Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Noční můry a zdravý rozum

(pokračování diskuse na Zrzavé téma )
 |  5. 5. 1995
 |  Vesmír 74, 284, 1995/5

Adaptace, evoluční novinka, dlouhokrká žirafa, rohatost nosorožců ... spousty slov o tom, jak by to mohlo být. Přečetl jsem si článek Jana Zrzavého O vzniku evoluční novinky a příbuzných nočních můrách i reakce Zdeňka Neubauera a Josefa Chalupského. Jsem přesvědčen, že je vhodné připomenout několik drobností. Zatímco moji spolužáci obvykle jen slepě konzumují vědeckou potravu a neptají se, zda v ní náhodou není jed nebo návyková látka. Dříve jsem také věřil ve vědu, vyrůstal jsem s ní od raného dětství, a nebýt zvláštní shody událostí, bral bych ji jako základní pravdu dodnes - ani by mne nenapadlo o ní pochybovat. Několik následujících střípků spolu na první pohled nemusí nijak zvlášť souviset, a přesto mne napadly právě při úvahách nad zmíněnými články.

Příroda má vždy alternativu. Dokonce i v evoluci, respektive vůči evoluci. Anebo jinak: Naše vědecká metoda popisu světa už v sobě sama skrývá své hranice. Pojmy, které neumíme dobře odlišit od jejich protikladu (rozumějte od alternativy), jsou pro nás těžko uchopitelné. Navíc vědecká pravda má trochu zvláštní obsah - pro laika je to skoro všechno, co mu vědecká obec předloží, pro odborníka jakbysmet. Jen málokdo asi dostane příležitost uvědomit si, že pravdivá teorie je vždy jen vhodná korelace předpovídaného a pozorovaného (a v tom spočívá i její užitečnost). Skutečnost, tedy smysly vnímaný obraz čehosi, čemu jsme zvyklí říkat skutečný vnější svět, se s modelem shoduje jen ve vstupech a výstupech. Jaký je mechanizmus - to je věcí modelu a ne reality (pozor na všechny ty nepřímé důkazy v genetice, molekulární biologii aj.). Anebo si pod slovem realita představuji něco nepatřičného, to je také možné. Můžeme náš pohled na cokoliv téměř donekonečna zjemňovat a zesložiťovat, ale takhle nikdy nepostihneme skutečnost, průběh dění. Nehledě na to, že pouhým pozorováním, samotným naším postojem skutečnost ovlivňujeme - neúměrně tomu, abychom mohli zároveň hlásat, že vědecká pravda je objektivní.


Několik příkladů z přírody samotné:


