SLAVOMIL STROHS: Josef Winternitz a teorie relativity

Útlá knížka nás seznamuje s osobností Einsteinova přítele a horlivého propagátora jeho teorie Josefa Winternitze. Její značnou část představuje dokumentační materiál (zpráva v místním sociálnědemokratickém listu Vorwärts o Winternitzově liberecké populární přednášce z r. 1921 a jeho korespondence s rodinou), který je uváděn v německém originále a překladu, takže knížka je vlastně téměř poloviční co se obsahu týče, než odpovídá jejímu stránkovému rozsahu.

Mne osobně na knížce upoutaly především biografické údaje o autorovi a některé drobnosti v dopisech, jmenovitě Winternitzovo líčení jeho návštěvy u Einsteina v Berlíně, to, že jeho přednáška byla uveřejněna v místním listě v poměrně obsáhlém výtahu a konečně dokumentace skutečnosti, že německá sociální demokracie u nás stála v opozici proti Henleinovým snahám a J. Winternitz sám spolupracoval v Londýně s naší exilovou vládou, což je jistě zajímavá informace k otázce česko-německých vztahů.

Winternitzova filozofická pozice a jeho gnozeologický přístup k teorii relativity je však podle mého názoru charakterizován až příliš stručně. Filozoficky málo vzdělaného čtenáře, jakým jsem já, může asi šestistránkový přehled této problematiky uvést i trochu do zmatku. Např. pojem „marburská škola“ spojuji výhradně s novokantiány kolem Cohena a Natorpa (aniž znám jejich spisy). Proto mne překvapilo, že na str. 10 je ke kruhu marburské školy řazen M. Schlick a H. Reichenbach, jejichž dílo znám naopak poměrně dobře a chápal bych je jako vcelku typické představitele logického pozitivizmu. Takto je konečně charakterizován Schlick i ve vysvětlivce na str. 52 (přinejmenším stejně významný Reichenbach ve vysvětlivkách chybí). Co se týče filozofické pozice Winternitzovy, je mi nejasné, zda lze ještě mluvit o kantiánství, chápe-li aprioritu „nejobecnějšího principu časovosti a prostorovosti“ jako logicky nutný předpoklad, ne jako nazírací formu. Vždy jsem se domníval, že na Kantově učení je podstatné právě to, že některé představy (například představa euklidovské geometrie) mají apriorní charakter proto, že jsou vykládány jako způsob našeho nazírání. Právě z tohoto důvodu se objev neeuklidovských geometrií v matematice a jejich fyzikální aplikace v Einsteinově obecné relativitě uvádívají jako protipříklad kantovské teorie poznání. S úspěšností teorie relativity se samozřejmě. novokantiánství muselo vyrovnat, a do značné míry asi přijatelně, soudě z toho, že čelný představitel relativistické fyziky Arthur Eddington se prý prohlašoval za novokantiána. Já sám bych se ovšem neodvážil tvrdit, že plně rozumím Kantovi, a novokantiány jsem nečetl. Z této knížky jsem ale nepochopil, zda uvedený Winternitzův názor je jeho osobní postoj, nebo jej lze chápat jako charakteristiku marburského postoje k apriorizmu vůbec.

Vzhledem k tomu, že se teorií relativity zabývám, jsem byl ve výhodě oproti běžnému čtenáři. V čem teorie relativity vlastně spočívá, to se moc nedozvíme ani z autorova shrnutí, ani ze zprávy o Winternitzově liberecké přednášce. V článku přejatém z Vorwärts nebyly přeloženy úvodní a závěrečný odstavec, ze kterých je zřejmé, že nejde o text přednášky, nýbrž o zprávu o ní, což je vcelku důležité. Nemůžeme pak totiž Winternitzovi vytýkat, že tento výtah zůstává poměrně na povrchu problému i na to, že šlo o přednášku populární, protože přednáška byla bezpochyby delší a podrobnější.

Autor byl zřejmě vázán omezeními na rozsah dílka, proto nemohl svůj komentář k Winternitzově filozofii podstatněji prohloubit. Možná však nebylo nutné citovat veškerý dokumentační materiál v obou jazycích vzhledem k tomu, že osobní korespondence, byť s odbornými zmínkami, není toho charakteru, že by záleželo na zcela doslovném tlumočení každého slova, a takto vzniklý prostor mohl být využit k hlubšímu komentáři.

Přes tyto drobné výhrady jsem ale knížku přečetl se zájmem. Své poznámky jsem nemínil jako výtky autorovi, spíše jako sdělení potenciálnímu čtenáři, co mne při četbě napadlo a co možná stojí za rozmyšlení.