Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Korsika – ostrov děravých skal

 |  5. 9. 1995
 |  Vesmír 74, 519, 1995/9

Při prvním pohledu na Korsiku snadno pochopíme německého geografa Friedricha Ratzela, který ji v prvním nadšení nazval „pohoří v moři“. Za divokým rázem korsických štítů a kaňonů nezůstává pozadu ani níže položený členitý reliéf, mnohde porostlý křovinatou vegetací zde i jinde ve Středomoří nazývanou macchie. Pro tuto skalnatou krajinu je příznačná mozaika rozličných tvarů zvětrávání a odnosu hornin, především žul. Mnohé, dnes už klasické geomorfologické studie vycházely právě ze zkoumání zdejších povrchových útvarů.

Díky vnitřní struktuře žulových masivů mají mnohé části svahů nápadný klenbovitý tvar, vzniklý postupným odčleňováním slupkovitě prohnutých desek horniny. Tyto tzv. exfoliační klenby dosahují místy značných rozměrů (nezřídka přes 100 m) a patří k dominantním prvkům v krajině.

Žuly i statní horniny však mnohde vystupují také v samostatných skalních útvarech s neobvykle členitou modelací. Erozním i zvětrávacím účinkem srážkové vody se na skloněném povrchu výchozů tvoří rýhovité prohlubně – žlábkové škarpy, stagnující dešťová voda zase podporuje vývoj oválných skalních mís, známých i z našich žulových oblastí.

Pro většinu korsických skal jsou však charakteristické především dutiny perforující boční stěny výchozů. Jejich zdejší lidový název tafoni – což lze přeložit jako okno či „děravec“ – vešel do mezinárodní odborné terminologie. Prvně právě před sto lety, kdy jej německý geograf Albrecht Penck užil v geomorfologické příručce Morphologie der Erdoberfläche (Stuttgart, 1894). Vznik rozličných prohlubní tafoni s centimetrovými až několikametrovými rozměry je vysvětlován zvětrávacími procesy v podmínkách střídavě vlhkého a suchého podnebí. Následkem intenzivního výparu vody prolínající horninou se v povrchové části skal tvoří pevnější kůra, pod kterou dochází k rychlejšímu vyvětrávání méně odolných poloh. Většina dutin se proto od otvoru více či méně rozšiřuje a v úzkých partiích skal se často proděraví – vznikne okno nebo malá brána.

Bizarní vzhled korsických tafoni býval inspirací k mnoha lidovým pověstem, zejména o krvelačných a lstivých čarodějnicích, ukrytých v nitru skal. O tom, že vývoji dutin tafoni podnebí na Korsice i blízkých ostrovech opravdu přeje, svědčí mimo jiné to, že je zde najdeme zcela běžně nejen v žulách, ale i v ostatních typech hornin. Navštívíme-li Korsiku v horkém létě, působí její hornaté a skalnaté vnitrozemí vyprahle, přesto však není pochyb, že i při modelaci zdejší krajiny hrála hlavní roli voda. Srážky zde jsou nejvydatnější na podzim a v zimě, sníh leží ve vyšších polohách často přes celé jaro a ze stinných úžlabí mizí někdy až koncem léta. V ledových dobách starších čtvrtohor byly nejvyšší horské partie zaledněny a ledovce z nich sestupovaly i několik kilometrů daleko do údolí. Důkazem eroze někdejších ledovců jsou také kotlovité skalní uzávěry údolí (kary) pod vrcholovými partiemi, zejména na severovýchodní straně. Mnohé štíty tak získaly velehorský – alpský – ráz. Výrazně skalnaté jsou nejen nejvyšší hory přesahující nadmořskou výšku 2 500 m (Mt. Cinto 2 706 m, Ciuntrone 2 670 m, Mt. Rotondo 2 622 m, Punta Minuta 2 556 m, Paglia Orba 2 525), ale i většina dalších.

Geologové rozlišují na Korsice dvě základní stavební jednotky. Převažující západní, jižní i střední část tvoří žuly a žulám příbuzné horniny, včetně sopečných ryolitů a jejich úlomkovitých usazenin (tufů, aglomerátů aj.). Jsou prvohorního stáří a náleží k tzv. hercynské Evropě, což je zřejmě jediná shoda s naším Českým masivem. Východ a severovýchod ostrova je mladší, s převahou více či méně přeměněných hornin (fylitů, zelených břidlic, rul, ojediněle též pískovců a vápenců) druhohorního stáří. Tato tzv. alpínská Korsika však alpských parametrů rozhodně nedosahuje – poněkud paradoxně výškou i členitostí značně pokulhává za převážně žulovou a ryolitovou částí ostrova. Právem byla hornatá část vyhlášena za přírodní rezevaci.

Obrázky

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Geologie

O autorovi

Jan Vítek

Doc. RNDr. Jan Vítek (*1946) vystudoval Pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Na Přírodovědecké fakultě UHK se zabývá geomorfologií a regionální geologií.
Vítek Jan

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné