Únor ve vědě

Uznání pro ty, na které nezbyla Nobelova cena

Koncem minulého roku se udělovaly ceny E. Balzana, které byly zřízeny ve Švýcarsku r. 1956. Ustavila je dědička značného jmění E. Balzana, ekonomického ředitele italského deníku Corriere della sera, který utekl před fašizmem z Itálie r. 1933. Vznikly dvě nadace, jedna ve Švýcarsku spravuje uložený kapitál a druhá v Itálii se stará o výběr nejvhodnějších kandidátů, kteří svou kvalitou nesmějí vzbuzovat žádné pochybnosti. Balzanovy ceny ve výši 350 000 švýcarských franků jsou udělovány k povzbuzení vědy, kultury i upevňování světového míru a bratrství. Návrhy z akademií věd a dalších institucí z celého světa posuzuje osmnáctičlenný výbor, v němž jsou i laureáti Nobelových cen. Balzanovo uznání má být udíleno také jako poslední velká cena těm, kteří nespravedlivě přišli o jiné pocty, především o Nobelovu cenu. Takže průměrný věk nynějších laureátů je vyšší - 82 let. V astrofyzice byli za přínos poznání vývoje hvězd oceněni britský vědec Fred Hoyle a Američan německého původu Martin Schwartzschild, astronomové s datem narození 1915 a 1912. Cenu za přínos právu a politickým vědám - studiu demokratického způsobu vlády - získal Ital Norberto Bobbio a za vklad biologii Francouz René Couteaux.

O vzdálené hvězdě, která ovlivňuje okolí Slunce

600 světelných let od nás krouží Galaxií osamělá hvězda jménem Adhara. Je čtyřikrát teplejší než naše Slunce, její povrch je horký 21 000 K. Zásluhou této vysoké teploty vysílá velmi energetické záření v ultrafialové oblasti spektra elektromagnetického záření. A to odírá atomy vodíku o elektrony, takže se mění v ionty. Americká vědecká družice Extreme Ultraviolet Explorer r. 1992 odhalila, že Adhara je pro nás po Slunci nejzářivějším zdrojem v tomto oboru. A to přesto, že blíže k nám jsou tři miliony jiných hvězd. John Wallarge a Barry Welsh z Kalifornie teď vypočítali, že tato jediná hvězda je odpovědná z 15 - 19 % za ionizaci velkého vodíkového mračna, ve kterém žije naše Slunce a okolní hvězdy. Tento oblak dosahuje v průměru 15 až 30 světelných let. Proč tak vzdálená Adhara působí na naše okolí? Cestou k nám nenaráží ultrafialové záření na žádnou výraznější překážku a tak se vytváří na spojnici obou hvězd jakýsi mezihvězdný tunel či magistrála. Adhara má na nás sedmkrát větší ionizační vliv než všechny ostatní hvězdy dohromady!

Hubble opět boduje

Významné přínosy Hubblova kosmického dalekohledu by málem mohly tvořit samostatnou rubriku každého Vesmíru. Tentokrát dorazil na Zemi pozoruhodný snímek maličké hvězdy naší Galaxie, letící ve vzdálenosti 25 světelných let směrem k souhvězdí Herkula. Nicméně má své jméno - Gliese 623b. Hmotností se rovná jedné desetině hmotnosti Slunce a září 60 000krát slaběji. Astronomové už věděli, že hvězda Gliese 623 je dvojhvězdou. Z nepravidelností pohybu hlavní hvězdy si vypočítali přítomnost rudého trpaslíka. A nyní jej zásluhou Hubblova teleskopu mohli uvidět. Na fotografii vpravo vidíme tohoto malého souputníka napravo od hlavní hvězdy.

V srpnu už budeme znát definitivní jména prvků 101 - 109?

Zasedání nejvyšších orgánů Mezinárodní unie čisté a aplikované chemie má po mnoha peripetiích konečně stanovit názvy prvků začátku druhé stovky, které by měly znít: mendelevium, nobelium, lawrencium, dubnium, joliotium, rutherfordium,

