Bílý, Zelený, Zelenka a ti druzí

Na konci své zajímavé eseje "O žlutosti" (Vesmír 77, 215, 1995/4) diví se její autor Vratislav Schreiber, že se nikdo u nás nejmenuje Žlutý, zatímco Bílých, Zelených a Zelenků je habaděj. Je to opravdu zvláštní. (Jméno Žlutický sem vlastně nepatří - jeho nositel se jmenuje podle toho, že jeho předkové pocházeli ze Žlutic, tak jako Pražského z Prahy, Čáslavského z Čáslavi a Plzáka z Plzně. I když možná sám název Žlutice pochází z osobního jména Žlutý.)

Jak jsou vůbec názvy barevného spektra zastoupeny v českých příjmeních? Nuže, jména Bílý, Černý, Červený, Zelený jsou nepochybně velmi častá a asi též znáte nějakého pana Šedivého a paní Modrou. Nevím však o tom, že by se někdo jmenoval *Hnědý (a ovšem ani *Žlutý). Řeknete si asi, zda to není snad proto, že jde o barvu málo výraznou. Jenže jak potom vysvětlit, že v prostředí německém a anglosaském se to pány (a paními) Brauny a Browny jen hemží? Ale pokud jde o "žlutou" (něm. gelb, angl. yellow), jsou na tom oba jazyky stejně jako čeština. Co se týče ostatních barev v osobních jménech, nepřeje němčina šedé, modré a zelené, zatímco angličtina má Greenů a Greyů/Grayů dost, zato modrá a červená se v ní neprosadily. Proč je tomu tak, nevím; snad by mohli o tom něco povědět kulturní antropologové.

Čtenáře Vesmíru by snad mohlo zajímat, jak je v českých příjmeních zastoupena příroda. Jak je tomu např. s názvy stromů? Je zajímavé, že se u nás, pokud vím, nikdo nejmenuje *Strom, (v němčině však ano, totiž Baum - a jmenují se tak i někteří Češi). Máme hodně Jedličků, Smrčků a Borovičků, ale převážně jen v těchto zdrobnělých podobách. Také u listnatých stromů bývají zdrobněliny časté: Bouček, Doubek, ale jsou i Bukové a Dubové (a to nejen lajtnant z Haškova Švejka), Javůrek, Osička. Jiná zůstávají většinou nezdrobnělá: Bříza, Habr, ba i Jasan a Líska; vedle Lípa a Vrba se najde Lipka a Vrbka; avšak o jménech Volše a Jilm nic nevím. Patří sem vlastně i jména Pařízek a Kořínek, častá v této zdrobnělé (zjemnělé) podobě; pouhé Pařez je velmi řídké, kdežto Kořán (tedy starší a nářeční podoba slova kořen) se objevuje častěji. Hojné užívání zdrobnělin asi naznačuje citový vztah tvůrců příjmení nejen k pojmenované osobě, ale i k živé přírodě.

Velmi bohatý pramen pro pojmenování osob poskytovala našim předkům říše živočišná. Ze světa ptačího stačí uvést tato zcela běžná příjmení: Sýkora, Vrabec/Brabec, Čermák, Čížek, Drozd, Slavík, Strnad, Čejka, Hejl, Sojka, Sova, Čáp, Vrána, Havran, Kohout, Kačer, Husa, Luňák. I zde jsou zdrobněliny běžné: Slavíček, Kohoutek, Havránek, Kačírek, Chocholoušek. Časté jsou zdrobnělé názvy u čtvernožců: Kocourek, Koníček, Bejček, Volek, Ovečka, Kravka/Krafka, Vlček, Zajíček, Králíček, Jelínek, Beránek, Myška a také Vopička - jsou ovšem i některé nezdrobnělé podoby: Vlk, Zajíc, Králík, Jelen, Srnka, Beran; a dále např. Liška, Vydra, Kočka (*Pes patrně nikoli), Nedvěd (podoba Medvěd je řídká). Nepovšimnuty nezůstaly ani ryby: Ryba/Rybička/Rybka, Kapr, Štika, Parma, Vokoun, podobně jako hmyz: Komár(ek), Motejl(ek), Brabenec (zřídka Mravenec), Sršeň, Včela/Včala (o panu Vosovi nevím), Chroust, Chrobák.

Příroda je ovšem jen jedním z pramenů, z nichž naši předkové čerpali podněty pro to, jak pojmenovat a tím identifikovat a rozlišit své bližní. Osvědčovali přitom bystrost v pozorování, vtipnost, někdy i ironii. Nejednou však bývaly osoby pojmenovávány podle emblému či znamení (často zvířecího) na domě, v němž žily. Víc se o tom můžete dočíst v příručce M. Knappové "Příjmení v současné češtině", která vyšla před několika málo lety.