Informace, uspořádání a kontext

Na úřadě, v bance a na nádraží bývá okénko s nápisem »Informace«. Není-li zrovna zavřené, mohu se tam na něco zeptat a případně se něco dozvědět. Podle novin a televize různí více i méně významní představitelé podávají nebo nepodávají informace, to jest říkají nebo neříkají, co někoho jiného zajímá. Inzerát mne vybízí, abych si vyžádal další informace. Až potud jsou věci celkem přehledné a většinou nepotřebují žádné další vysvětlení: informace je nějaká užitečná znalost či vědomost, která se dá komukoliv jednoduše sdělit. A protože život v současné společnosti vyžaduje od každého čím dál víc nejrůznějších znalostí a vědomostí, jsou také informace čím dál žádanější, potřebnější a dražší.

Vedle informací se v našem »přirozeném světě«, ve světě každodenní zkušenosti, v němž se každý musí nějak vyznat, vyskytují také dezinformace. To jsou sdělení, která se informacím podobají jako vejce vejci, ale slouží k tomu, aby své příjemce obalamutily a napálily. Aby přinesly nekalý užitek tomu, kdo je »podává«, ale poškodily toho, kdo na ně naletí, to jest zařídí se podle nich. Tak třeba sdělení, kde si mohu koupit skvělé a laciné boty, zajisté informuje – protože však zároveň zamlčelo, že se vystaveny vlhkosti okamžitě rozpadají, je to konec konců dezinformace.

Informace i dezinformace v běžném životě jsou vždycky o něčem a většinou i pro někoho. Vedle toho se ovšem také stále častěji mluví o »informacích« v nějakém jiném smyslu: třeba o »zpracování informací«, »míře informace«, a dokonce i o jejím množství, které se zřejmě nějak měří. Zato se v této souvislosti nikdy neříká, o čem že by taková informace měla být, neřkuli vůbec k čemu. To už jsou věci, které s každodenní zkušeností s informacemi jaksi nehrají. A když nějaký odborník jen tak mimochodem prohodí, že informace je totéž co uspořádání, případně převrácená hodnota entropie, člověk uctivě přikývne, aby nevypadal jako hlupák, ale moudrý z toho nebude. Co to povídá? Když mi slečna u okénka prozradí, že vlak na Dobříš, který jezdívá v 11.34, dnes nejede, dá se taková informace nějak měřit? Kde je tu nějaké uspořádání – a co to má společného s informací, nebo dokonce s entropií? Mluvíme tu ještě vůbec o tomtéž?

Když se vědě naskytne nějaké nové pole zkoumání, když odhalí nějakou novou žílu, směr, oblast, musí se v ní ze všeho nejdřív nějak zařídit - a to znamená vyznačit si v ní hlavní objekty a dát jim nějaká jména. Vědec, jemuž se takový objev podařil, chce přirozeně co nejvíc vytěžit sám, než se seběhnou ostatní, zároveň je však nutně potřebuje, aby mu jeho nález schválili a uznali. Proto je musí rychle přesvědčit, že právě tohle je ta pravá vědecká Klondyke a on sám že je tím, kdo ji defloroval.

Jeho právě odkryté naleziště je jistě nové, zároveň je však musí svým kolegům vylíčit jako něco slibného a zajímavého, kam se stojí za to také přestěhovat. Jeho snem tedy bude, aby co nejvíc kolegů a konkurentů začalo kopat v jeho diggeru, aby však jaksi samozřejmě převzali jeho vyznačení a pojmenování objektů nové vědy čí odvětví. Proto se v současné době stále častěji opouští obezřetný zvyk starší vědy dávat novým objektů také nová a nezaměnitelná jména – jako byl atom, siločára nebo krvinka – a vědci se snaží využívat názvů a slov už zavedených a známých. Že předtím znamenala – a mimo tuto určitou oblast budou i nadále znamenat – něco trochu jiného, to v první chvíli nevadí: důležité je, že se nové objekty těm známým v něčem podobají, že je mohou něčím připomínat a že novým zájemcům usnadní, aby přijali základní pohled či schéma, navržené samým zakladatelem.

To je samo o sobě jistě lákavé a příjemné: věda už není nesrozumitelná, neuzavírá se do slonové věže a jak se tomu ještě říká. Zároveň se tím ovšem vědci nepozoroveně zbavují jedné velké přednosti, kterou předchozí zvyk nesrozumitelných termínů vybudoval: pojmy přestávají být jednoznačně zakotvené v jediném společném kontextu dané vědy. Už neupozorňují na specifickou souvislost, kterou je třeba znát, a tváří se jako obyčejná slova. Prosakují a prolínají do oblasti běžné řeči, kde se významy určují docela jinak a vždycky platí jen v nějakém kontextu čili souvislosti. Na to je přirozená řeč odjakživa zvyklá, počítá s tím, a tak třeba skutečnost, že podivnému zařízení na pouštění vody z vodovodu říkáme běžně »kohoutek«, nikoho neuvede ve zmatek: tenhle kohoutek se totiž vždycky jen pouští nebo zatahuje, může jen kapat nebo netěsnit a vyskytuje se jen v souvislosti s koupelnou, s umyvadlem a s instalatéry. Když se naopak dočteme, že někdo »stiskl kohoutek«, jsme okamžitě doma, přesněji řečeno na divokém Západě: o koupelně to určitě nebude. Nikoho dosud nenapadlo zkoumat, z jakých důvodů to v koupelně nekokrhá a ani instalatéři se nepokoušejí tu věc dávat dohromady se slepicemi nebo jí srazit hřebínek: žijí totiž v přirozeném světě a vědí, že významy vznikají v souvislostech.

Této zásadní změny v povaze vědeckého jazyka si zpočátku nikdo nevšiml. Dokud se totiž staronové pojmy užívají jen v mezích příslušného Klondyku a výhradně mezi jeho obyvateli, nic zvláštního se neděje: ti všichni přece vědí, že právě kopou vědecké zlato a ostatních se to nijak netýká. Proto si mohou namlouvat, že jejich slova jsou přesná »sama o sobě«, že žádný kontext nemají. Nesnáze může působit jen fenomén, známý čtenářům verneovek a v poslední době neprávem opomíjený, totiž »šílený vědec«. To vůbec není žádný padouch a už vůbec ne člověk, který by nedovedl myslet. Je to jen vědec, který zapomněl na hranice svého loviště a plete si je s přirozeným světem. Zapomněl rozlišovat, kdy myslí a mluví jako vědec mezi svými, kde platí společný nevyslovený kontext a věci tak mají své zamýšlené souvislosti a významy, a kdy vstupuje do společného světa těch ostatních, kde se význam odvozuje právě ze souvislostí.

Zmatek, vzniklý prolínáním odborných termínů do prostředí běžného života, který v souvislosti s koupelnou a s instalatérem vypadá jako čirý nesmysl, je v sovislosti s vědou nejen možný, ale stále častější. Řemeslo je totiž velmi omezená činnost a i ten nejnáruživější instalatér to velmi dobře ví. Naopak věda je vždycky nějak obecná a touha zahrnout do popisného schématu, pojmů a jazyka vlastního naleziště doslova celý svět a všechno v něm je tak pochopitelně silná i nebezpečná. Zejména v okamžiku, kdy se nově objevená Klondyke domůže proslulosti, upoutá na sebe veřejný zájem a začne mít význam i mimo sám vědecký digger či laboratoř. Povzbuzeni srozumitelností nových pojmů objeví se první popularizátoři, o věci se začne mluvit v televizi a časem se dostane i do učebnic, aby se s ní musel setkat úplné každý – ať chce nebo nechce. Teď teprve se začnou dít strašlivé věci.

O to strašnější, čím větší význam daná společnost vědě a vědeckosti přikládá – a čím méně je v ní skutečně vzdělaných lidí, kteří kromě znalostí svého hájemství vědí také, že je omezené. Teď teprve se začnou rasisté ohánět genetikou, šovinisté etnologii, sobci a surovci Darwinem, diktátoři sociologií, podvodníci a demagogové relativitou. Vědečtí otcové-zakladatelé si rvou vlasy, ale už je pozdě: věda promluvila. Co se to vlatně stalo? Nic víc, než že se přirozený jazyk jaksi pomstil za násilí, které mu předtím způsobili. Vědecké pojmy unikly do ovzduší běžného jazyka a řádí mezi nevzdělanými domorodci jako černá ruka.