bohrium, hahnium a meitnerium. V tomto přehledu jsme se o jménech prvků i sporech okolo nich už několikrát zmiňovali, takže shrňme: Loňské srpnové zasedání komise Unie pro nomeklaturu považuje za rozumné, aby už běžně používaná jména prvků 101 až 103 zůstala nezměněna, tedy mendelevium, nobelium a lawrencium na počest ruského chemika Dmitrije Mendělejeva (1834 - 1907), švédského chemika Alfreda Nobela (1833 - 1896) a amerického fyzika Ernesta Lawrence (1901 - 1958). O otcovství prvků 104 a 105 byly vedeny dlouholeté střety mezi Lawrencovou laboratoří v Berkeley a sovětskou laboratoří v Dubně u Moskvy. Jde o spor skutečně velice komplikovaný a tak r. 1993 komise rozhodla ocenit oba týmy. 104. prvek měl být nazván dubnium. To však teď přijímají Američané se značnou nelibostí, protože jejich uznání názvem 106. prvku bylo mezitím zlikvidováno. Připomeňme, 106. prvek se měl jmenovat seaborgium na počest Glenna Seaborga, který však má tu smůlu, že ještě žije. Proto se má 106. prvek jmenovat rutherfordium (Ernest Rutherford, anglický fyzik, žil 1871 - 1937). Pro 105. prvek bylo vybráno jméno joliotium jako připomínka francouzského fyzika Frédérica Joliota-Curie (1900 - 1958). 107. prvek má být definitivně pojmenován bohrium k uctění Dána Nielse Bohra (1885 - 1962), 108. prvek hahnium a 109. meitnerium na počest Němce Otto Hahna (1879 - 1968) a Rakušanky Lise Meitnerové (1878 - 1968) jakožto objevitelů jaderného štěpení. A prvky 110 a 111, objevené v Darmstadtu v listopadu a v prosinci loňského roku, se snad dočkají svých jmen ještě za života našich dětí.

Jurský park v nedohlednu?

V Národním muzeu v Praze zařvali naposledy umělí dinosauři a téměř všemi našimi novinami prolétla zpráva o objevu čínského profesora Čang Jüna, který měl extrahovat DNA ze 70 milionů let starého dinosauřího vejce, což mu údajně trvalo celý rok. Cesta k realizaci paleontologické pohádky filmu Jurský park se však zdá být přes tento nález stále dost zarubaná . O tom vypovídá i výzkum dinosauří DNA, jímž se zabýval tým Scotta Woodwarda z Brigham Young University v utažském Provo. Tito vědci loni izolovali sekvence DNA ze dvou kousků dinosauřích kostí nalezených v uhelném dole v Utahu. Na zprávu o nálezu v Science reagoval Svante Paabo z mnichovské univerzity, který napsal, že Woodwardova dinosauří DNA je ve skutečnosti DNA dnešního člověka. Čili - vzorky byly znečištěny. S tím vystoupil dr. Paabo na semináři o dávných biomolekulách v Cambridži. Woodward s Paabovými závěry nesouhlasí. Připomeňme, že takovéto srovnávání není snadné, vždyť sekvence genů i jednoho druhu si mohou být navzájem značně nepodobné. Představa laiků, že určitý gen je knihou s naprosto stejným textem, do puntíku stejným sledem písmen, je mylná. Takže prohlašovat, že dvě sekvence pocházejí z téhož druhu, lze velmi obtížně, vždyť Woodwardovy sekvence tvoří jen 10 % zkoumaného genu. Woodward sám srovnával DNA z dinosauřích kostí s DNA řady dalších savců a dospěl k tomu, že nejpodobnější gen jako jeho dinosauři mají dnešní velryby...

Španělský déšť pršel v Lucembursku

Televizní obrazovka nám přinášela v lednu pohledy na zatopenou krajinu Německa či Nizozemí, na města, jejichž ulice se proměnily v kanály, kde bylo nejvhodnější se dopravovat pomocí surfu... Řeky řady zemí - německý Rýn i anglická Tyne - razantně vystupovaly z břehů. V Kolíně nad Rýnem stoupla voda o několik metrů a v Holandsku muselo být evakuováno na čtvrt milionu obyvatel z jejich domovů. Pracovníci britské meteorologické služby konstatovali, že povodně způsobila nepřítomnost oblasti vysokého tlaku, která obvykle v zimě vládne nad Skandinávií a východní Evropou. Ta jako bariéra odklání dešťové mraky z Atlantiku na sever a jih Evropy. A letos měl déšť do západní Evropy otevřenou cestu, a to především nad sever Francie, jihovýchod Anglie, Belgii, Holandsko, rozhraní Švédska a Norska, Lucembursko a částečně až do Finska. Nejvíce pršelo v Lucembursku, tam dešťové srážky dosáhly 305 % lednového průměru, v Belgii spadlo 236 %, v Holandsku 204 %. I Německo dostalo skutečně pořádný příděl - severozápad 218 %, sever 198 - 185 %, východ 145 % a jih 134 %. Ve Francii v oblasti Paříže napršelo 174 %, na východě u hranic se Švýcarskem 196 % a při Biskajském zálivu 152 %. V Anglii dosáhly srážky na jihu 236 % a ve střední části země 187 %. Na západních hranicích Švédska naměřili 185 %, na východě už jen 98 %... Deště dorazily až k Finsku, kde byl lednový průměr srážek l85 %. V těchto zemích tedy vypršela voda, která v jiných letech spadne na jihu či severu Evropy. A tak severoirský Belfast zůstal pod lednovým průměrem na 91 % a Španělsko zažilo značné sucho. V Madridu naměřili pouze 20 % lednových průměrných srážek a např. v přístavu Valencii nesprchla ani kapka. Takže titulek jednoho z článků západního tisku o dešti určeném původně pro Španělsko, ale spadlém v Lucembursku, byl výstižný. Španělské deště, jejichž výslovnost tak pečlivě nacvičovala Audrey Hepburnová (alias Líza Doolittlová) v My Fair Lady, se nekonaly.

Zemětřesná injekce japonskému hospodářství?

Zemětřesení v Kobe přineslo velký počet lidských obětí a nesmírné škody na stavbách, magistrálách, rozvodu vody i elektřiny. Způsobilo to zprvu velice pesimistické předpovědi, že tato živelná katastrofa výrazně poškodí japonské národní hospodářství. Skutečnost však patrně bude jiná. Ve světě se už soudí, že neštěstí by Japonce mohlo spíše vybičovat k dalšímu rychlému ekonomickému vzestupu. Japonsko je pro nás stále dost nepochopitelná země. Ve světovém tisku jsme mohli vidět zdemolované domy, ale před nimi už brzy po katastrofě ulice zářící čistotou. Mezi rozvalinami 14 dní po zemětřesení fungovala městská hromadná doprava, na železniční trati spojující Kobe s Ósakou se opět řítily expresy, obchod fungoval, ve školách se učilo, tisíce bezdomovců získaly provizorní ubytování, seznam pohřešovaných osob se snížil na pouhých 13 jmen, protože se podařilo nalézt mrtvá těla všech zabitých obyvatel (kterých bylo 5 096).

Za pouhé dva týdny Japonsko disciplinovaně pochovalo mrtvé, ubytovalo nebydlící a zajistilo stravu všem postiženým a tak mohlo začít studovat a analyzovat všechny okolnosti katastrofy: od organizace záchranných prací přes činnost úřadů za takovýchto mimořádných událostí až po revizi stavebních norem. Určeny byly náklady na odstranění destruovaných staveb a rekonstrukci komunikací, a to na sumu 90 miliard dolarů - jen samotný odvoz sutě přijde na jednu miliardu dolarů. Nejvíce jsou prý japonští experti nespokojeni s organizací opatření při takovýchto pohromách. Vládě se klade za vinu např. přílišné zdržení záchranných prací, kritizuje se za byrokratický způsob řešení některých zásahů, nedocenění zahraničních zkušeností i nedostatek přenosných záchodů a umýváren. Takže otřesy půdy v Kobe mohou ještě vyvolat i následné zemětřesení politické. Katastrofa podnítila po celém Japonsku inspekci všech obytných i průmyslových objektů. Závěr zní, že všechny stavby, které byly zbudovány do r. 1971, by měly být buď zbourány, nebo upraveny tak, aby odpovídaly novým, výrazně tvrdším normám. Uspěly stavby z oceli a tak se nyní Japonsko zaměří na tento konstrukční materiál. Zpevněny budou podpěry všech dálnic a železničních tratí, větší stabilita se má zajistit tunelům a náspům. Tato obrovská aktivita by tedy Japonsko neměla srazit hospodářsky na kolena, ale naopak by mu mohla dát nesmírný ekonomický impulz. Miliardy dolarů na antiseizmická opatření by mohly zastavit hospodářskou depresi minulých čtyř let. Tato stavební horečka ovládne celou zemi, nicméně zvláště výrazně se má projevit v Tokiu. Gigantická koncentrace obyvatel a dopravní sítě je seizmicky velice nebezpečnou oblastí. Řešení hledá Japonsko v možnosti přestěhovat státní administrativu mimo tento region. Uvažovalo se o tom už i dříve, ale zemětřesení v Kobe znovu oživuje diskusi o výstavbě nového hlavního města ve vzdálenosti 60 km, a to s počtem obyvatelstva nepřesahujícím 600 000. Přišlo by to na 140 miliard dolarů, ale při představě, co by nyní mohlo způsobit zemětřesení v Tokiu, se Japoncům tato suma nezdá vysoká.

Ruská věda se musí zachránit sama,

stát to udělat nemůže, konstatuje se v jednom z článků, které se snaží dobrat pochopení stavu vědeckých a vývojových institucí Ruské federace. V listu Izvestija polemizuje britský profesor s názory, se kterými se v ruském tisku setkáváme často, že totiž bez státních peněz bude věda v Rusku zcela zlikvidována. Podle údajů Ministerstva vědy Ruské federace poklesl počet vědeckých pracovníků z 2 500 000 na rozhraní let 1900 - 1991 na 1 500 000 v letech 1992 - 1993. Nicméně v Rusku zůstává stále 5 000 vědeckých pracovišť, přičemž (jak se podivuje britský profesor analyzující stav ruské vědy), vědou se tu rozumí vše od parapsychologie, politiky a literatury až po oblast, kterou Západ skutečně za vědu považuje, tzn. výzkum v oblasti přírodních věd a špičkových technologií. Do svého rozpadu Sovětský svaz věnoval 4 % státního produktu na vědu, nyní je Rusko schopno poskytovat procento jediné. Tyto výdaje jsou však pro Západ stále dost neurčitelné, ví se, že se původně 70 % vědeckých a technických pracovníků Sovětského svazu věnovalo vojenskému výzkumu: Sovětská věda a její nástupkyně ruská věda stěží cokoli přinášely civilní ekonomice, výrobkům široké spotřeby, do normálního života lidí. Takže se prý nelze divit tomu, že při současném sociologickém průzkumu je pro státní financování vědy pouze 8 % obyvatelstva Ruska.

Věda se pochopitelně bez státní podpory neobejde, ve většině států Západu tento příspěvek dosahuje 50 % sumy, kterou věda potřebuje. Snad jen v Japonsku hradí průmysl dokonce 80 % potřeb vědy. Veškeré výdaje tedy nemůže hradit ani ruský stát - a ani by to nebylo účelné: Značná část sovětské vědy byla pouze podvodem, potěmkinovskou vesnicí postavenou jen proto, aby byli cizina i sovětští lidé přesvědčeni, že sovětská věda není svou intelektuální úrovní horší, ale dokonce je lepší než věda buržoazní. Ti, kteří měli možnost nahlédnout do zákulisí, vědí, že na sovětských pracovištích se našli i vynikající vědci špičkové úrovně, ale zaprvé jich bylo velice málo a zadruhé i většina jejich prací nakonec byla tuctová. Britský vědec ilustruje svůj názor příkladem: Na začátku devadesátých let mu s chloubou předvedli převratnou metodu nanášení antikorozní vrstvy na uhlíkatou ocel. Ruský vědec byl nakonec zdrcen informací, že daný postup se ve Spojeném království využívá komerčně už od r. 1955. Co radí Angličan Rusku? Aby se státní vědecké instituce soustředily na přírodní vědy a na špičkové technologie a společenskovědní ústavy předaly univerzitám. A když je nebudou některá tato pracoviště chtít, pak ať je radši zruší. 5 000 ústavů je na Rusko příliš mnoho. Změna se neobejde bez samozřejmého provázání vědeckých institucí s průmyslem, lékařstvím a zemědělstvím, což bude pro Rusko velmi obtížně proveditelným úkolem. Protože otevřeně řečeno, mimo sféru vojenské výroby neprojevuje ruský průmysl se svými výrobky vůbec žádné příznaky využití výsledků rezortního výzkumu . Varování Rusku je jednoznačné: Nečekejte zázraky. Na změny potřebujete čas, ale ještě více času budete potřebovat, jestliže hned dnes nezačnete pracovat ve správném směru.

Dostane britská věda více, nebo méně?

Návrh rozpočtu Spojeného království na vědu vyvolal diskusi dvojího druhu. Pozoruhodným rysem se stala snaha vlády větší měrou rozhodovat o tom, kam půjdou tyto miliardy liber. Ministr pro vědu David Hunt totiž oznámil, že 5 % z částky na vědu bude přiděleno na programy, které si vybere sama vláda. Dosud veškeré prostředky šly přímo šesti radám, které rozhodovaly o přidělení peněz výzkumným institucím i jednotlivcům. A tak např. Rada pro lékařský výzkum, která má dostat 278 milionů liber, musí z nich 14 milionů přidělit na programy určené vládou.

Vláda Spojeného království chce preferovat tři aktivity. Zaprvé prohloubit spolupráci mezi badatelským výzkumem a průmyslem. Ministr oznámil, že na intenzivnější a rychlejší uplatnění nových objevů přispěje 21,6 milionu liber. Druhou prioritou je badatelské úsilí v matematice, lékařství a fyzice (6 milionů liber), v chemii (7,6 milionu), studiu genomu a imunity (9,6 milionu). A za třetí - vláda chce zvýšit svou péči o špičkové badatele. Peníze tedy půjdou na stipendia, studijní pobyty i na nedávno založenou nadaci Dorothy Hodgkinové pro podporu mladých vědců po dosažení PhD. 8 milionů liber z prostředků obhospodařovaných vládou poputuje do CERN jako příspěvek evropskému programu výzkumu elementárních částic. Představitel Rady pro částicovou fyziku a astronomii se však obává, že Británie nebude mít dostatek peněz na účast v nejvýznamnější evropské aktivitě ve vesmíru do r. 2001, programu Integral. Finance na vědu ve státním rozpočtu Spojeného království se mají zvýšit v roce 1995/1996 na 1 282 milionů liber oproti 1 241 milionům v letošním roce. Ministr pro vědu prohlašoval, že všech šest rad dostane více peněz. S tím však mnozí nesouhlasí, podle jejich názoru je skutečný inflační růst takový, že se vědě dostane peněz méně. Sumy věnované jednotlivým radám jsou zajímavé tím, že naznačují, jakým oblastem dávají manažeři vědy Spojeného království přednost. Rada pro biotechnologie a biologické vědy dostala v rozpočtu 1994/1995 157,1 millionu liber, v příštím údobí 1995/1996 má dostat 161,6 milionu. Rada pro ekonomické a společenské vědy 59,8 - 61,2 milionu, Rada pro technické a fyzikální vědy 358,9 - 365,7 milionu, Rada pro medicínu 269,3 - 277,8 milionu, Rada pro životní prostředí 151,7 - 155,5 milionu a konečně Rada pro částicovou fyziku a astronomii 187,4 - 196,4 milionu. Kritici tvrdí, že ve skutečnosti dostane Rada pro technické a fyzikální vědy o 4,5 milionu liber méně, Rada pro životní prostředí o 1 milion méně, Rada pro biotechnologie a biologické vědy a Rada pro ekonomické a sociální vědy o půl milionu méně. Lépe má na tom být Rada pro částicovou fyziku a astronomii, které přibude 2,9 milionu liber.

Přežije observatoř na Pic-du-Midi?

S penězi to není v současné době nikde snadné. O přežití např. teď bojuje proslulá francouzská observatoř ve francouzských Pyrenejích ve výšce 2 862 m. Byla původně pojmem při studiu sluneční koróny, světla noční oblohy a planet. Francie není k astronomii skoupá, její roční rozpočet představuje 1 200 milionů franků a na národní observatoře z toho připadá 65 milionů. Při reorganizaci Národního ústavu vědy o vesmíru se mělo rozhodnout o uzavření hvězdárny na Pic-du-Midi a prostředky měly být převedeny na francouzský příspěvek výstavbě mezinárodního obřího teleskopu VLT (Very Large Telescope) v Chile. Observatoř na Pic-du-Midi je sice stále nejlepším pozorovacím místem v samotné Francii, ale její udržování stojí ročně 14 milionů franků, a navíc dozrává potřeba nákladné rekonstrukce. Svou roli hraje i obtížná dostupnost - po devět měsíců je hvězdárna přístupná pouze kabinovou lanovkou. A tak přednost dostala observatoř v Haute Provence poblíž Marseille. Proti uzavření protestovali jak astronomové, tak místní lidé. Francouzský ministr pro vědu Francois Fillon proto rozhodl: observatoř zůstane otevřena, státní příspěvek se však sníží na polovinu a zbývající peníze si musí astronomové vydělat tím, že sem přilákají turisty. Jak bude observatoř na Pic-du-Midi financována po r. 1998, to se teprve rozhodne. Nicméně jistá je injekce 90 milionů franků na modernizaci lanovky, výstavbu restaurace a návštěvnické centrum.