Vladimír Borecký: Imaginace a kultura

Před časem jsem nazval sloupek věnovaný sochařce Ellen Jilemnické Ozvláštnění (Vesmír 75, 358, 1996/6). Psal jsem tam, že máme-li si všimnout nějakého jevu, musí být tento jev vyčleněn z běžných souvislostí, které jej zakrývají a činí pro nás neviditelným. Neboť každý způsob vidění je současně způsobem nevidění. A tomuto vyčlenění, této proměně pohledu se říká ozvláštnění. Mimochodem: je to opak nyní módního zviditelnění, jež chce učinit viditelnými jevy, které za vidění nestojí, a jehož skutečným cílem je zabránit vidění toho, co by se vidět mělo.

Tentokrát bude řeč o ‘ozvláštňování naruby’, o ozvláštňování našich způsobů ozvláštňování – o obzvláštňování, jímž nás obšťastňují obzvláštníci.

Ten krásný neologizmus obzvláštníci zavedl nestor české psychiatrie Karel Slavoj Amerling (1807-1884), sám nepochybně také obzvláštník. Asi už tušíte, co jsou ti obzvláštníci zač, ale dejme slovo Boreckému: ‘Obzvláštníci v sobě kromě podivínské zvláštnosti obsahují i kreativní moment ozvláštnění, kterým posunují naše ustálené a konvenční pohledy na realitu tvůrčím způsobem a s citem pro absurditu.’

Obzvláštníci jsou dávnou a velkou láskou Vladimíra Boreckého; nasbíral jich celou galerii, napsal o nich mnoho článků-portrétů, loni vydal výbor z díla obzvláštníka všech českých obzvláštníků Jakuba Hrona z Metánova a výbor z dalšího znamenitého obzvláštníka Jana Lukeše, tvůrce 16 jazyků, Z knižnice iškovské kultury je v tisku. Konce to nemá, nedávno ulovil Borecký k naší radosti další znamenitý exemplář, tvůrce ‘fonosémantiky’ – nauky o tom, jak významy všech slov pocházení z jejich zvukové stránky – a pokračovatele obzvláštnické části Kollárova díla.

Obzvláštníci se nacházejí všude, zvláště plodné je však tradičně ministerstvo školství, které dalo hned tři špičkové obzvláštníky – exministry Nejedlého (teorie matriarchátu), Kahudu (mentiony) a Hrbka (gravitace). V knize, o níž zde mluvíme, jsou trochu odbytí, zasloužili by si víc, ale třeba i na ně někdy dojde.

Díla posledních tří jmenovaných spadají do kategorie vědeckých ludizmů. S nimi se našinec také nejčastěji setká: matematici s rozmanitými ‘fermatisty’, zásobujícími je všelijakými skrývačkami chyb, které po odhalení jejich autoři přesouvají na jiné skryté místo, fyzici a technici musí mít pěkné sbírky dopisů od perpeťáků, pozadu jistě nezůstávají ani astronomie, meteorologie, chemie a biologie. Někde to i sbírají a Vladimír Borecký jednou viděl šanon takové korespondence, označený možná zbytečně hanlivě mašíblové (magoři, šílenci, blbci). Mašíblové jsou nejnižší sortou obzvláštníků, vlastně to ani obzvláštníci nejsou, neboť toho moc neozvláštňují. Znamenité bývají však ludizmy jazykové, naturfilozofické, historické, sociologické, léčitelské, osvětářské.

Termín ludizmus (od lat. ludus – hra, tedy hračičkářství, hračičkování) zavedl u nás prof. Jaroslav Stuchlík (zmíněný J. Lukeš byl jeho nejslavnějším pacientem, na jehož případu vybudoval své pojetí neofasií). Termín sám pochází z psychoanalýzy, kde jím Anna Freudová označovala infantilní hravé aktivity u dospělých, u nichž nad principem reality dominuje princip slasti. V psychiatrii bývají ludizmy řazeny pod psychopaii, kam se schová ledacos a není to žalovatelné.

Každý ludizmus je trochu i ludizmem jazykovým, každý ludista si vytváří svou terminologii. Čistí jazykoví ludisté jsou však obzvlášť znamenití a lze na nich dobře ilustrovat fungování a význam ludizmu. Borecký uvádí případ muže, který si říkali Psalmanaazaar (přibližně 1679 – 1763). Vyprávění jeho případu může posloužit jako poutač (atraktor) na Boreckého knihu:

Psalmanaazaar, zřejmě francouzského původu, se již v šestnácti letech potuloval po Německu, vydávaje se za Ira. Později se přihlásil v Holandsku do válečných služeb. Zde se vydával za Japonce a mluvil vymyšleným jazykem, o němž prohlašoval, že jde o japonštinu. Pro různé excesy a podezření z podvodu byl vyšetřován vojenským kaplanem, který prohlédl nejen Psalmanaazaarův trik, ale i jeho genialitu. Poradil mu, aby jazyk vydával za formosštinu, o níž se nic nevědělo, a obrátil ho jako prvního Formosana na víru, za což si vysloužil povýšení. Psalmanaazaar vydal latinský spis o historii a geografii Formosy s popisem písma, se slovníkem a gramatikou. Vyučoval dokonce na Oxfordu budoucí misionáře tomuto jazyku. V posmrtně vydaných memoárech které se staly senzací, vše přiznal.’