  • Páv-kohout má nápadně dlouhý ocas, který jej připravil o jednu z největších ptačích předností - schopnost ladného letu. Dobrá, alespoň je atraktivní pro páva-slepici. Ono se ale ukazuje, že z hlediska mezipohlavního výběru je ocas nepodstatný. Samice si prý všímá jen ostruhy na noze (slouží samcům k boji o družky). Krása ocasních per je tak hodna spíše nebiologa, zdálo by se. Jak si pak ale vysvětlit fakt, že počet mláďat vyvedených samicí koreluje právě s kvalitou ocasu jejich otce? Udělal samec na svou družku tak velký dojem, že ona mu za to vychová více mláďat, nebo se kvalita otcova ohonu projeví v genetickém podkladu potomků zvýšením jejich životaschopnosti? Proč? Lze to jednoznačně rozhodnout? Nebo je, jak praví jedno moudré úsloví, na každém šprochu pravdy trochu ?
  • Skokani tvoří na jaře neodmyslitelnou zvukovou kulisu v naší přírodě. Samci lákají skokaní samice právě hlasovými projevy. Úměrně velikosti samce se (z fyzikálních důvodů) posouvá milostný nářek do hlubších tónin. Teorie praví: čím hlubší hlas samce, tím více o něho samice budou stát. Je v tom ale háček - mladí (a obecně malí) samci často ani nedutají, jen se shromažďují v okolí skřehotajících kolegů. Mají totiž vyšší hlas a samice by jimi opovrhovaly . Proto jsou zticha a zatímco ti lepší se mohou uhulákat, ti drobnější obšťastňují jejich družky. Ptám se: Je to podvod ze strany drobnějších samců, anebo je to naopak velkorysost přírody, aby i oni dostali šanci, protože také mají právo na život, nebo prostě proto, že jejich geny mohou být za určitých, obecně nepředvídatelných situací výhodnější, ne-li dokonce spásné?
  • Ještě jeden příklad z království obojživelníků. Larvy axolotla jsou většinou býložravé a vyvíjejí se dosti pomalu, alespoň ve srovnání s určitým procentem populace, které se naopak živí dravě - kanibalsky, tj. požíráním svých sourozenců. Nechci tu rozebírat morfologické a fyziologické odchylky obou variant. Stačí si uvědomit, že v suchém roce je třeba vývoj vodních larev maximálně urychlit. Kanibalští jedinci dospívají díky hodnotě potravy podstatně rychleji než ostatní. Jejich vliv na početnost populace je významný až při velkých hustotách osídlení , tzn. v době nedostatku vodních nádrží. Býložraví sourozenci budou v takovém případě sežráni nebo uschnou. Zdá se tedy jasné, proč si příroda ponechala alternativu. Ale obě formy se objevují bez ohledu na to, zda za posledních x let napršelo dost, nebo ne. Jak si uchovat oba alternativní programy vývoje bez ohledu na to, co je zrovna teď a tady selekčně výhodnější? Ptát se lze různě, mně teď ale postačí vědomí toho, že si příroda opět zajistila jinou možnost. Přitom by bylo tak snadné nechat axolotly v suchých letech vyhynout...
  • Evropské zmije se vracejí každý rok do stejných zimovišť. Ale ne všechny - část mláďat poprvé zimuje osaměle. Tak si druh testuje nová území a rozšiřuje svůj areál, i když většina těchto průkopníků zahyne. Je to obrana proti eventuální ekologické katastrofě - rychlé změně podmínek v oblasti zimovišť, která by jinak mohla znamenat extinkci druhu? Nebo je to neschopnost některých mláďat zapamatovat si své rodiště ?
  • U některých nepromiskuitních druhů ptáků bylo pozorováno, že až 30 % vyvedených mláďat není toho samce, který se o ně stará.

Vypadá to jako kaleidoskop zajímavostí? Jako vhodně vybrané výjimky? Je pravda, že každá teorie 1) na sebe nabaluje hrozen pro ni vhodných tvrzení a experimentálních i jiných důkazů . Úspěšnost teorie závisí mj. na velikosti takového hroznu a na tom, co se v dané době líbí. Obvyklý přístup k vědeckým pravdám, spočívající v postoji, že buď platí to, anebo něco jiného, je nadále neudržitelný, nechceme-li jednoho dne zjistit, že jsme se ztratili pod tunami popindaných papírů . O trochu lepší už je myslet si, že mezi oběma protikladnými stanovisky je spojitá škála možností. Je to těžké, ale lze to přijmout. Přečtěte si teď znovu uvedené příklady. Znamená to například i to, že darwinizmus a různé teorie o cílených mutacích se nevylučují, ale naopak doplňují a zastupují tam, kde jedna nebo druhá teorie nestačí? Žádný názor není kompletní. Různé názory na totéž se nemusí vzájemně hanět. Všichni by si měli být vědomi svých vlastních hranic. V našem abstraktním zobecňování můžeme jít ještě dále: dva takzvané protiklady nebo extrémy mohou být jen dvěma body v mnoharozměrném prostoru možností. Proč by pak mezi nimi musela být jen jediná spojnice?

Proč to všechno píšu ? Poté co ve Vesmíru vyšel Šestákův článek o tom, jak správně publikovat, jsem byl zklamán. Nejenom že vědecká práce je taková, jak je v článku naznačeno, ale ty největší kapacity se k této praxi dokonce hrdě hlásí. Ve více než dvouhodinové debatě mi Šesták řekl, že věda není nic posvátného, k čemu bychom měli vzhlížet, ale prostě jen řemeslo. A řemeslo potřebuje reklamu . Od té chvíle se více zajímám o to, jak se věda dělá, jak vytváří své pravdy . Dnes si myslím, že řemeslo se dá dělat dobře i špatně. A způsob, jakým jsem byl o vědeckých poznatcích na všech typech škol poučován, považuji za podvod. Vlastně to není podvod jakési neosobní vědy ani lidí, kteří ji dělají - oni to určitě myslí dobře; podvádíme sami sebe, jsme-li ochotni uvěřit všemu.

