Čekání na nápad

Nedovedu si představit vědeckou práci bez nápadů. Nápad je událost, která předchází rozumovou úvahu. Rozumová úvaha už jen nápady třídí a vybírá z nich ty, které považuje za plodné a zajímavé. Rozum se může mýlit, nápady prostě jsou. Nebo nejsou.

“Mám zajímavý nápad,″ prohlásí badatel. Zřejmě mluví o svém nápadu, jako by to bylo jeho osobní vlastnictví. Ve vědeckých kruzích se stalo zvykem ctít soukromé vlastnictví nápadů a historici vědy se starají o patřičnou restituci tohoto vlastnictví, jako by to byly věcné statky. Říkám “jako by byly″, protože nejsou – mám na mysli ty události, malé zázraky lidské mysli, nikoliv nějaké “know-how″, s jakým se dnes obchoduje na trhu.

Ne vždy se totiž rozlišuje nápad jako jedinečná událost, která se nějakému mozku prostě přihodí, od obsahu nápadu, toho, co nápad říká či prozrazuje. To druhé lze popsat slovy či napsat na papír a lze to rozdávat, prodávat i krást. Mluvím o tom prvém.

V původním, útočnickém významu slůvka “napadnout″ je obsažen výrazný rozdíl mezi aktivitou a pasivitou, mezi tím, kdo napadá, a tím, kdo je napaden. Kdo nebo co je tím aktivním prvkem, napadne-li nás nějaká myšlenka? Myšlenka sama? Odkud se však vzala?

Často říkáme, že nějaká myšlenka, idea či nápad “visí ve vzduchu″. Bývá to tehdy, kdy se týž nápad vyskytne v mnoha hlavách najednou. Jako by existovala nějaká tajemná zahrada nápadů, v níž se nápady rodí a zvolna zrají, až uzrají natolik, že se utrhnou a spadnou do našeho světa. Uchvátí je ten, kdo je připraven a kdo má zvednuté hledí.

O samotné události nápadu toho víme jen málo. Přichází náhle, často nečekaně, ale vždy jako vítaný host. Nesetkal jsem se s tím, že by se někdo bál nápadů a uhýbal jim. (Nápady lze ovšem odradit tím, že se usilovně snažíme svůj problém vyřešit znovu a znovu týmiž úvahami, které znovu a znovu nikam nevedou.)

Mám zajímavou zkušenost, že lze mít radost z nápadu, aniž by tu nějaký nápad vůbec byl – jinými slovy, lze zažít událost nápadu bez jakéhokoliv obsahu. Někdy se to přihodí ve snu, někdy v opojení: skvělý, převratný, světoborný nápad, ale zaboha si nevzpomenu jaký vlastně. Je možné, že diplomy za nápady se udílejí ve zcela jiném záhybu mozku, než kde se nápady rodí, a že ve výjimečných případech se vydá diplom i naprázdno. Je možné, že radost z nápadu přijde o něco dřív než nápad sám. Je možné, že z této radosti se nápad teprve zrodí.

Bylo mi vždy záhadou, proč se vědci, jakkoliv pyšni na své velké objevy, jen málokdy pochlubí oněmi drobnými nápady, které k těm velkým objevům vedly. Skoro jako by se za své nápady styděli. Své objevy přeloží do řeči pracných úvah a analýz, propracovaných teorií, přesvědčivých argumentů – ale jak to vlastně vzniklo se dovídáme jen zřídka. Střízliví experimentátoři pečlivě popisují různé varianty svých pokusů, ale kdy, jak a proč je napadlo zkusit zrovna to a nikoliv ono, to se jim asi zdá vedlejší a nepodstatné. Matematici zase publikují přesné důkazy svých teorémů, ale zřídkakdy se od nich dozvíme, jaké to nápady je k oněm teorémům a důkazům vedly.

Možná to souvisí s pomíjivostí, nezachytitelností a nepředvídatelností toho pozoruhodného jevu, zvaného nápad. Říkáme: “Právě mě napadlo″, “Dostal jsem nápad″, “Už to mám″, jako by událost nápadu byla dílem okamžiku, nenadálou příhodou, něčím, co nemá v tomto světě minulost.

Nevím. Myslím si, že každý nápad, který stojí za řeč, má svou minulost a že je plodem přípravy, která není nečinná. Chce-li naše mysl něco zahlédnout, musí se nejprve rozkoukat, vytříbit si cit, a to cit právě pro to, co bude později nacházet. Aby oči přivykly tmě, musí se s ní nejprve sžít. Cit pro věc si nelze poručit, lze jej jen získat dlouhým a opakovaným přebýváním u věci. Uspěchat to nelze. Pečlivá příprava, tříbení citu, přivykání tmě, to vše je podmínkou a součástí správného čekání na nápad.

Bezesporu to není podmínka postačující, je též třeba trochu víry a štěstí.