Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Věda, ekologie a ideologie

Smyslem ekologie není řešení globálních problémů
 |  5. 5. 1995
 |  Vesmír 74, 255, 1995/5

Ekologie jakožto biologická vědní disciplína se zabývá vztahy mezi organizmy navzájem a mezi organizmy a jejich prostředím. Ekologie sensu stricto se vztahem člověka k prostředí zabývá pouze okrajově - člověk je jedním z mnoha organizmů - a to v těch oblastech, které se překrývají s tím, co se v zahraničí nazývá obecně environmental sciences . A ani tento pojem nezahrnuje činnost člověka, vlastní ničení či ochranu přírody.

Z hlediska vědy, jakou je ekologie, není vůbec jasné, zda je, či pomalu přichází ekologická krize. Samozřejmě, obsáhlé oblasti jsou ničeny, ubývají živočichové či rostlinné druhy či celá společenstva. Neexistuje však kritérium, podle něhož by tyto jevy nebyly jen souborem konkrétních problémů (které tu v určité míře byly vždy), ale projevem globální, kvalitativní změny. Představa blížícího se konce světa se v historii objevila mnohokrát. Nechci tím říci, že žádná krize není a nehrozí, chci pouze poukázat na to, že ani v tomto bodu nemáme jistotu. Pojem ekologická krize představuje spíše jakýsi morální apel, který může mít pozitivní roli, ale může též vést ke značné předpojatosti, znemožňující rozumné zhodnocení celkové situace i konkrétních problémů.

Ekologie se v posledních třiceti letech velice rychle vyvíjela a měnila, její vývoj byl však v jistém ohledu opačný než u mnoha jiných věd. Zatímco například některé společenské vědy se problematikou ohrožení přírody zabývají až v poslední době, ekologie se snažila v těchto otázkách zaujmout jednoznačné a rozhodné stanovisko v letech šedesátých a dnes od toho upouští. Proč?

V šedesátých letech se ekologie snažila vědecky zdůvodnit, proč je ničení přírody špatné a proč je ochrana přirozených celků nutná a dobrá. Velice populární byla tehdy koncepce vztahu diverzity (rozmanitosti) a stability společenstev, která předpokládala, že čím je společenstvo rozmanitější, tím bude také stabilnější. Tato koncepce, vycházející z nemnoha laboratorních i terénních pozorování (např. že monokultury jsou méně odolné proti invazi hmyzích škůdců či že jednoduchá společenstva ostrovů podlehnou snadno invazi kolonistů), vedla k závěru, že ochranou veškeré rozmanitosti zajistíme stabilitu ekosystémů. Diskuse na toto téma plnila stránky odborných časopisů a později vedla k radikálnímu přehodnocení výchozích předpokladů. Zjistilo se, že

1) neexistuje žádný jednoznačný vztah mezi diverzitou a stabilitou společenstva,

2) pokud tato závislost někde existuje, kauzalita je spíše obrácená - čím je společenstvo stabilnější, tím déle existuje a tím více mají organizmy času na to, aby se vzájemně přizpůsobily a mohly tedy koexistovat.

Přestalo se diskutovat ještě z jiného důvodu. V té době se totiž začaly objevovat názory (které se později zcela prosadily), že sama stabilita společenstva není o nic lepší než nestabilita. Mnohá společenstva totiž přímo potřebují vnější, často dramatické zásahy (např. severský jehličnatý les se zmlazuje jen díky lokálním požárům), mnohá mohou existovat jen na dramaticky se měnících lokalitách, mnohá se sama neustále mění a nejsou přitom o nic horší než ta neměnná. Setkáváme se tedy opět s tím, že věda nemá a ani nemůže mít nějaká hodnotící kritéria, která by určovala, co je dobré a co je špatné. V čem je lepší smíšený les než zarůstající rumiště?

V posledních asi deseti letech se hovoří o ochraně biodiverzity. Biodiverzita je považována za hodnotu samu o sobě, kterou je potřeba chránit z mnoha důvodů, od čistě utilitárních až po čistě etické. Přestože jde nesporně o značný pokrok v našem uvažování, stále ještě je tento vědecký přístup poněkud problematický. Nikdo totiž neví, co pojem biodiverzita vlastně znamená. Nejsou známy zdroje biodiverzity ani její význam - např. nikdo neví, proč v tropech je řádově vyšší rozmanitost všech forem života než ve vyšších zeměpisných šířkách (jednotlivé teorie se buď vzájemně podpírají, nebo jsou zacyklené - vyšší rozmanitost rostlin způsobuje vyšší rozmanitost živočichů a naopak). Proč tedy chránit biodiverzitu, když ani není známo, co to je, jak vzniká a zda to vlastně vůbec něco je, zda nejde o pojem zahrnující mnoho vzájemně nesouvisejících jevů.

Problém je asi ještě hlubší. Pojem biodiverzity vznikl z čistě lidské potřeby zdůraznit význam každé jednotlivosti, každého konkrétního organizmu, společenstva, jevu, ale zároveň z čistě vědecké potřeby zobecňovat. Je tak sám o sobě contradictio in adjecto - zobecňuje to, že důležité jsou hlavně konkrétnosti.

V této souvislosti je podstatné, že sama ekologie jako věda (a koneckonců celá biologie) teprve nyní postupně doceňuje význam konkrétností. Souvisí to se selháním pokusů najít obecné zákonitosti fungování přírody - zjistilo se například, že každé společenstvo má vlastní dynamiku a jeho druhové složení je určeno mnoha faktory, které jsou specifické právě pro dané společenstvo, podobně jako faktory rozhodující pro přežívání jsou specifické pro každý druh, ne-li populaci atd. (totéž platí i na jiných úrovních organizace živého světa). Ekologové dnes velmi dobře vědí, že organizmy, populace či společenstva nelze vytrhnout z konkrétního kontextu a nelze o nich hovořit příliš obecně. Tato rezignace na obecnosti se projevuje například i v praktické ochraně přírody, kdy pro ochranu určitého druhu nejsou rozhodující obecné (vědecké) zásady o velikosti a managementu rezervací, ale hluboká a třeba i  nevědecká znalost daného druhu. Jaký ale může být význam vědy při takové rezignaci na obecnost?

Dnes se poměrně často setkáváme s názorem, že problémy současného světa nevyřeší věda, ale pouze změna hodnotové orientace člověka, která je dána náboženstvím a kulturou. Věda bude mít tedy význam jen tehdy, stane-li se imanentní součástí kultury. Díky rezignaci na obecnost a zdůrazňování konkrétních jevů a situací by ovšem mohla mít právě věda (byť už trochu jiná než dříve) v rámci kultury důležitou roli, která by spočívala nikoli v hlásání pouček a návodů založených na apriorních hodnotících kritériích, ale v poukazování ke konkrétním (možná lze říci dokonce hmotným) skutečnostem v bezprostředním vztahu ke konkrétním jevům přirozeného světa. Odpovědný vztah k jednotlivostem je právě to, co - bohužel částečně právě díky vědě s její snahou zobecňovat - zoufale chybí.

Jaké je tedy východisko ze současné situace, ať už je či není krizová? Zkušenosti z nedávné historie ukazují, že podstatná nejsou nějaká obecná řešení, ale hluboký a odpovědný vztah jedince ke každému konkrétnímu organizmu, ke každému konkrétnímu jevu, ke každé jednotlivosti. Věda zde má nezastupitelnou roli, protože na tyto jednotlivosti ukazuje. Toto poukazování na svět je snad důležitější než řešení (byť globálních) problémů.

Citát

CHARLES DARWIN, Vlastní životopis

Pokud to mohu sám posoudit, nemám předpoklady pro to, abych se dal slepě vésti jinými lidmi. Vždy jsem usiloval o to, abych si udržel svobodnou mysl, abych se dovedl zbavit jakékoliv hypotézy, třeba sebeoblíbenější (a nemohu odolat, abych si nějakou neutvořil o každé věci) v tom okamžiku, jakmile se ukážou skutečnosti, které jsou s ní v rozporu.

Mozaika budoucnosti

Subjektivní zpráva o brněnské konferenci

Koncem března tohoto roku se konala pozoruhodná konference s podtitulem „o roztříštěnosti a dogmatizmu ve vědě, o odpovědnosti za vědu“. Přestože na ní během čtyř dnů vystoupilo mnoho významných osobností a přestože měla být otevřeným dialogem mezi vědci, umělci a studenty, byla do značné míry modelovým příkladem postoje veřejnosti k vědě. Aniž bych chtěl snižovat potenciální význam této konference, zaměřené ve skutečnosti převážně na vztah vědy ke globální ekologické krizi, pokusím se zamyslet nad některými příznačnými fenomény, se kterými jsem se setkal zejména v diskusích.