Není jedna pravda, každý máme svou vlastní a je jen na nás samotných, do jaké míry necháme svou mysl znásilňovat pravdami druhých. Každý si zde musíme stanovit vlastní hranici. Ale ono je to opravdu těžké, nemá-li dvacetiletý člověk s dosud tvárnou duší uvěřit všemu, co mu autority vědy povídají. Všechno je navíc umocněno tím, že číst a opakovat si něco do zblbnutí proto, abych to mohl odvykládat u zkoušky - podobné věci nazývám nutné zlo. A tak se fakta do paměti vrývají stále hlouběji a hlouběji... brzo o nich přestanete pochybovat a zapomenete, že máte také jenom víru.

Přitom stačí velmi málo. Totiž dojít k poznání, že věda není všechno, že jen omezenému člověku může ukojit touhu po poznání, uchlácholit přirozenou zvídavost. Zdánlivá jednoduchost a logičnost vědeckých závěrů nevypovídá nic o jejich pravdivosti. Mluví daleko více o hledajících než o hledaném. Chalupský velmi krásným způsobem vystihl rozdíl mezi podstatným a méně podstatným.

Ale abych stále jen nerozvracel: děkuji vám všem, kdo jste vědu dělali, děláte a budete dělat. Nebýt vás, nikdy by nebylo možné si skutečný (?) stav věcí uvědomit.

Takových jako já je jistě více. Pomozte nám! Prosím.

Poznámky

1) Slova "teorie" a "hypotéza" zde z určitých důvodů vědomě nerozlišuji. Chápu je jako synonymní. Tolik na vysvětlenou pro případné šťouraly.

V evoluční biologii a v systematice se rádi oháníme pojmem společný předek. Ve studentských hlavách zakořenila představa, že u jednoho jedince vznikne náhodou výhodná mutace, která se za příznivých okolností náhodou rozšíří v určitém počtu generací do velké části populace, popřípadě se - opět náhodou - zafixuje. Sčítáním takových změn že prý vznikají nové druhy. Toto poznání jde tak daleko, že je nesmírně těžké zpětně si uvědomit, jaká je to iluze, mít společného předka. Koexistence členů populace s prostředím (okolím) má možná za následek trvalý informační šum, díky němuž opakovaně vznikají podobné odchylky, jež se zase rozplývají, jsou strhávány zpět. Ty fluktuace, které jsou si podobné, se mohou vzájemně podporovat (třeba výběrovým pářením, určitým sociálním uspořádáním aj.) a vymezit tak koridor, jímž se bude taková subpopulace pohybovat v prostoru evoluce. Tato cesta se bude dále tříbit, bude nabývat vyhraněnější podobu a bude se neustále více lišit od mateřské populace. Hlavní úlohu v takové události sehraje touha odlišit se, vzepřít se starému pořádku za cenu ztráty jistot - cesta, ze které asi už není návratu. A přitom stačí nadprahová fluktuace a druhy mohou klidně vznikat sympatricky. A nejenom druhy. Geografické bariéry nebo náhlé velké změny v genomu nejsou nutné (ale netvrdím, že občas svou úlohu také nesehrály).

Možná tohle a spoustu podobných věcí už dávno víte, ale pak to, prosím, řekněte nám obyčejným lidem. Nevím, kde končí nedorozumění a kde začíná skutečná nevědomost (a naopak). Myslím si, že většina z nás to neví.

Mimochodem, páni vědci a paní vědkyně, jak že je to s tou homologií od předka k potomkům ?

To je můj názor. Nazývejte mne heretikem, bláznem, nevzdělancem nebo jak chcete. Jsou ale věci, jejichž poznání není samozřejmostí.

D. K.
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Evoluční biologie
RUBRIKA: Diskuse

O autorovi

David Kománek

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné