Astronomové nemají čas

Ivan M. Havel: Dovol, abych ti dříve, než ti budu přát k tvému jubileu, položil pár otázek. Zajímalo by mě například, co ty sám považuješ v současné astronomii za nejzajímavější objev?

Miroslav Plavec: Nečekaná a v mých očích strašně zajímavá věc je, že v takové středně velké vzdálenosti od nás, asi tak od čtyř do osmi miliard světelných let, bylo objeveno neuvěřitelně velké množství galaxií. Objevil to Anthony Tyson asi před osmi lety, ale stále se na tom pracuje. Podle posledních pozorování naším největším, Keckovým dalekohledem je hustota těchto galaxií tak veliká, že kotouček Měsíce v každém okamžiku zakrývá na nebi až 160 tisíc galaxií; na snímcích je vidíme jako malinká zrníčka rýže naskládaná tak, že mezi nimi není skoro žádné místo.

I.M.H.: Jsou rozloženy po obloze rovnoměrně?

M.P.: Pokud nám nepřekáží neprůhlednost naší vlastní hvězdné soustavy, tak ano. Tyto galaxie jsou ovšem tak slabé, že byste jích potřebovali shromáždit na jedno jediné místo asi 630 milionů, aby daly tolik světla jako ta nejslabší okem viditelná hvězda. Ale nejzáhadnější je stejné to veliké množství. Zdá se, že jsou nepříliš velké, dosahují velikostí asi tak desetiny rozměru naší Galaxie. Když se rozhlížíme kolem sebe, je hustota galaxií v našem bližším okolí jenom asi jedna desetina nebo jedna setina jejich hustoty v oné vzdálenosti kolem 6 miliard světelných let.

I.M.H.: Takže čím dál od nás a tedy v čím dávnější minulosti, tím větší hustota galaxií?

M.P.: My dohlédneme daleko dále. U některých kvazarů a radiových zdrojů dohlédneme pravděpodobně do vzdálenosti tak jedenáct dvanáct miliard světelných let. To velké množství drobnějších a méně jasných galaxií, o kterých mluvíme, se však dá vyfotografovat, jen když máme k dispozici dostatečně citlivý přístroj. Dá se říci, že méně citlivými přístroji vidíme vlastně dál.

Otázka ovšem je, kam se poděly ty galaxie, které před šesti miliardami let existovaly zde, kolem nás? Jedna možnost je, že mezitím jaksi povadly, přestaly si tvořit velké jasné hvězdy, takže je jasně nevidíme. Druhá možnost je, že se vzájemné srážely a slučovaly, takže místo těch malých a početných galaxií, které jsou v té velké vzdálenosti, máme v naší blízkostí už jen menší počet, zato větších galaxií.

I.M.H.: Takže kdybychom si zrychlili čas, jevil by se nám vesmír velice rušný.

M.P.: Ano. Ještě je zajímavé, že tenhle objev byl učiněn celkem nahodile při pátrání po něčem docela jiném. Astronomové se snaží najít protogalaxie, to jsou galaxie v té nejprvotnější fázi, kdy se začaly tvořit. Představujeme si to tak, že se veliké oblaky vodíku a helia, nic jiného tehdy nebylo, zhroutily do sebe a začaly vytvářet první hvězdy.Ty galaxie, o nichž jsem mluvil, to nemohou být, protože první galaxie pravděpodobně vznikaly daleko dříve, než před 10 –12 miliardami let. Tak to pátrání po těch prvotních galaxiích stále pokračuje.

I.M.H.: Tento objev, který tě nejvíce zaujal, je něco konec konců viditelného, pozorovatelného. Můžeš mi říci, těší tě obecně spíš věci, na které se lze dívat, anebo čisté teoretické výsledky?

M.P.: Já jsem začal jako amatér-astronom a jím jsem ve své duši zůstal, což znamená, že mne vždycky fascinuje to, co vidím. Připojil jsem se k velké skupině jihokalifornských amatérů-astronomů, kteří pravidelně každý měsíc za novu jezdí na pozorovatelnu blízko Palomaru. K mému nadšení vidíme nebeské objekty tak, jak jsou na těch nejkrásnějších fotografiích z největších dalekohledů, s tím rozdílem, že naše oči to bohužel nevidí barevně. A představte si, že ten největší a nejlepší dalekohled o průměru zrcadla 60 cm si vyrobil jeden místní hasič. Ve volné chvíli vyrobil naprosto perfektní dalekohled, který okamžitě nastaví na kterékoliv místo na obloze. Tím se díváme.

I.M.H.: S tím možná souvisí, že u porovnání s jinými vědami je v astronomii vlastně nejvíce amatérů.