Zvláštní bylo už to, že kdokoli se snažil hovořit přímo o tématu - totiž o oné roztříštěnosti a dogmatizmu - setkal se s naprostým nepochopením, ne-li nepřátelstvím. Příčinou asi bylo, že téma dané podtitulem konference se stavělo k vědě vlastně apriori negativně, a proto když kdokoli z vědců k tomu chtěl něco říci, musel vědu hájit. Zvláště špatně (alespoň z hlediska veřejného mínění) dopadli sociologové, kteří celkem oprávněně tvrdili, že věda není dogmatická (dnes má naopak dobře vyvinuty vnitřní mechanizmy regulace typu kritiky, falzifikace hypotéz atd.) ani roztříštěná (to je pouze vnější dojem, daný prostou dělbou práce) a koneckonců nejlepší bude, když zůstane sama sebou. Nejčastější výtkou vůči nim byla jejich necitelnost k aktuálním problémům, malá angažovanost. Potlesk naopak nejčastěji sklidili ti, kteří nemluvili vůbec k tématu a používali velká slova o morální odpovědnosti vědců za globální stav světa, o globálním ohrožení, kdy biosféra už nesnese vůbec nic , a zároveň o nebezpečnosti racionálního uvažování.

Pozoruhodným rysem byl jakýsi novodobý chiliazmus, tedy přesvědčení, že s koncem tisíciletí asi nastane konec světa, či přinejmenším globální katastrofa. Tato myšlenka zřejmě dodává mnoha lidem v dnešním nejistém světě potřebnou jistotu. Jakmile byla vyslovena myšlenka, že globální ekologická krize není a třeba ani nebude, některé negativní reakce zjevně hraničily se zoufalstvím. Zdá se, že představa nadcházející apokalypsy vzbuzuje pocit jakési jedinečnosti a neopakovatelnosti.

Nejnápadnější byla asi paradoxní kombinace kritiky vědy chápané jako prostředek manipulace a zároveň touha po tom, aby věda touto manipulací byla, ale v tom „správném“ směru. Nezřídka i z jedněch úst bylo slyšet hlasy toužící po vědě, která není nástrojem moci, spolu s výroky nabádajícími vědce k tomu, „aby už konečně něco s tím světem dělali“. Co mají dělat, se rozumí samo sebou - přece to, co už tady všichni dávno víme. Nevím, do jaké míry je tento jev významný, ale nemohu se zbavit pocitu, že mladší generace alespoň zčásti baží po jednoznačné ideologii. Smyslem vědy by podle těchto lidí mělo být nikoli poznávat, ale kanonizovat a šířit to, co už (přece) víme. S tím zřejmě souvisí též rozpor mezi proklamovaným očekáváním nových myšlenek (někdy přímo nového paradigmatu) a odporem, či přinejmenším nepochopením čehokoli skutečně nového, který byl také nápadný.

Mohlo by se zdát, že tyto příznaky touhy po ideologii (či ideologie samotné) jsou pouze rudimentem dřívějších dob a v dnešní době nemají žádný význam. Na druhou stranu, nelze si nalhávat, že kdyby se některé zmíněné projevy skutečně staly ideologií (ať už protivědeckou, nebo „vědeckou“ ve výše zmíněném smyslu), byla by to ideologie lepší než všechny ostatní. Víra v jakákoli obecná řešení přináší vždy zlo. Právě věda, která měla ambice takováto řešení předkládat, se bude muset dost snažit, aby její obraz nezůstal na úrovni odpovídající dobám minulým. Věda není ani cestou ke spáse, ani cestou k záhubě. Je to jen způsob, kterým se lze dívat na svět a toto dívání sdělovat.

David Storch

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí

O autorovi

David Storch

Doc. David Storch, Ph.D., vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Zabývá se makroekologií a evoluční ekologií, přednáší na Přírodovědecké fakultě UK a na Přírodovědecké fakultě JU. Je spoluorganizátorem proslulého semináře „Biologické čtvrtky ve Viničné“ a spoluautorem knih Úvod do současné ekologie, Biologie krajiny: biotopy České republiky a Jak se dělá evoluce. Je editorem časopisu Ecology Letters. Spolu s P. A. Marquetem a J. H. Brownem editoval knihu Scaling biodiversity pro Cambridge University Press. Je ředitelem Centra pro teoretická studia, společného pracoviště UK a AV ČR.
Storch David

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné