ZLATA KUFNEROVÁ, MILENA POLÁČKOVÁ, JAROMÍR POVEJŠIL, ZDENA SKOUMALOVÁ, VLASTA STRAKOVÁ: Překládání a čeština

Překládat znamená pracovat nejen s jazykem cizím, ale především s jazykem mateřským. Proto autory publikace zajímá problematika překladu z hlediska cílového jazyka – češtiny. V jednotlivých příspěvcích najdou leccos zajímavého jak lingvisté a profesionální překladatelé, tak amatérští překladatelé, jimiž jsme vlastně do jisté míry všichni.

Záměrně však pominu např. otázky uměleckého překladu i další témata, která přesahují rámec zájmů čtenáře přírodovědného časopisu, a uvedu spíš několik konkrétních příkladů, které knihu mohou přiblížit.

O tom, že překladatelská práce patřila k nevděčným a náročným už v minulosti, svědčí postesknutí Jaroslava Zaorálka v anketě o překládání z r. 1928“ „A kdyby aspoň ta kritika jednou upřímně řekla, že to není a proč to není tak snadné kritisovati překlad. Neboť by tím zároveň aspoň nepřímo přiznala, že není tak snadné překládat.“ Možná právě špatná zkušenost a nevděk vedly v minulosti překladatele k tomu, aby svou vlastní práci komentovali v předmluvě. Už Viktorin Kornel ze Všehrd r. 1495 opatřil předmluvou svůj překlad knih Jana Zlatoústého.

Překlad by měl být ekvivalentní s originálem. Překladatel často některé výrazy přeloží správně, ale dopustí se prohřešku proti zvykům nositele cílového jazyka. (Vzpomeňme jen neustále opakované „uvidíme se později“ ve špatně přeložených amerických seriálech – překlad je srozumitelný, ale každý Čech ví, že u nás se říká na shledanou.)

Překladatel je vždy pod tlakem jak výrazové stránky, tak mluvnické stavby jazyka originálu. Nebezpečí chybného překladu z angličtiny hrozí např. při tzv. relativním užití minulých časů v některých druzích vedlejších vět po minulém čase ve větě hlavní. Např. I was asking what you thought of London musíme přeložit. Ptal jsem se, co si myslíte o Londýně (nikoli. co jste si myslel).

Čtenář překladu často narazí na výraz vzbuzující, jemně řečeno, nedůvěru. Rusista ve větě A její syn brouzdající se v mokré trávě s cibulí nebo osikovým kopím v ruce […] odhalí, že jde o chybný výběr ekvivalentu ruského slova luk (1. cibule, 2. luk), ale co mají dělat ostatní čtenáři?

Překladatel nesmí zanedbat ani znalost české frazeologie. Musí vědět, že nikdo nelže jako zjednaný, ale buď jako zjednaný jí, nebo lže jako když tiskne. Větu He knows him like the palm of his hand nelze přeložit Zná ho jako svou dlaň, protože Čech někoho může znát jedině jako své boty.

O termínu jako překladatelském problému již naši čtenáři četli (viz např. Vesmír 73, 537, 1994/9). Dalším nedořešeným problémem je překládání vlastních jmen. Jakkoli V. Straková v upozornění na rozdíly v „domestikaci“ jmen uvádí Bedřicha Engelse v protikladu k Frederyku Chopinovi (u něj dokonce zdůrazňuje s vykřičníkem „nikdy Bedřich!“), možná i s Bedřichem Chopinem se leckdo z nás setkal, např. na titulní straně Valčíků vydaných za 1. republiky v Šimáčkově nakladatelství.

Pro laika možná bude v této publikaci pozoruhodné i zjištění, že druhý překlad téhož díla do téhož jazyka může být z právního hlediska považován za plagiát. (Důkladné redigování překladů se pak z tohoto zorného úhlu může jevit jako legální výroba plagiátů, nota bene finančně odměňovaná.)

Formulace typu „pestrou škálu lingvisticko-inženýrského experimentování představuje komputační lingvistika“ (s. 205) mohl možná – pro teoretickou práci o překladu – někdo přeložit, má-li být publikace zaměřena tak, aby oslovila i laiky (viz úvod). A ve zmínce o nenahraditelnosti překladu v případě, kde se nedochoval originál, mohly snad být kromě Zpěvů staré Číny (s. 217) uvedeny i staroslověnské památky z našeho území.