M.P.: Zvláště u nás, v jižní Kalifornii, kde je mnoho pokročilých technologií, je zřejmě mnoho lidí, kteří vědí jak to udělat. Přijdete třeba k takovému stařečkovi, který má na dalekohledu citlivý detektor a televizní obrazovku a na té televizní obrazovce mi ukáže planetu Neptun a jeden z jeho satelitů. To bylo neuvěřitelné, co ten člověk dokázal vyrobit. A zajímavé je, že amatéři také dělají docela solidní vědeckou práci. Loni v dubnu např. objevili novou supernovu ve vzdálené galaxii, a to hledáčkem, který měří jenom 10 cm v průměru. K tomu hledáčku měli připojenou CCD kameru, kterou namátkou namířili na spirální galaxii M51 v Honicích psech a uviděli tu supernovu. Během dvou hodin ji objevili další tři amatérské skupiny ve Spojených státech a nikdo jiný. Astronomové prostě nemají čas hlídat všechny ty galaxie. Tak to s neobvyklým úspěchem dělají amatéři.

I.M.H.: Nepochybně to také souvisí s tím, že objevování je dobrodružství. Ted' trochu jinou otázku. Myslíš si, že astronomové by se měli více zajímat o neobvyklé a bizarní jevy, anebo naopak o to, co je časté a čeho je hodně?

M.P.: Já myslím, že nezbývá než zkoumat obojí, protože všechno to jsou občané vesmíru a musíme hledět rozumět všemu. Je to jako kdybyste se mě zeptali, jestli je dobré zkoumat mozek normálního člověka, nebo mozek člověka, který je tím či oním způsobem úchylný. Pravděpodobně pro vědu bude důležité zkoumat obojí.

I.M.H.: A ty sám, zajímáš se spíše o běžné a jednoduché věci, nebo o věci či jevy nějak podivné či výjimečné?

M.P.: Něco ti k tomu řeknu. Mám dlouholetého spolupracovníka v oblasti dvojhvězd, profesora Poppera, a s ním jsme pozoruhodná dvojice protikladů. On strašně miluje přírodu, a to tak, že každým rokem ujíždí někam na Aljašku nebo do jiných končin, co nejvzdálenějších od jakékoliv civilizace, a tam si zvlašť libuje. I když v jeho 82 letech je to strašlivé riziko. Ale když obrátí své zraky ke hvězdám, tak trvá na tom, že on se bude dívat jenom na takové dvojhvězdy, které jsou úplně jednoduché, dvě hvězdy pokojně obíhající kolem společného těžiště. Jeho pozorování má ovšem velikou cenu, poněvadž tímto způsobem určuje většinu vlastností jednotlivých hvězd. Vybírá si takové dvojhvězdy, kde se obě hvězdy praktický vůbec neruší. Já se také rád projdu v přírodě, ale večer dávám přednost civilizaci. Zato na nebi si vybírám ty nejbláznivější objekty, se kterými si většinou nikdo neví rady a ve většině případů ani já, ale mě přece jen strašlivě fascinuje pozorovat jejich spektra a zjišťovat jejich chování a pokoušet se nějakým způsobem přece jen trošku rozumět tomu, co se děje. Trošku se mi to daří, ale většinou jsem od té záhady ještě dosti daleko.

I.M.H.: Jsou to takové dvojhvězdy, které už mají namále stát se černou dírou?

M.P.: Mohly by to být takové případy. Většinou jsou to dvojhvězdy, které jsou si velmi blízko, takže jedna gravitačně silně ovlivňuje druhou. Základním znakem vývoje hvězd je, že každá hvězda jak stárne, tak se rozpíná, nabývá většího objemu. Pokud je hvězda sama o sobě, může si to klidně dovolit a z obyčejné malé hvězdy nakonec vyroste v obra nebo veleobra. To potká i naše Slunce. Ale když je hvězda vázána s jinou blízkou hvězdou, má k dispozici jenom konečný objem. A když ten mezní objem dosáhne, pak – jako když se duše kola propíchne – z té hvězdy vlivem přitažlivosti jednou začne odtékat plyn k té druhé složce. Nejdříve se kolem ní otáčí a pak pomalounku začíná padat do té hvězdy. Podle množství plynu, který teče, je ta hvězda více nebo méně dobře viditelná, poněvadž je za jakýmsi závojem nebo clonou. Mě strašně fascinuje pozorovat takové přenosy hmoty a složité hvězdy.

