Aktuální číslo:

Z odborných časopisů

5. 5. 1995

| Vesmír 74, 293, 1995/5

Sabotáž v CERN

Tato epizoda nemá s fyzikou elementárních částic co dělat. Poprvé v existenci Evropského střediska pro fyziku elementárních částic se udála neuvěřitelná sabotáž. V polovině února jeden z techniků vydíral CERN tím, že odstranil 1300 (!) elektronických modulů, které řídily dva urychlovače používané v první fázi urychlování, a ukryl je v okolí. Francouzská policie brzy zatkla Nicolase Blazianu, který pracoval v CERN již 27 let. Padesátičlenný pátrací tým o několik dní později nalezl všechny moduly, jejichž cena byla odhadnuta na 800 000 dolarů. Podle představitelů CERN Blazianu požadoval, aby laboratoř propustila jeho ženu, jež se mu odcizila (!). Za vrácení modulů rovněž požadoval 2 miliony franků (pravda, neuvedl zda francouzských, či švýcarských). Laboratoř po zimní údržbě měla zahájit experimenty 1. dubna 1995. Plány tisíců badatelů musely být změněny, ale je to určité varování: N. Blazianu se po celých 27 let choval výborně. Dokládá to jen, že vědu dělají lidé.

Science 267, 1083, 1995

Globální oteplení a výskyt tropických chorob

Před 2 lety předložila mikrobioložka Rita Colwell, profesor Paul Epstein a biolog Timothy Ford kontroverzní hypotézu, že El Nińo - cyklické oteplení ovlivňující světové klima - stimuluje růst planktonu, jenž je prostředím pro bacil cholery. El Nińo tak má na svědomí tisíce úmrtí v zemích Jižní Ameriky (Lancet 342, str. 1216). Hypotéza během těchto dvou let získala uznání.

Dosud se úvahy o efektu globálního oteplení soustřeďovaly spíše na stoupnutí hladiny moří a častější prudké bouře. Poslední modely globálního klimatu uvažují možnost statisíců úmrtí následkem vlny horkého počasí ve městech a desítek milionů případů infekčních chorob v důsledku příznivějších podmínek pro šiřitele těchto chorob. Jako u všech předpovědí i tyto mají svá "jestliže ... pak". Epstein se svými kolegy např. zjistil, že v jižním Hondurasu se výskyt malárie změnil způsobem, který patrně žádný klimatický model nepředpoví: eroze půdy v důsledku farmaření měla za následek přeměnu krajiny v polopoušť. Od r. 1972 do 1990 stoupla průměrná roční teplota téměř o 7 stupňů. Obyvatelé se přesunuli do severního Hondurasu. Po těžkých deštích stoupl výskyt malárie z 20 000 v r. 1987 na 90 000 r. 1990.

Klimatolog Laurence Kalkstein a jeho doktorandka Karen Smoyer vytvořili model umožňující předpovědět o kolik stoupne úmrtnost následkem letních veder. Při globálním oteplení 2 až 4 stupně (což přepovídá většina modelů) jim vyšel vzrůst počtu úmrtí následkem veder: pro New York z 320 na přinejmenším 880, Los Angeles z 84 na 824, v Chicagu z 173 na 622, v Montrealu z 69 na 218 a v Kahiře z 281 na 1125.

Science 267, 957-958, 1995

Černobyl je živý

(Vesmír 74, 52, 1995/1)

Značně mě zklamal článek "Černobyl je živý", uvedený Ivo Budilem, který otiskl v části "Listopad ve vědě" (!!) Vesmír 74, 52, 1995/1. Článek jakési nejmenované ruské redaktorky má zřetelně mystifikující charakter. Úroveň zmíněného článku se příliš neliší od apokalyptických obrazů kreslených senzacechtivými redaktory v bulvárních plátcích.

