Cesty pěti barev

Je zvláštní, že se ve jménech českých cest kromě bílé, černé, červené, zelené a zlaté nevyskytuje žádná další barva. Snad to souvisí s tím, že až na zlatou odpovídají barvám přírodních objektů.

Na rozdíl od českých příjmení (viz Vesmír 74, 357, 1995/6), kde se to pány Zelenými jen hemží, je Zelená cesta nebo alej poměrně vzácná. Vždycky jde o cestu zatravněnou. Častěji se vyskytují cesty Bílá a Červená – obě mají souvislost s barvou zeminy (Bílá cesta může být jak v písčitém, tak v opukovém terénu). Naproti tomu Černá cesta nebo stezka souvisí s barvou terénu jen výjimečně (v oblasti uhelných dolů). Většina z nich k svému jménu přišla díky své nelegálnosti. Tajné „černé“ stezky vedly napříč lesem (na rozdíl od oficiálních cest, které jej obcházely). Sloužily rychlejšímu spojení mezi hrady nebo zkracovaly cestu pašerákům. Zlatá cesta už zřejmě s barvou terénu nesouvisí vůbec. Zlaté stezky, doložené na našem území už z 11. století, přišly totiž k svému jménu buď díky své výjimečné užitečnosti, např. Zlatá stezka z Prahy do Pasova, nebo proto, že usnadňovaly těžbu zlata. (Naše řeč 77, S5, 1994/2)

Ty lepší cesty, prošlapávané po věky, se staly základem dnešní silniční sítě. Dokonce i ve jménech pražských ulic se zcela zákonitě objevuje zmíněných pět barev (nepočítáme-li ovšem Modrou ulici v nové zástavbě ve Stodůlkách).