Kresba © Vladimír Jiránek

Vezměme si jako příklad vědu o informacích: je poměrně mladá a neslýchaně úspěšná. Používá slov, kterým každý rozumí, a její oblast není snadné vymezit: všechno je informace. A tak si dnes kdekdo představuje sám sebe jako kompjútr, hlavu jako paměť (programátoři říkávali RAMce »šiška«) a svůj zrak jako scanner. Šílený informatik se ráno »nabútuje« čili »nahodí«, a když přemýšlí, »cyklí«, dokud ho někdo »neinteruptne«. Prostě právě informatika a informace je oblast jako stvořená pro nedorozumění a paradoxy, způsobené nerozlišováním kontextu, oblast jako stvořená pro šílené vědce. Občas to může vést k zábavným důsledkům a paradoxům.

Tak jsme se naučili, že základní jednotkou informace je jedno dvojkové rozlišení, jedna odpověď »ano – ne«. A přece je skutečná informace, již takovou odpovědí dostáváme, v přirozeném světě zcela nesouměřitelná podle toho, jak zněla otázka a v jaké to je situaci. »Přivezli vám chleba?« – »Ano« je něco úplné jiného než formálně podobné »Mám rakovinu?« – »Ano.« Odpověď na otázku »Jezdí čtyřka?« může být velice cenná pro člověka, který na ni čeká, kdežto uprostřed pouště Gobi by její význam byl přece jen příliš teoretický. Ještě horší je to s otázkami, u nichž není předem dán jejich »kód«, množina přípustných odpovědí: »Kde to jsem?« nebo »Co je to za člověka?« Odpověď může být vyhýbavá a bezcenná, anebo může člověku zachránit život – byť by byla třeba velice stručná. Její »informační obsah« však v žádném případě bity měřit nemůžeme.

Za jistých okolností může informace skutečné souviset s uspořádáním: určité uspořádání písmen může nést informaci, jiné nikoli. Vím-li, že je lístkový katalog uspořádán podle abecedy, mohu v něm rychleji vyhledávat. Jenže šíleného informatika by mohlo napadnout, že informační obsah knížky podstatné zvýší, když všechna slova textu uspořádá podle abecedy. Elektrický proud může být nositelem informace a po telefonní lince mohou běhat tisíce bitů za sekundu: jenže šílence by mohlo napadnout, že střídavý proud v zásuvce »přináší« 50 bitů za sekundu, ve dne i v noci. Kam se poděly? Když mi manželka uklidí na stole, zavedla tu nepochybně lepší uspořádání – jenže já tam pak už nic nenajdu: kde je tedy informace?

Laminami proudění je jistě daleko uspořádanější než turbulentní. O informaci se v této souvislosti sice nemluví, zato je tu zřejmá souvislost s entropií. Šílený informatik by mohl žít v přesvědčení, že s entropií je třeba bojovat, vždy a všude. Ostatně, dokud žijeme, děláme snad něco jiného? Kdyby ale v pračce voda proudila laminárně, přestala by prát a museli bychom zavolat opraváře, aby ji dal do pořádku: aby do ní zpátky zavedl potřebnou míru turbulence čili entropie. Většina letadel by se při laminárním obtékání křídla prostě zřítila. Co je tedy v pořádku a co v nepořádku?

Informace o tom, kde je zakopána mrtvola, má pro detektiva i pro vraha velikou cenu – jenže pro každého jinou: jeden ji potřebuje získat, druhý utajit. Samostatnou kapitolu tvoří »informace« o budoucnosti: kdybychom je mohli získat, nemohli už bychom nikdy hrát a všechny loterie, sázkové kanceláře i pojišťovny by se musely zrušit. Uhodnout, kdo vyhraje nebo která akcie půjde nahoru, může být velice výnosné – ovšem jen za předpokladu, že tuto informaci nebude mít k dispozici každý. Stejně je na tom rybář nebo houbař, který zná svá místa a musí je tedy tajit.

Nejasnosti, dvojznačnosti a paradoxy jsou v přirozeném světě doma a nikomu vlastně nevadí: tak to zkrátka je a musíme si s tím nějak poradit. Program novověké vědy začal jako program přesnosti za všech okolností, lépe řečeno bez okolností. Program přesných a nutných vztahů mezi pojmy, které žádný kontext nemají a platí vždy a všude stejně. Jenže věda se ze života nedá úplně oddělit, jazyk vědy se nedá separovat od jazyka vůbec. Dokonce čím dál tím méně. Jazyk znamená smysl a smysl předpokládá souvislost, kontext. Bránit se tomu by bylo marné a zpozdilé. A tak patrně nezbývá, i v zájmu vědy samé, než nezbytnou souvislost smyslu otevřeně přijmout, smířit se s tím, že i vědecká řeč má svůj specifický kontext – a dávat si na něj stále větší pozor.