Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

O štěnicích, strachu z neznáma a dvojím metru

(viz J. Drobník Vesmír, 74, 15, 1995/1)
 |  5. 7. 1995
 |  Vesmír 74, 395, 1995/7

Jedna moje známá ještě po třiceti letech se zachvěním vzpomíná, jak jednoho rána objevila pod postelí štěnici. Ne, tohle není špionážní příběh z dob totality. Mám na mysli štěnici šestinohou, placatou a krvežíznivou (alias Cimex lectularius, slovensky ploštica posteľná). Nikdo ji pod tu postel nenasadil záměrně; přivandrovala sama od souseda, který právě výhodně koupil gauč z druhé ruky. Jak se ukázalo, získal nejen kus nábytku, ale i čilou populaci hmyzích podnájemníků, chtivých potravy a hbitě se šířících.

Příroda je vynalézavá; člověk nezřídka zjišťuje, že – ve snaze o něco docela jiného – bezděčně zahýbal faunou a flórou svého okolí. Následky sahají od malicherných (byť někdy nepříjemných, jako je zamoření bytu štěnicemi) přes méně malicherné, leč snesitelné (jako je invaze mravence faraona do našich spíží), až po ekologické katastrofy (například zaplavení Austrálie králíky). I tak usedlé organizmy, jako jsou rostliny, se lidským přičiněním šíří: kolem středoevropských silnic vyrůstají sršaté dvoumetrové bolševníky odkudsi z Asie, v našich lesích se zčistajasna objevují podivně cizokrajné červené plodnice houby květnatce Archerova – a to už ani nemluvím o všelijakých semínkách a oplégrech, které si našinci v zahrádkářském nadšení přivážejí z dovolených. Ani tuto kategorii nelze podceňovat. Před pár stovkami let nějaký dobrodruh přinesl z cesty za oceán v kapse několik hlízek rostliny, které učenci říkali Solanum tuberosum... Když potom brambory s jistým zpožděním následovala mandelinka bramborová, bylo z toho pozdvižení, a z invaze pěkně pruhovaných broučků byli dokonce obviňováni zlí imperialisté. Ale mandelinka si stačí sama, podobně jako štěnice z úvodní historky. A což teprve mikrobi! Je-li co věřit reklamě, dovážíme s každým kelímkem “živého jogurtu″ ze Švýcar hezkých pár milionů (ne-li miliard) mléčných bakterií. Putují ovšem i horší potvůrky. Epidemie aidsu je výsledkem “cestovatelských úspěchů″ jistého retroviru ze střední Afriky. Nebyli bychom se ale zbavili pravých neštovic, kdyby se virus vakcinie nedal tak snadno přenášet; a za téměř úplné vymizení dětské obrny v Evropě vděčíme nejen organizované očkovací kampani, ale i schopnosti oslabeného viru, používaného při očkování, šířit se na vlastní pěst.

Zkrátka a dobře: zvykli jsme si, že organizmy s námi cestují, nezřídka proti naší vůli. Jen někdy se jim snažíme bránit, zpravidla tehdy, když máme obavu o vlastní kůži (v případě původců infekčních chorob) nebo kapsu (jde-li o parazity neboli “škůdce″ kulturních plodin nebo původce nemocí domácích zvířat). Osud ekosystémů v našem okolí nás obyčejně netrápí; snad jenom Australané, poučeni králičí katastrofou, vystřikují každé přistávající letadlo smrdutou směsí pesticidů, aby na australskou půdu neproklouzlo nic cizího. Běda však, když se naším přičiněním dá do cestování nikoli štěnice, virus, bolševník, bakterie nebo květnatec Archerův, ale kousek DNA (třeba původem z některého z výše zmíněných organizmů). Hned uvažujeme o budoucích katastrofách pramenících ze zaneřádění okolního světa genově manipulovanými zrůdami. Pod záminkou ochrany nás i zbytku světa vymýšlíme zákony a vyhlášky ke kontrole genetických výzkumů, a instituce, které mají dohlížet na dodržování zákonů a vyhlášek. Okolnímu světu je ale srdečně jedno, zda cizí vetřelec povstal řízenou rekombinací v laboratoři, nebo zda byl prostě přivezen odjinud (letadla opouštějící Austrálii nikdo ničím nevystřikuje). Na zavlečené cizokrajné rostliny a zvířata jsme ale jakžtakž zvyklí (kdo si někdy nepřinesl z dovolené hrst semínek?), kdežto představa manipulace s dědičnou informací v mnoha lidech vyvolává mrazení v zádech, protože se jim vybaví něco mezi Jurským parkem a obludou nebožtíka Frankensteina. Jde-li nám opravdu o životní prostředí, měli bychom vzít na vědomí, že genově manipulovaná rostlina má více společného s rostlinou přivezenou z Austrálie než s genově manipulovanou buněčnou kulturou rostoucí v láhvi a produkující nějaký farmaceuticky využitelný protein. Měli bychom předpisy a nařízení formulovat tak, aby “vypuštění″ jakéhokoli cizího organizmu do volné přírody podléhalo stejným pravidlům, ať už onen organizmus pochází z laboratoře nebo z odlehlého koutku světa. Co je dobré řekněme pro okrasnou trávu z jihoamerických pamp, mělo by být dobré i pro nemrznoucí jahodník vypěstovaný za pomoci genových manipulací.

Aby bylo jasno: nezastávám se abstraktní svobody vědeckého bádání za každou cenu. Nebojím se sice vzkříšených dinosaurů, frankensteinovských oblud a rekombinantních štěnic zvíci čepice, ale i mně občas běhá mráz po zádech. Například když čtu o velkolepě financovaných projektech firem, které vkládají statisíce dolarů do vývoje kulturních plodin odolných vůči herbicidům, aby si u nich nakonec zákazník mohl koupit pytel semen a pytel herbicidu, obojí náležitým způsobem rozsypat po poli a po patřičné době se dočkat sklizně bez plevele, bez práce s pletím, a možná se spoustou zbytků herbicidu. Přijde-li jednoho dne firma XY s návrhem na pěstování mrkve odolné vůči látce Z, která je např. náhodou podezřelá z karcinogeneze, věřím, že by se proti tomu mělo něco dělat. A tu se nabízejí dvě možnosti.

Možnost první: zřídíme, jak už o tom byla řeč, instituci, která se bude zabývat kontrolou bezpečnosti genových manipulací. Instituce rozšiřování Z-rezistentní mrkve zakáže a my budeme mít po starostech. Obávám se ale, že to je dost krátkozraké řešení. Jako bychom uznávali, že zmíněná technologie je nežádoucí ne kvůli zalévání mrkvových záhonů roztokem podezřelé chemikálie, ale proto, že rezistentní mrkev obsahuje rekombinantní DNA. Až náš výrobce herbicidů vypěstuje mrkev stejných vlastností klasickým šlechtěním, bude všechno buď v nejlepším pořádku, nebo aspoň v péči nějakého jiného úřadu.

Možnost druhá: žádnou zvláštní instituci, která by se věnovala bezpečnostní stránce práce s rekombinantní DNA, zřizovat nebudeme. Místo toho pověříme existující úřady, které mají v náplni práce péči o ochranu životního prostředí a lidského zdraví, dohledem nad dodržováním pravidel bezpečného zacházení s rekombinantní DNA. Tytéž úřady by tak jako tak měly zároveň dohlížet na jiné potenciálně nebezpečné lidské činnosti, jako je třeba používání pesticidů obecně a zalévání mrkvových záhonů látkou Z od firmy XY zvláště. Dříve či později se dopracujeme stavu, kdy experimenty s rekombinantní DNA ztratí svou neblahou výlučnost. Přijde doba, kdy všechny nové technologie budou posuzovány ne podle použité procedury, ale podle předvídatelných nebezpečí a míry nepředvídatelnosti následků. A protože nás příklady DDT a freonů poučují, že prohlášení technologie za bezpečnou ještě neznamená, že bezpečná je, dočkáme se třeba i pravidelné kontroly technologií starých a zavedených – podle stejných kritérií a v souladu s nejnovějšími poznatky.

Zvláště zřízená instituce, která dohlíží na to, jak molekulární genetici dezinfikují láhve, nás ale tomuto ideálu asi nepřiblíží – nanejvýš ulehčí našemu svědomí, dodávajíc nám pocitu, že jsme něco udělali.

Upřímnost

ANO řekl jeden a myslel tím ne

NE řekl druhý a myslel tím ano

Potom se začali rozhlížet

Marně hledali třetího

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biologie
RUBRIKA: Diskuse

O autorovi

Fatima Cvrčková

Doc. RNDr. Fatima Cvrčková, Dr. rer. nat., Dr., (*1966) vystudovala molekulární biologii a genetiku na Přírodovědecké fakultě UK, kde získala první experimentální zkušenosti v laboratoři Vladimíra Vondrejse, a genetiku na univerzitě ve Vídni. V současnosti se na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy zabývá buněčnou a molekulární biologií rostlin.
Cvrčková Fatima

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné