Koprolitová horečka

Průmyslovou revoluci obvykle spojujeme se zaváděním technických vynálezů. Je v tom určitý druh samolibosti a ozývá se zde fráze o vítězství lidského rozumu nad přírodou. Ve skutečnosti musí každé civilizační revoluci předcházet či alespoň ji doprovázet jeden trik - laciné a dostupné potraviny, jinými slovy zemědělská revoluce. To je proces, který v dějinách lidstva proběhl několikrát - poprvé v neolitu při samém vzniku zemědělství, podruhé v chalkolitu ve 3. tisíciletí před Kristem při objevu rádla a zápřahu, kdy hojnost potravin přispěla ke vzniku prvních městských států a diferencované společnosti. Potřetí ve 12. a 13. století po Kristu, kdy se v hrubých rysech dokončila parcelace Evropy, rozdělení půdy na lesní a zemědělskou, vznikla současná síť osad a téměř současná síť komunikací. Čtvrtá revoluce se odehrála v 19. století přechodem z trojhonného na střídavé hospodaření.

Napoleonské války uzavřely epochu, ve které se člověk spoléhal na panovníka a do určité míry se dokázal ztotožnit s jeho cíli. Od té doby byl svobodnější, víc musel spoléhat sám na sebe a nechtěl už nuzovat. Efektivnější zemědělství podnítilo populační explozi a ta nutila farmáře k ještě lepším výkonům.

Je zajímavé, že později jsme se chlubili parním strojem, lokomotivou a lodním šroubem, protože jsme je mohli označit za triumf člověka. Stejný nebo ještě větší význam však má třeba zavádění pícního jetele nebo použití minerálních hnojiv. To však není vítězství nad přírodou, ale "jenom" vydařená spolupráce. Nezvítězili jsme, jen jsme se naučili respektovat partnera, a taková věc se bude oslavovat až v 21. století, kdy příliš mnoho industriálních vítězství pořádně zhořkne. Stejným právem, jakým 19. století nazýváme stoletím páry, bychom je mohli nazvat stoletím minerálních hnojiv.

Spolupracuji s anglickou skupinou, která se zabývá výzkumem historického podzemí, a její členové mi poslali materiály, které byly i v samotné Anglii publikovány jen částečně. Týkají se zvláštního druhu zapomenuté zemědělské těžby - koprolitové industrie. Slovo "kopros" můžeme nejlépe přeložit jako "trus" a "lithos" je pochopitelně kámen. Koprolit je zkamenělý exkrement a vědci, kteří se koprolity zabývají, se těší určitému druhu nevážného zájmu svých kolegů. Některé koprolity obsahují v průměru 20 - 60 % fosfátů a dají se využít jako hnojivo. Tu a tam byly v Anglii využívány již okolo roku 1740.

K jejich slavnému znovuobjevení došlo v následujícím století r. 1842, kdy prof. John Henslow, botanik univerzity v Cambridge, odjel na dovolenou na pobřeží blízko Suffolku. V odkrytých profilech mořského útesu nalezl zvláštní konkrece, které identifikoval jako koprolity (později se však ukázalo, že šlo o sluchové kůstky druhohorní velryby!). Byl si dobře vědom poptávky po zdroji fosforu. Vždyť z bojišť Waterloo, Krymu, ze sicilských katakomb a egyptských hřbitovů směřovaly do Anglie plné lodní náklady lidských kostí a mumií. Napoleonovi vojáci končili rozdrcením na prach jako zemědělské hnojivo! Roku 1845 měl Henslow pohromadě řadu analýz, které ukazovaly, že "koprolity" obsahují až 60 % fosfátu. V Cambridge z toho byla senzace, která neunikla pozornosti průmyslu. Tady musíme vysvětlit, že jen část Henslowových koprolitů byly fosilní exkrementy, většinou šlo o fosfatizované křídové konkrece a fosilie. Ty se vyskytují na řadě míst jižní Anglie jako polohy v písčitých či slinitých málo zpevněných vrstvách, odkud se dají získat plavením. Často se koncentrují v několik metrů mocné povrchové vrstvě zeminy, ze které byl vyplaven písek a jíl. Mísí se zde s mladšími fosiliemi, takže několikrát byly nalezeny kosti druhohorních tyranosaurů ve společnosti čtvrtohorního mamuta. Ze zemědělského hlediska to bylo celkem jedno - stejně obojí skončilo jako hnojivo. Jen nejkrásnější kusy přecházely do soukromých sbírek a nesmírně obohatily paleontologii té doby. A nebuďme překvapeni, když v jednom z provozů koprolitové industrie přistihneme Henslowova asistenta Charlese Darwina, který tuto zemědělskou praxi později nádherně zúročil ve svých úvahách o evoluci!

