou a zastavil se pod jedním z mamutích stromů. Téměř prohnaný úsměv mu stáhl kůži kolem očí do drobných vrásek. Odpověděl: "Tvoje jméno je Knecht, můj milý, to je služebník, snad proto má slovo "svobodný" pro tebe takové kouzlo. Neber ho ale v tomhle případě příliš vážně! Když budou o svobodných povoláních mluvit kastálci,pak to slovo možná bude znít vážně, a dokonce poeticky. My však to myslíme ironicky. Svoboda oněch povolání sice existuje potud, že si student povolání vybírá sám. To tomu dává zdání svobody, přestože ve většině případů není ta volba tolik věcí žáka jako spíš jeho rodiny, a leckterý otec, by si raději ukousl jazyk, než aby svému synovi skutečně přenechal svobodu volby. Jenomže to možná je pomluva: tuhle námitku vynechme! Svoboda tu tedy je, ale omezuje se na jeden jediný akt volby povolání. Potom je se svobodou konec. Už při studiích na vysoké škole je lékař, právník, technik přinucován k velmi tuhé soustavě vyučování, na jejímž konci je řada zkoušek. Jestliže je složí, dostane diplom a může teď, opět ve zdánlivé svobodě, vykonávat své povolání. Jenže se tím stává otrokem nízkých mocností, je závislý na úspěchu, na penězích a své ctižádosti, své touze po slávě a na tom, zda je u lidí oblíben, či ne. Musí se podrobovat volbám. musí vydělávat peníze, podílí se na bezohledné soutěži kast, rodin, stran, novin. Zato má svobodu domoci se úspěchu a zámožnosti a také nenávisti ze strany lidí neúspěšných či obráceně . S elitním žákem a pozdějším členem Řádu je tomu v každém ohledu naopak. Ten si žádné povolání !nevolí!. Nemyslí si, že svá nadání dokáže lépe posoudit než jeho učitelé. V rámci Heirarchie se vždy nechává postavit na to místo a určit pro tu funkci, jaké pro něj nadřízení vyberou - pokud ta věc neprobíhá více méně opačně, totiž, že jeho vlastnosti, dary a chyby přinutí učitele, aby ho postavili tam či onam. Uprostřed této zdánlivé nesvobody užívá nyní každý electus po svých prvních kursech co největší svobody. Zatímco člověk "svobodných! povolání se může pro vzdělání ve svém oboru podrobit úzkému a tuhému systému výuky s pevnými zkouškami, jde u electa, jakmile začne samostatně studovat, svoboda tak daleko, že se vyskytuje množství těch, kdo po celý svůj život podle vlastní volby podnikají ta nejodlehlejší a často blízká studia a nikdo je v nich neruší, dokud se nezvrhnou pouze jejich mravy. Kdo je vhodný k učitelství, užívá se jako učitel, kde k vychovatelství, jako vychovatel, kdo k překladatelství, jako překladatel, každý jako by samočinně nachází místo, kde může sloužit a ve službě být svobodný. A nadto je tak pro celý život zbaven oné "svobody", která znamená tak strašlivé otroctví. Neví nic o pachtění se po penězích, po slávě, po postavení, nezná žádné strany, žádný rozpor mezi osobou a úřadem, mezi soukromým a veřejností, žádnou závislost na úspěchu, Tak vidíš, synku: mluví-li se o svobodných povoláních, myslí se za "svoboda" dost žertem." [...]

"Samozřejmě dávno vím, Josefe, že nejsi tím zbožným a věřícím hráčem Perlohry a provinčním světcem, jehož roli hraješ tak znamenitě.Každý z nás stojí v zápase na exponovaném místě, a každý z nás přece dobře ví, že to, proti bojuje, existuje právem a má nepochybné vlastní výhody. Ty stojíš na straně vyšlechťování ducha, já na straně přirozeného života. V našem zápase ses naučil vyciťovat nebezpečí přirozeného života a posvítit si na ně, tvou věcí je poukazovat na to, jak přirozený, naivní život bez zušlechťování ducha se nutně stává bahnem a zavádí do zvířeckosti a ještě dál. A já zase musím stále znovu připomínat, jak troufalý, nebezpečný a koneckonců neplodný je život, který je založen čistě na duchu. Dobrá, každý obhajujeme to, v čehož primát věříme, ty ducha, já přírodu. Ale nezlob se, leckdy mi to připadá tak, že mě opravdu a naivně považuješ na něco jako nepřítele vaší kastálské podstaty, za člověka, pro něhož vaše studia, cvičení a hry znamenají vlastně jenom cetky a tretky, i když je z těchto či oněch důvodů chvilku provozuje spolu s námi Ach, příteli, jak velice bys byl na omylu, kdyby sis tohle opravdu myslel! Musím se ti přiznat, že k vaší hierarchii mám přímo bláznivou lásku, jež mě často uchvacuje a svádí jako štěstí samo. Chci se taky vyznat, že před pár měsíci, když jsem byl chvíli doma u rodičů, jsem si vynutil rozhovor s otcem a dosáhl jsem toho, aby mi dovolil zůstat v Kastálii a vstoupil do řádu pro případ, že by to na konci mých studií bylo mé přání a rozhodnutí: byl jsem přešťastný, když mi konečně dal k tomu svolení. Tedy, já ho nevyužiji,to od nedávné doby vím. Ale ne, že by mě k tomu přešla chuť! Jenže čím dál tím víc vidím: zůstat u vás by pro mě znamenalo útěk, možná útěk řádný, ušlechtilý, ale přece jenom útěk. Vrátím se a bude ze mě člověk světa. Avšak světský člověk, který zůstane vaší Kastálii vděčný, někdo, kdo leckterá z vašich cvičení bude pozorovat dál a každým rokem bude spolu s vámi slavit velkou Perlohru."

Toto Pliniovo přiznání sdělil Knecht příteli Ferromontemu s hlubokým pohnutím. A ten k vyprávění v onom zmíněném dopise připojuje slova: "Pro mě, hudebníka, bylo vyznání Plinia, se kterým jsem se ne vždy dokázal srovnat, něco jako hudební zážitek. Protiklad svět a duch či protiklad Plinio a Josef se před mým zrakem z boje dvou nesmiřitelných principů sublimovaly v jakýsi koncert."

/úryvky z románu, str. 22 - 23, 49 - 50, 71 - 71/