Tutor a jeho svěřenci

Tutor je v Anglii (a částečně i v Americe) poručník, ochránce, strážce, instruktor, vychovatel, domácí učitel, korepetitor a na anglosaských univerzitách i kolejích také studijní vedoucí, lektor, konzultant. V češtině jsme dosud používali jen slovo tutela – poručenství, které vzniklo z latinského tutla – ochrana (od turi – pozorovat, hlídat). Známe také slovo intuice (z in + turi – dívat se dovnitř).

Slovo tutor k nám proklouzlo až po roce 1989, a to pouze ve významu studijní vedoucí. Zdá se to nadbytečné, studijního vedoucího jsme tu měli už dávno. Jenže na univerzitách jsme tradičně zvyklí na rektora (z lat. rector), děkana (z lat. decanus), profesora (z lat. professor), docenta (z lat. docens) či pedela (z lat. pedellus), a proto je pro nás tutor jen dalším exponátem do sbírky, nepůsobí na nás nijak nezvykle. Navíc je těžké ubránit se přílivu cizích slov tam, kde přinášejí jednak možnost stručnějšího vyjádření, jednak jakousi vůni serióznosti země se stabilním systémem a snad i seriózním školstvím.

A teď co se stane, když ze střízlivé angličtiny převezme slovo (byť v jediném z jeho významů) jazyk tak bohatý, jako je čeština. Že to slovo hned začneme ohýbat a že od něj odvodíme adjektiva tutorský a tutorův, to je asi přirozené, touha vytvářet další odvozeniny je však pozoruhodná. V angličtině mají jen tutorial (seminář vedený tutorem) a tutorship či tutorage, což je v podstatě tutorství nebo poručnictví, tutorage je též poplatek za vyučovací hodiny. A to je zhruba vše.

Pro tutorova svěřence na univerzitě Angličané žádné zvláštní jméno nemají. U nás už jsem se setkala se snahou nějak vyjádřit onen těsnější vztah mezi pedagogem-ochráncem a studentem-chráněncem. Vážně nevážně míněný návrh říkat svěřeným „ovečkám“ tutorčata mě pobavil, je však absurdní nejméně ze dvou důvodů. V češtině je každá přípona vymezena pro určitý významový okruh a -če je už rezervována pro jména mláďat a potomků ve smyslu biologickém (nikoli duchovním), popřípadě se jí tvoří názvy blíženců (dvojče, paterče). Krom toho ve spoustě jazyků včetně češtiny existují významově těsně spjaté dvojice slov, která spolu etymologicky nesouvisejí, jedno se nevytváří odvozením z druhého: například učitel-žák, lékař-pacient, docent-student aj. Teoreticky by například pacient mohl být lékařovým léčencem, ale žák už by těžko mohl být učitelovým učencem, protože toto slovo je „obsazeno“ jiným významem.

Zkrátka nelze odvozovat bezhlavě. Kdybychom využili jen možnosti, které nabízejí české přípony (v češtině lze odvozovat i jinými způsoby), dostaneme tutorárnu, tutorovnu či tutořiště označující místo děje, tutořítko či tutořivo jako nástroj či prostředek děje, nebo nedej pámbu tutořinec, který si netroufám blíže specifikovat. Má to ale jeden háček. Neexistuje slovo, u něhož by byly zastoupeny všechny odvozeniny, které teoreticky lze vytvořit. A žádným odovzováním nelze vytvořit jméno tutorova svěřence či docentova studenta. Nejsou z téhož těsta, alespoň co se jejich bezprostředního cíle týče. Student je prostě studentem, ať už ve vztahu k profesorovi, docentovi, odbornému asistentovi, tutorovi, nebo vrátnému na koleji.