Věrohodnost uváděných informací snižují jednoznačně taková (na první pohled průhledná) tvrzení, jako že 241Am je dobře rozpustné a jedovaté. To dokumentuje nízkou úroveň znalostí autorky o problému, o kterém píše. Americium totiž, jako analog vzácných zemin, je v přírodě relativně málo pohyblivé a vzhledem k jeho radioaktivitě sotva jeho toxicitu někdo určoval. Potíže s fyzikálními jednotkami nemá ani tak Rusko jako paní redaktorka. Ty potíže měla autorka zřejmě i s kvantitativními údaji, které uvádí.

Pokud se mutací rostlin vlivem radioaktivního záření týká, jsem velmi skeptický. Před mnoha lety jsem byl totiž požádán (v rámci jakéhosi úkolu), abych otestoval několik tisíc semen ozářených masivními dávkami ionizujícího záření. Výsledek této akce byl, lapidárně řečeno, v souladu s řadou jiných testů a pozorování (Hirošima, pokusné jaderné výbuchy): Rostliny a semena rostlin jsou proti radioaktivnímu záření velmi odolné a mutace vedoucí k vzniku existenceschopných jedinců jsou neobyčejně vzácné. Je tedy nutné odkázat nápadně velké květiny, ale i slepá prasata spíše do říše mýtů. Tolerance přírody k radioaktivnímu záření je totiž naštěstí skutečně ohromná. Kdyby tomu tak nebylo, pak by v okolí míst, kde vyvěrají radioaktivní prameny (jejichž aktivita vysoce překračuje "lidské" normy, třeba více než desetitisíckrát), musela existovat změněná vegetace nebo poušť. Ostatně v tenké povrchové vrstvě země (po které si šlapeme - o tloušťce metru) na ploše jednoho hektaru je rozptýlen průměrně asi metrák uranu (a zhruba třikrát tolik toria). Na zeměkouli ovšem existují rozsáhlé oblasti, kde tato množství jsou řádově vyšší, a přesto tam po tisíce let lidé žijí.

Mutace všude v přírodě existují a jejich množství je pochopitelně závislé na velikosti statistického souboru. Z tohoto důvodu není možné posoudit, jestli 2 000 mutací, uváděných autorkou, je málo nebo moc. Krom toho Lysenko by zajisté našel mezi mutanty vedle planého předka i žito.

Obraz běloruských vesnic (a život v nich) popisovaný autorkou se v mnoha směrech příliš neliší od toho, co jsme viděli v šedesátých letech v Sovětském svazu. Vesničanům stálo za to jít hodiny na trh, aby prodali bandasku mléka a několik kil brambor.

Zmíněný článek by bylo možno ignorovat, kdyby nebyl, jak se zdá, součástí vytrvale živených akcí proti jaderné energetice. Jadernou energetiku lez jistě chápat jako dočasné, ne příliš šťastné řešení hrozící energetické krize. Bohužel za současného stavu vědomostí je toto řešení asi jediné, které dává reálnou naději na důstojné přežití pro naše potomky. Lze litovat, že alespoň populárněvědecké časopisy neuveřejňují poněkud kvalifikovanější rozbor situace podaný odborníky, kteří by byli schopni (a ochotni) nalít veřejnosti čistého vína. To měl pravděpodobně na mysli pan J. Novotný (Vesmír 74, 4, 1995/1). Pokud si vzpomínám, snad jediný fundovanější článek o problému jaderné energetiky prof. Janoucha (teoretického fyzika!) o Temelínu přinesly v minulém roce Listy (24, 37, 1994).

Obecně nízký stupeň informovanosti v oblasti jaderné energetiky dokumentuje také dopis pana Ing. Miesslera (Vesmír 74, 4, 1995/1). "Absolutně bezpečný" reaktor pochopitelně neexistuje, jako neexistuje absolutně bezpečné letadlo, auto, plyn, elektřina a mnoho podobných věcí, které nám třeba denně slouží. Ve srovnání s tisíci jiných nástrah, které na nás číhají v průběhu života, zdá se nebezpečí plynoucí z jaderné energetiky prakticky zanedbatelné.