I.M.H.: Čím dál tím víc lituji, že jsem se nestal astronomem. Což mě přivádí k otázce, zda a jak, vedle svého bádání, mají astronomové také předávat své poznatky veřejnosti. Sám ses kdesi přiznal, že ti dělá radost o své vědě přednášet studentům.

M.P.: Schopnost srozumitelně popularizovat kteroukoliv vědu je určitým druhem nadání. Někdo je má a někdo ne. Podobná – ale trochu jiný druh nadání – je schopnost předávat poznatky na vysoké úrovni těm nejvyspělejším studentům na univerzitě a zase jiný druh nadání je soustředit se na nějaký problém, promyslet jej a přijít na něco nového. Všecko to jsou různé druhy nadání a ne každý je má ve stejném poměru.

Musíme si být vědomi, že sebeslavnější popularizátor vědy vždycky v očích široké veřejnosti zvadne vedle slavného fotbalisty, hokejisty, zpěváka nebo filmové herečky. A světská sláva je ve všech případech polní tráva. Dobrý popularizátor dělá vynikající službu i své vědě. V očích veřejnosti ukazuje, jak je věda vzrušující, zajímavá, třeba i užitečná. Následkem toho je vždycky větší naděje, že vědecká práce bude podporována, i když není tak nápadná. Může být ale vysoce kvalitní.

I.M.H.: Je to vlastně dělba práce: někdo dělá tvrdou práci a nemá čas o ní mluvit, někdo jiný pak o ní může mluvit. Jde o to moci si vybrat podle toho, jak kdo na to má.

M.P.: Někdy ovšem okolnosti nedovolí, aby se ten talent uplatnil. Kdybych býval zůstal v Československu, tak by mi okolnosti znemožnily, abych učil na univerzitě a měl jsem veliké štěstí, že jsem v Kalifornii mohl učit veliké množství studentů, asi tak 12 tisíc. Ale za předpokladu, že jsou k tomu dobré podmínky. Jsou lidé, kteří jsou vynikajícími vědci, ale velice mizernými učiteli. Jsou lidé, kteří jsou vynikajícími učiteli, ale ta jejich vlastní výzkumná vědecká práce je slabší a podobně je to s popularizátory. Prostě skoro nikdo nezvládne všechny tři obory stejně dobře.

I.M.H.: Zajímal by mě tvůj názor na vztah vědy k filozofii. Má se vědec zamýšlet nad tím, čím se to vlastně zabývá, co odhaluje a zda je tím nějak ovlivněno postavení člověka ve světě?

M.P.: Myslím že ano, snad ani ne tolik nad vlastním úzkým výzkumem, jako spíše nad postavením učitele, který se musí snažit zvládnout – aspoň povrchově – celou svoji vědu a pokud možno ještě nějaké vědy blízké. To nutně musí vést jakési filozofické představě o světě. Kdysi jsem se o filozofické otázky velmi zajímal a pokoušel jsem se číst různé slavné filozofy, ale připadalo mi, že mluví o něčem jiném, než čemu já rozumím.

I.M.H.: Zřejmě by to chtělo, aby mezi filozofy byli také takoví Mirkové Plavcové, kteří by uměli hovořit tak všem srozumitelně, jako ty mluvíš o astronomii. Dovol mi však poslední otázku. Právě byla po tobě pojmenována jedna planetka. Můžeš mi říct, jak je veliká a co se o ní vůbec ví?

M.P. No, je to takové kosmické škvrně. Myslím, že měří jenom asi tak několik kilometrů napříč a pravděpodobně není kulatého tvaru. Mohl bych se pokusit vypočítat její rozměr, kdybych našel chvilku času. Je viditelná jenom velikým dalekohledem a obíhá kolem Slunce po eliptické dráze mezi Marsem a Jupiterem, jako každá pořádná planetka. Takže aspoň nehrozí Zemi srážkou. Myslím, že nejsem z vesmíru nebezpečný.

I.M.H.: Jeden Mirek Plavec Zemi stačí…

M.P.: Škod na ní napáchá dost. Zato ten vnější je zcela neškodný.

Dostal jsem fotografii planetky a zjišťuji, že na dálku vypadám mnohem líp než zblízka. To mě potěšilo a jestli se dostanu k nějakému velkému dalekohledu, tak se ještě jednou na sebe podívám přímo, zatím se musím spokojit s tou fotografií. Stejně mě to gesto jihočeských hvězdářů na Kleti velmi potěšilo.

I.M.H.: Děkuji mockrát a chtěl bych ti popřát mnoho štěstí k Tvým sedmdesátinám a gratulovat Ti, ke zvolení za člena Učené společností ČR i k tomu, že v podobě této planetky ses stal vlastně věčným. ¹⁾