Anglie má štěstí na různé výstřední gentlemany. Jedním z nich byl John Bennet Lawes. Maminka mu sice říkala, že párat se s koprolity se pro gentlemana nehodí, ale on zjistil, že když koprolity rozemele, rozpustí v kyselině sírové a nechá odpařit, tak dostane látku rozpustnou ve vodě. Bylo to ještě lepší než fosfát, byl to superfosfát! Lawes si v Rothamstedu postavil manufakturu a začal nabízet svůj "super", jak mu říkal, za 6 liber za tunu. To byla poloviční cena guana dováženého z Jižní Ameriky a Lawes věděl, že bude dobrá konkurence. Objev si patentoval již r. 1842 a každý další výrobce superfosfátu mu musel z každé vyrobené tuny platit 0,25 libry. Rychle zbohatl a paní matka mu v novém zámečku rychle odpustila.

Během dalších padesáti let byly přeryty stovky hektarů anglické půdy do hloubky několika metrů. Z jednoho akru¹⁾ bylo možné získat v průměru 300 - 350 tun "koprolitů", a dokonce byl zaznamenán výtěžek až 1 200 tun na akr! Každá tuna měla cenu 0,40 - 3,50 libry. Vznikly tak obrovské majetky. Jeden akr dobrého ložiska měl cenu malého hospodářství! Mnoho peněz bylo investováno do dalšího podnikání, do oprav kostelů a stavby cest. Mzdy dělníků v koprolitovém průmyslu stouply až na 1 libru za týden. Lehčí práce vykonávaly již sedmileté děti. Roku 1866 si Parlament vyžádal zprávu o dětské práci, která byla později mnohokrát citována v učebnicích marxizmu.

Roku 1870 začal export fosfátu z amerických ložisek v Jižní Karolíně. Koncem 19. století byla anglická ložiska dílem vyčerpána, dílem neschopná obstát v zahraniční konkurenci. Těžba skončila. Pouze za námořní blokády během 1. světové války došlo ke krátkému oživení. Dnes po koprolitové horečce nezbývají téměř žádné stopy. Svrchní vrstva ornice byla starostlivě skrývána a opět vracena na místo. Rekultivace probíhaly velmi pečlivě.

Řada českých šlechticů se v Anglii učila nejenom výrobě oceli, textilnímu a drobnému průmyslu, ale také chovatelství a zemědělství. I u nás byly kosti ze hřbitovů využívány jako hnojivo nebo na výrobu cukrovarnického spodia. Lokálně se vyskytly pokusy hnojit místními fosfáty, dokonce např. glaukonitovou hlinkou, ale obsah fosforu stěží překračoval několik málo procent. Úspěšnější byla těžba jeskynních fosfátů v Moravském krasu, kde obsahy P₂O₅ dosahovaly 6 - 15 %, místy i více.

Později jsme začali dovážet zahraniční, zvláště americké a severoafrické fosfáty. Minulý režim dával přednost nejlacinějším surovinám s vysokým obsahem stopových prvků, zvláště kadmia, které se ještě desítky let bude vymývat do vodotečí a spodních vod, nezkonzumujeme-li ho dříve v potravinách. Není to však beznadějná situace, protože na kontaminovaných plochách se dají pěstovat průmyslové rostliny.

Zemědělci jsou skromní lidé, o kterých slyšíme velmi málo, přestože umožnili zatím každou větší civilizační revoluci v lidských dějinách. Srovnejte si počet časopisů nebo jenom popularizačních článků věnovaných novým technickým objevům a zemědělství. Zdá se mi, že tento nepoměr skrývá okouzlení vlastní chytrostí a trochu pýchy 19. a první poloviny 20. století, kdy nebylo zapotřebí se od přírody učit. Dnes je měřítkem pokroku svět počítačů, informatiky a složitých strojů. Kéž by jím také bylo hospodaření s půdou a zemědělství vůbec! Myslím si, že další skutečná (postindustrální) revoluce nezačne třeba masovým zavedením supercomputeru x-té generace, ale změnou zemědělské výroby. Prognózy hovoří o farmách pěstujících geneticky vyšlechtěné plodiny, které budou sloužit jako poloprodukty chemické výroby a zpracovávat se budou na místě, v menších ekologických poloprovozech.²⁾