Co to jsou hantaviry

Představa, že původci infekčních onemocnění byli všichni objeveni, již delší dobu neplatí. Vyvrátil ji objev řady mikrobů, jako jsou legionely, nové druhy borélií a chlamydií, nemluvě o viru HIV. Do tohoto výčtu, zdaleka ne úplného, patří i původci dlouho známých onemocnění – hantaviry. Onemocnění, která hantaviry vyvolávají, byla v Číně známá již po staletí, avšak jejich původce se podařilo identifikovat až r. 1976 v Koreji. Ho Wang Lee izoloval virus vyvolávající tzv. korejskou hemoragickou horečku (KHF) z myšice temnopásé (Apodemus agrarius) odchycené u řeky Hantaan, která teče mezi Severní a Jižní Koreou. Po řece dostal virus svůj název – Hantaan – a rod, do kterého tento a příbuzné viry patří, byl později nazván Hantavirus. Patří do čeledi Bunyaviridae, ze které známe řadu tzv. arbovirů. Zanedlouho po první izolaci byl virus izolován i od nemocného člověka.

Během korejské války onemocnělo na 3 000 amerických vojáků nemocí, která postihuje především ledviny. Nemoc se nyní nazývá hemoragická horečka s ledvinovým (renálním) syndromem (HFRS). Odhaduje se, že ročně na světě onemocní kolem 200 000 lidí, hlavně na Dálném východě, z nichž 4 000 – 20 000 umírá.

Později byly izolovány další viry (sérotypy) rodu Hantavirus. Ve Skandinávii to byl virus nazvaný podle města Puumala, jehož hostitelem je hlodavec norník rudý. Geopolitně se vyskytuje virus Seoul z městských potkanů. Virus Puumala vyvolává v Evropě poměrně mírně probíhající onemocnění zvané nephropathia epidemica (NE). Na Balkáně však virus Belgrade postihuje člověka těžším poškozením ledvin. Před několika lety jsme o něm četli a slyšeli jako o tzv. myším moru. Veliký rozruch vyvolala epidemie hantavirového onemocnění lidí v USA na jaře r. 1993. Do té doby neznámý virus Muerto Canyon vyvolal prudce probíhající plicní onemocnění (hantavirus pulmovary syndrome – HPS) s vysokou (kolem 70 %) smrtností.

Nákazy hantaviry jsou přenosné ze zvířat na lidi a vytvářejí tzv. přírodní ohniska nákazy avektorového typu. Každý sérotyp hantavirů má svého specifického hlavního hostitele z řad savců.

V Evropě byly hantaviry prokázány již ve většině zemí: v Belgii, Holandsku, Francii, Velké Británii, Dánsku, Německu, Bulharsku, Maďarsku, Rusku, Itálii, Rakousku, na Balkáně a ve Skandinávii. V bývalém Československu byly první dva případy onemocnění lidí, které skončily úmrtím pacientů, popsány z let 1953 a 1954 z východního Slovenska. Bylo to tedy v době, kdy původce nemoci nebyl ještě znám. Další případy byly z jižního Slovenska. Do r. 1966 to bylo celkem sedm případů, přičemž jen poslední pacient své onemocnění přežil. Je však pravděpodobné, že lehčí případy unikly pozornosti lékařů pod jinou diagnózou. V roce 1984 se na Slovensku uskutečnily sérologické přehledy u obyvatel a výskyt protilátek proti hantavirům byl u některých osob prokázán. Dalo se tedy očekávat, že se zde vyskytnou i lidská onemocnění. To se potvrdilo v letech 1987 – 1988, kdy byla zaznamenána další čtyři onemocnění lidí. U dvou byl původcem tzv. východní typ viru Hantaan a u dvou tzv. západní typ – Puumala. Všichni pacienti trpěli horečkou, bolestmi hlavy a bolestmi v zádech, nevolností, zánětem spojivek, zvětšením jater, zarudnutím sliznic a měli bílkovinu v moči. Všichni se uzdravili. V České republice nebyla podobná těžká onemocnění zaznamenána. Hantavirová etiologie byla popsána pouze u čtyř nemocných z Břeclavska s poměrně lehkým průběhem nemoci. V klinickém obraze dominovala horečka a bolesti hlavy, nález bílkoviny a krve v moči a bolesti v zádech.

