Kolik nohou/noh má vlastně stonožka?

Názvy těch částí lidského těla, které se vyskytují v páru – jsou to ruce, nohy, oči, uši, ramena, kolena, prsa – mají v množném čísle některé zvláštní tvary, jak to ukazují už právě uvedené 1. a 4. pády: ruce (nikoli “ruky″), oči, uši, (nikoli “oka″, “ucha″). Je to relikt z dávných dob, kdy v jazycích existovalo vedle čísla jednotného a množného též číslo dvojné neboli duál. Pro jednoduchost se dnes soustředím na substantiva ruce a nohy (všimněte si přitom, že tvar nohy je vlastně normální plurál; v staré češtině byl duál nozě). Ony zvláštní duálové tvary mají koncovku -ou v 2. a 6. pádu (z rukou, z nohou; na rukou, na nohou) a koncovku -ama v 7. pádu (pod rukama, pod nohama).

Je ovšem třeba dodat, že duálové tvary nejsou dnes omezeny na případy párové, nýbrž že se užívají ve všech případech, kdy jde o části těla lidského nebo zvířecího. A tak říkáme i píšeme, že kůň hrabal všema čtyřma nohama, a můžeme položit onu otázku, kolik že to má vlastně stonožka nohou.

Jenže týmiž slovy pojmenováváme, jaksi přeneseně, i části předmětů neživých, jako např. nohy u stolu, oka na punčoše a ucha u hrnce. V těchto případech užíváme, jak je vidět, nikoli tvarů duálových, nýbrž pravidelných tvarů plurálových podle příslušného vzoru. Píšeme tedy “pod nohami stolu″, “skříň bez noh″, “stůl na vratkých nohách″, “hrnec s dvěma uchy″, “několik kovových kolen″. (Výjimkou je tvar “mechanické ruce″, nikoli “ruky″.)

A tak příliš nepřekvapuje, že se některé tyto pravidelné plurálové tvary objevují i v těch případech, kde by byly na místě tvary duálové: vedle na rukou, na nohou nacházíme, i ve vyjadřování spisovném, tvary na rukách, na nohách a vedle tvaru bez nohou i tvar bez noh (tvar “bez ruk″ se však neobjevuje). Nechci tyto plurálové tvary sice doporučovat, avšak do spisovného jazyka postupně pronikají a mluvnice i slovníky je registrují. (Ostatně jisté nedůslednosti v užívání duálových tvarů se objevovaly už ve staré češtině.) Uživatelé jazyka mají na vybranou podle svého jazykového vkusu a školení. Do spisovného jazyka ovšem rozhodně nepatří analogické tvary typu ″na rukouch″ a ″k rukoum″, známé z jazyka obecného.

Další komplikaci vnáší do celé situace ta okolnost, že vedle zmíněných substantiv mají duálové tvary také číslovky dva, oba. Právě uvedené tvary patří rodu mužskému, kdežto tvary rodu ženského a středního jsou dvě, obě; v dalších pádech jsou pak jen dva rodově nerozlišené tvary dvou, obou a dvěma, oběma. Jak ukážu hned dál, existence těchto tvarů leckdy naše vyjadřování ztěžuje.

Substantiva bývají ve větě často rozvíjena adjektivy a zájmeny v platnosti přívlastku: holýma rukama, rovnýma nohama, těma svýma upracovanýma rukama, kůň hrabal všema čtyřma nohama (koncovku -ma tu přijímá i číslovka čtyři). Jak vidět, přívlastkové výrazy se tu prostě přizpůsobují svým zakončením -ma tvaru rozvíjeného (řídícího) duálového substantiva, neboli se s ním mluvnicky shodují. Týká se to ovšem jen 7. pádu.

Komplikace nastávají u substantiv neduálových (tedy u většiny substantiv), když se mezi jejich rozvíjejícími přívlastky objeví číslovka dva nebo oba, které mají, jak už víme, pouze tvary duálové (oběma dvěma). Například ve spojení s dvěma ošetřovatelkami k tvarové shodě dojít prostě nemůže, subst. ošetřovatelkami má pochopitelně jen pravidelnou plurálovou koncovku -ami; podobně je tomu třeba ve spojení před dvěma lety, s oběma bratry atp. V takovýchto jednoduchých případech zpravidla nezaváháme; tvar “dvěmi″ bychom pociťovali jako nemožný nebo přinejmenším hyperkorektní. Složitější situace nastává v případech, kde vedle číslovky dvěma stojí další přívlastky, které ovšem mohou mít jedině zakončení -mi, např. s těmi dvěma novými ošetřovatelkami, před oněmi dvěma lety, s oběma svými mladými spolupracovníky, takže tvar dvěma se svým zakončením -ma tu jaksi trčí, což může svádět užít tohoto zakončení u ostatních přívlastků. Správné by to ovšem nebylo.

Souhrnně řečeno: Koncovka přívlastkových výrazů se musí shodovat s tvarem svého řídícího substantiva; je-li substantivum duálové, mají všechny přívlastky zakončení -ma (těma svýma upracovanýma rukama), v ostatních případech mají zakončení -mi (těmi svými originálními myšlenkami). Pokud se však v takovýchto neduálových spojeních objeví číslovka dva, má vždy jen koncovku ­ma, tedy též s těmi svými dvěma novými myšlenkami (nikoli snad “s těmi dvěmi″, ani “těma dvěma″, nýbrž jen těmi dvěma).