Věda, ekologie a ideologie

Ekologie jakožto biologická vědní disciplína se zabývá vztahy mezi organizmy navzájem a mezi organizmy a jejich prostředím. Ekologie sensu stricto se vztahem člověka k prostředí zabývá pouze okrajově - člověk je jedním z mnoha organizmů - a to v těch oblastech, které se překrývají s tím, co se v zahraničí nazývá obecně environmental sciences . A ani tento pojem nezahrnuje činnost člověka, vlastní ničení či ochranu přírody.

Z hlediska vědy, jakou je ekologie, není vůbec jasné, zda je, či pomalu přichází ekologická krize. Samozřejmě, obsáhlé oblasti jsou ničeny, ubývají živočichové či rostlinné druhy či celá společenstva. Neexistuje však kritérium, podle něhož by tyto jevy nebyly jen souborem konkrétních problémů (které tu v určité míře byly vždy), ale projevem globální, kvalitativní změny. Představa blížícího se konce světa se v historii objevila mnohokrát. Nechci tím říci, že žádná krize není a nehrozí, chci pouze poukázat na to, že ani v tomto bodu nemáme jistotu. Pojem ekologická krize představuje spíše jakýsi morální apel, který může mít pozitivní roli, ale může též vést ke značné předpojatosti, znemožňující rozumné zhodnocení celkové situace i konkrétních problémů.

Ekologie se v posledních třiceti letech velice rychle vyvíjela a měnila, její vývoj byl však v jistém ohledu opačný než u mnoha jiných věd. Zatímco například některé společenské vědy se problematikou ohrožení přírody zabývají až v poslední době, ekologie se snažila v těchto otázkách zaujmout jednoznačné a rozhodné stanovisko v letech šedesátých a dnes od toho upouští. Proč?

V šedesátých letech se ekologie snažila vědecky zdůvodnit, proč je ničení přírody špatné a proč je ochrana přirozených celků nutná a dobrá. Velice populární byla tehdy koncepce vztahu diverzity (rozmanitosti) a stability společenstev, která předpokládala, že čím je společenstvo rozmanitější, tím bude také stabilnější. Tato koncepce, vycházející z nemnoha laboratorních i terénních pozorování (např. že monokultury jsou méně odolné proti invazi hmyzích škůdců či že jednoduchá společenstva ostrovů podlehnou snadno invazi kolonistů), vedla k závěru, že ochranou veškeré rozmanitosti zajistíme stabilitu ekosystémů. Diskuse na toto téma plnila stránky odborných časopisů a později vedla k radikálnímu přehodnocení výchozích předpokladů. Zjistilo se, že

1) neexistuje žádný jednoznačný vztah mezi diverzitou a stabilitou společenstva,

2) pokud tato závislost někde existuje, kauzalita je spíše obrácená - čím je společenstvo stabilnější, tím déle existuje a tím více mají organizmy času na to, aby se vzájemně přizpůsobily a mohly tedy koexistovat.

Přestalo se diskutovat ještě z jiného důvodu. V té době se totiž začaly objevovat názory (které se později zcela prosadily), že sama stabilita společenstva není o nic lepší než nestabilita. Mnohá společenstva totiž přímo potřebují vnější, často dramatické zásahy (např. severský jehličnatý les se zmlazuje jen díky lokálním požárům), mnohá mohou existovat jen na dramaticky se měnících lokalitách, mnohá se sama neustále mění a nejsou přitom o nic horší než ta neměnná. Setkáváme se tedy opět s tím, že věda nemá a ani nemůže mít nějaká hodnotící kritéria, která by určovala, co je dobré a co je špatné. V čem je lepší smíšený les než zarůstající rumiště?

V posledních asi deseti letech se hovoří o ochraně biodiverzity. Biodiverzita je považována za hodnotu samu o sobě, kterou je potřeba chránit z mnoha důvodů, od čistě utilitárních až po čistě etické. Přestože jde nesporně o značný pokrok v našem uvažování, stále ještě je tento vědecký přístup poněkud problematický. Nikdo totiž neví, co pojem biodiverzita vlastně znamená. Nejsou známy zdroje biodiverzity ani její význam - např. nikdo neví, proč v tropech je řádově vyšší rozmanitost všech forem života než ve vyšších zeměpisných šířkách (jednotlivé teorie se buď vzájemně podpírají, nebo jsou zacyklené - vyšší rozmanitost rostlin způsobuje vyšší rozmanitost živočichů a naopak). Proč tedy chránit biodiverzitu, když ani není známo, co to je, jak vzniká a zda to vlastně vůbec něco je, zda nejde o pojem zahrnující mnoho vzájemně nesouvisejících jevů.

Problém je asi ještě hlubší. Pojem biodiverzity vznikl z čistě lidské potřeby zdůraznit význam každé jednotlivosti, každého konkrétního organizmu, společenstva, jevu, ale zároveň z čistě vědecké potřeby zobecňovat. Je tak sám o sobě contradictio in adjecto - zobecňuje to, že důležité jsou hlavně konkrétnosti.

V této souvislosti je podstatné, že sama ekologie jako věda (a koneckonců celá biologie) teprve nyní postupně doceňuje význam konkrétností. Souvisí to se selháním pokusů najít obecné zákonitosti fungování přírody - zjistilo se například, že každé společenstvo má vlastní dynamiku a jeho druhové složení je určeno mnoha faktory, které jsou specifické právě pro dané společenstvo, podobně jako faktory rozhodující pro přežívání jsou specifické pro každý druh, ne-li populaci atd. (totéž platí i na jiných úrovních organizace živého světa). Ekologové dnes velmi dobře vědí, že organizmy, populace či společenstva nelze vytrhnout z konkrétního kontextu a nelze o nich hovořit příliš obecně. Tato rezignace na obecnosti se projevuje například i v praktické ochraně přírody, kdy pro ochranu určitého druhu nejsou rozhodující obecné (vědecké) zásady o velikosti a managementu rezervací, ale hluboká a třeba i  nevědecká znalost daného druhu. Jaký ale může být význam vědy při takové rezignaci na obecnost?

Dnes se poměrně často setkáváme s názorem, že problémy současného světa nevyřeší věda, ale pouze změna hodnotové orientace člověka, která je dána náboženstvím a kulturou. Věda bude mít tedy význam jen tehdy, stane-li se imanentní součástí kultury. Díky rezignaci na obecnost a zdůrazňování konkrétních jevů a situací by ovšem mohla mít právě věda (byť už trochu jiná než dříve) v rámci kultury důležitou roli, která by spočívala nikoli v hlásání pouček a návodů založených na apriorních hodnotících kritériích, ale v poukazování ke konkrétním (možná lze říci dokonce hmotným) skutečnostem v bezprostředním vztahu ke konkrétním jevům přirozeného světa. Odpovědný vztah k jednotlivostem je právě to, co - bohužel částečně právě díky vědě s její snahou zobecňovat - zoufale chybí.

Jaké je tedy východisko ze současné situace, ať už je či není krizová? Zkušenosti z nedávné historie ukazují, že podstatná nejsou nějaká obecná řešení, ale hluboký a odpovědný vztah jedince ke každému konkrétnímu organizmu, ke každému konkrétnímu jevu, ke každé jednotlivosti. Věda zde má nezastupitelnou roli, protože na tyto jednotlivosti ukazuje. Toto poukazování na svět je snad důležitější než řešení (byť globálních) problémů.