Problematikou hantavirů se v ČR zabýval doc. MUDr. L. Daneš, DrSc., který tomuto výzkumu položil základy. Se svým pracovním týmem vyšetřoval různé živočichy na přítomnost antigenů hantavirů v plicích nebo protilátek proti nim v krevním séru. Přítomnost hantavirů byla tímto způsobem prokázána u pěti druhů hlodavců: myšice lesní a křovinné (Apodemus flavicollis a Apodemus sylvaticus), hraboše polního (Microtus arvalis), hrabošíka podzemního (Pitimys subterraneus) a norníka rudého (Clethrionomys glareolus). Specifické protilátky byly zjištěny v ČR také u zajíců, srnců, daňků a u domácího skotu. Na první pohled upoutá rozdíl mezi jižními Čechami a jižní Moravou. Na jihu Čech se dosud nepodařilo hantaviry přímo ani nepřímo prokázat, zatímco na jižní Moravě nákaza postihuje několik živočišných druhů.

Na přítomnost protilátek proti hantavirům bylo dále vyšetřeno 5 228 vzorků krevního séra lidí a pozitivní titry byly zjištěny přibližně u 1 % z nich. Velmi důležité je, že procento pozitivity dosáhlo u dvou skupin starších zemědělců z jižní Moravy hodnot 9,9 a 29,4. Zemědělci jsou totiž profesionálně vystaveni infekci prostřednictvím exkrementů hlodavců, pokud pracují v přírodním ohnisku této nákazy. Je zajímavé, že protilátky u některých reagovaly s antigeny viru Puumala, u jiných s Hantaan a u některých dokonce s oběma typy. Přítomnost protilátky v krevním séru svědčí o prodělané infekci, přestože tato infekce mohla proběhnout zcela mírně nebo latentně a unikla tak přesné diagnostice například pod neurčitou diagnózou viróza. Kromě zmíněných onemocnění nebyla totiž v České republice další onemocnění hantaviry zaznamenána.

Z ekologického hlediska jsou přírodní ohniska hantavirů nejlépe prozkoumána na jižní Moravě. Nacházejí se zde v rozmezí nadmořských výšek 160 – 650 m. Vegetaci v těchto ohniscích lze přiřadit ke třem základním typům: a) pícniny na orné půdě, b) trvalé travní porosty, c) lesní lemy a okraje pasek. Všechna mají společný mezofilní charakter. V trvale zamokřených a v často vysychajících biotopech je výskyt nakažených hlodavců vzácnější. V zemědělské krajině hrají v udržování ohnisek hantavirů významnou roli stohy. Obdobný význam mají zřejmě i seníky, lesní chaty nebo rozptýlená lidská obydlí. Zajímavé je, že americký virus Muerto Canyon má zcela odlišné ekologické nároky a díky biotopu svého hlavního hostitele se vyskytuje v oblastech aridních.

V poslední době se podařilo nalézt v nejjižnější části Moravy nedávno nově popsaný hantavirus Tula. Hlavním hostitelem tohoto viru jsou hraboši rodu Microtus. Tento virus má zřejmě nízkou patogenitu pro člověka. Většina úvah o epidemiologickém významu tohoto viru je dosud založena na domněnkách, protože výzkum této problematiky je v počátcích. Lze se domnívat, že tam, kde ekologickou niku hantavirů zaujímá benigní typ hantaviru, neuplatní se typy s vysokou patogenitou pro člověka. Nálezy protilátek v sérech lidí mohou být, alespoň zčásti, protilátky proti viru Tula, které ovšem zkříženě reagují s jinými hantaviry. To však objasní teprve další výzkumy. Již nyní ale můžeme spolehlivě tvrdit, že na území České republiky se hantaviry vyskytují, vytvářejí přírodní ohniska a mohou se přenášet i na lidi. Jak se projevují klinicky, je ale dosud nejasné. ¹⁾