Pokud se vlastního článku pana Stojeho týká, je velmi hezky napsaný, ale autor se bohužel neopatrně vydal do rukou svých potencionálních odpůrců: Pokud si vzpomínám, za velmi pravděpodobnou příčinu druhé exploze reaktoru se považuje výbuch radiolyticky vzniklého vodíku.

RNDr. Vladimír Knobloch, Mirošovice

Odpověď red.: Vždy je problém oddělit vymyšlené zprávy (ať z jakéhokoliv důvodu) od fakt. I badatelé jsou nuceni řadu údajů přebírat od jiných badatelů na základě důvěry ve věrohodnost. K ověřování jim slouží různé postupy (např. recenze). Rovněž badatelé - právě tak jako časopisy a autoři - svoji "serióznost" velmi hlídají. O záření se často opisují evidentní nesmysly, proto do červnového čísla zařazujeme přehledný článek prof. V. Klenera, který shrnuje, co o účincích záření víme.

Nejmenší čárový kód

Sledování aktivity včel v úlu a jeho okolí bylo ještě donedávna takřka neřešitelným problémem. Dělnice jsou si navzájem velmi podobné a ani zkušený entomolog není schopen je od sebe rozeznávat. V minulosti se problém řešil označováním včel barvou nebo se na hruď dělnice udělala světlá skvrna, na kterou se po zaschnutí vpisovala čísla.

Elegantně si pomohli ve včelařském institutu v Tucsonu, kde začali přilepovat včelám na hruď asi 2 - 3 mm velké štítky s čárovým kódem. Vzhledem k nutné minimalizaci byl počet čar redukován z obvyklých cca 55 jen na 9. Hmotnost štítku s čárovým kódem je menší než hmotnost barvy používané k označování dříve. Tvoří jen 10 - 20 % hmotnosti nasbíraného pylu, takže včely nezatěžuje, což mimo jiné přispívá k větší průkaznosti pokusů.

Elektrické zařízení instalované u česna automaticky zaznamenává každý odlet a přílet. Vyhodnocením takto získaných dat je možné zjistit, s jakou intenzitou včelstvo shromažďuje pyl a nektar, jak často a na jak dlouhou dobu se ta která včela vzdaluje z úlu, kdy během dne dělnice odlétají a přilétají, ale kupříkladu i odolnost dělnic na pesticidy. V praxi mohou záznamy pomoci např. včelařům při šlechtění odolnějších a "pracovitějších" včelstev.

Objev nového mezičlánku

Jednou z nejzásadnějších otázek historie obratlovců je jejich přechod z vodního prostředí na souš neboli, zjednodušeně řečeno, přeměna ryb na obojživelníky. Paleontologové již popsali řadu pozoruhodných nálezů, které je možné označit buď za "ryby blížící se obojživelníkům", nebo "obojživelníky podobající se rybám". Mezi takovéto rody patří např. osteolepiformní ryba s řadou znaků typických pro suchozemské obratlovce nazvaná Panderichthys a pocházející ze starší doby mladšího devonu nebo jen o něco později žijící (konec mladšího devonu) primitivní obojživelníci z rodů Acanthostega a Ichthyostega (obrázek).

Skutečný mezičlánek (missing link) se však podařilo nalézt až Peru Ahlbergovi. Nazval jej Elginerpeton pancheni a zjistil u něj celou řadu pozoruhodných znaků. Např. přídavná řada zubů (obrázek) je typickým znakem osteolepiformních ryb, který dosud nebyl zjištěn u žádného terestrického obratlovce. Naopak výrazná ornamentace povrchu premaxily je zcela obvyklá a typická právě u nejstarších tetrapodů (jak bývají souhrnně nazýváni suchozemští obratlovci). Nový nález mimo jiné potvrzuje, že se přechod z vody na souš odehrával v časovém údobí zhruba 15 milionů let a byl doprovázen vznikem mnoha přechodných forem, jejichž další vývoj směřoval do "slepé uličky".