Vyhraje bobolink nad vlhovcem?

Od dob obrozenců se čas od času mezi českými intelektuály objeví tendence vytvářet nové české názvy, nejlépe celé názvosloví určitého oboru lidské činnosti. Poslední takto postiženou skupinou je obec ornitologická. Výpravná publikace Atlas ptáků světa (A. Gosler et al., Paul Hamlyn Publishing, London 1991, v české verzi vydala Príroda, Bratislava 1994) přináší totiž kompletní české názvosloví zpracované skupinou pod vedením doc. Karla Hudce. Tento přehled mohl konečně uspokojit potřebu zejména amatérských ornitologů komunikovat ve vlastním jazyce, ale bohužel spíše zvýší chaos v používaných názvech.

Při prvním pohledu si i obeznámený odborník připadá poněkud mimo . V první řadě jde o novotvary (lezčík, pištec, ostrozobka, srpatka, zelenáček), vytvářené někdy s fantazií až obrozenskou (leskot, štidlák). Tato jména se zřejmě zrodila z úporné snahy pojmenovat všechny čeledi nebo rozlišit výraznější skupiny rodů uvnitř rozsáhlých čeledí. A tak vznikly namísto kystráčků květosavky, medozobky, mednatky či cukernatky. Často byly pouze otrocky přeloženy vědecké názvy - mesit (drozdovec Mesitornis), sialie (salašník Sialia), kalypta (kolibřík stříbrný Calypte anna). Snad nejvíce bijí do očí momot (pilan Momotus) a bobolink kanadský (dříve vlhovec rýžový - nejenže to skutečně je vlhovec, ale navíc žije v celé Severní Americe, nejen v Kanadě). Tam, kde ani překlad nepomohl, se autoři uchýlili k odvozování příponami a tak vznikly řady typu lejsek - lejskovec - lejsčík nebo tyran - tyranovec - tyrančík - tyránek. Nejhůř snad dopadli dravci. Obdrželi řadu hrůzných jmen jako netopýrář, káňec, jestřábec, sokolec, káňovec a zcela jedinečnou orlokáni. Mé nadšení pak vzbudil racek mormonský. Nabízí se otázka, zda by se při současném trendu oddělování subspecií velkých racků do samostatných druhů nenalezly taxony i pro další církve a náboženství, resp. politické strany.

Potud lze brát nové názvosloví při zachování nadhledu s úsměvem. Co je však zásadním záporem díla, je ignorování zažitých původních českých názvů. Uvedu pouze několik případů (původní jména jsou uvedena v závorce) : velechvost (lyrochvost), poštolka pestrá (p. vrabčí), ibis nachový (i. rudý), astrild tygří (tygříček tečkovaný), tkalčík, přádelník (oba snovači), astrild kroužkovaný (a. bělolící) a výše již zmiňovaný momot (pilan) a bobolink (vlhovec). Řada zavedených rodových jmen byla zrušena a tak jsme přišli o volavčíka, zejozoba, banánovce, toka a šírozobce. Některé názvy byly bůhvíproč zkráceny - housenčík (housenečník), chřástalec (chřástalovec) či zdrobněny - popeláček (popeláč). Při podrobnější prohlídce většího vzorku (n = 533) názvů ptáků mimoevropských druhů jsem zjistil, že 27,7 % jmen bylo změněno, tj. každé čtvrté jméno! Leč změny zasáhly i do evropské avifauny, byť jen okrajově, v podobě jmen jako papuchalk bělobradý (p. ploskozobý) nebo bělokur tundrový (b. rousný). Definitivní knokaut pro mne znamenal fakt, že můj oblíbený klecový pták z dětství - zebřička pestrá - se nazývá pásovník šedý.

Národní nomenklatura není na rozdíl od mezinárodní závazná. Proto doporučuji: užívejte české názvy dle vlastní úvahy a nezapomeňte připojit název vědecký. Vaši čtenáři pak snadno odhalí v zobákovi americkém tiskovou chybou začarovaného zobouna.