Připomeňme si, že je to doba, kdy vrcholí sny Descarta, Komenského, Leibnize a nesčetně mnoha dalších na vytvoření univerzální vědy a univerzálního jazyka, encyklopedií, vševědění a všenáprav, kalkulů lidského myšlení, hledání toho, čemu se říkalo clavis universalis, univerzálního klíče ke všem tajemstvím universa. Právě snahy o vytváření nových jazyků Psalmanaazaarův příběh pěkně ozvláštňuje.

Obzvláštníci jsou tady od toho, aby dotáhli vše do absurdity, aby to svými obzvláštnickými excesy (asi nechtěně, ale kdo ví) ozvláštnili, tj. dostali do takového kontextu, abychom to začali vidět. Pomáhají vidět nesamozřejmost samozřejmého.

Teď nás ale musí napadnout, zda je vůbec nějaká demarkační linie oddělující ludizmy od vážné badatelské a vědecké činnosti. Borecký cituje francouzského psychiatra Leuerta: ‘Nebylo mi možno, ať jsem dělal, co dělal, rozlišit vlastní podstatu bláznivé myšlenky od rozumné. Hledal jsem, ať již v Charentonu, ať v Bicetru, ať v Salpêtriére myšlenku, která by se zdála nejbláznivější, i pak, když jsem ji srovnal s těmi, které jsou běžné ve světě, byl jsem překvapen, že není vidět rozdílu.’ To mi připomnělo to, co se připisuje Wolfgangu Paulimu: ten prý jednou o nějaké nové fyzikální teorii prohlásil, že asi nebude pravdivá, protože není dost bláznivá. Může-li se vůbec vést nějaká demarkační linie, pak to nebude linie pozitivistická, která si stanoví své odtud-potud a vše, co přesahuje tyto meze, prohlásí za nesmysl (což je ludizmus jak vyšitý, který navíc, jak ukazovali Ingarden a Popper, se sám nechtěně klasifikuje jako nesmysl), ale spíše linie popperovská: ochota (a schopnost) vyostřit formulace tak, že se vystaví riziku, že by jeden protipříklad všechno zbořil. Jednou k tomu dojít musí, ale dokud to před všechno upřímné úsilí o falzifikaci nenastalo, máme právo (a asi i povinnost) hrát naši hru dále. S těmi falzifikujícími instancemi (‘empirickou bází’) to ale není zase tak jednoduché, takže Popper sám zdůrazňuje, že jeho demarkační linie není ani vysoká, ani ostrá.

Boreckého kniha Imaginace a kultura není ale primárně o obzvláštnících. Ludizmus je Boreckému v této knize jen tím ozvláštěním, které dovoluje vidět jev kultury. Jak říká Borecký v úvodu: Snažím se zvrátit tradiční osu pohledu a upozornit na imaginaci jako základní, aktivní a kreativní zdroj kultury. Tou tradiční osou pohledu je ‘pojímání obecné teorie kultury, kde je vztah člověka ke kultuře chápán jako forma adaptace, přizpůsobení sociálním a kulturním vzorům’. Proto také první kapitola, věnovaná vztahu osobnosti a kultury, nese v podtitulu otázku: Identifikace a adaptace, nebo personalizace a autenticita? Tato kapitola je dosti učebnicová (ostatně celá kniha je asi zamýšlena i jako učebnice, doplněna je například slovníkem základních pojmů) a s většinou učebnic sdílí i to, že místy připomíná turistické průvodce: nalevo vidíte Freuda, napravo Junga, jedeme dál, blížíme se Piagetovi, čekají nás ještě Dilthey, Husserl, Scheler, Binswanger, Moreno... Ale i turistické průvodce mají své místo na slunci, i když někdy spíše stíní. Druhá kapitola je věnována imaginaci, její genezi a struktuře (demonstrované na testu AT9). Další kapitola je o hře (dalším předmětu Boreckého zájmu), zvláště pak o klasifikaci her Rogera Cailloise. Poslední dvě kapitoly, zaujímající polovinu knihy, jsou bezkonkurenčně nejzajímavější a nejobjevnější: jedna je o ludizmu a druhá o figurách komického. (Konec turistického průvodce referovanou knihou.)

Kultura není ani nadstavba (dříve), ani přístavba (dnes). Civilizace se dá dovézt a lze se na ni (někdy stěží) adaptovat. Kultura se dovézt nedá, tu si musíme tvořit sami, a bez imaginace to nejde. Dobře, že to Borecký svou novou knihou Imaginace a kultura ozvláštnil.