(Nej)optimálnější

Adjektivum optimální patří k lat. substantivu optimum, resp. k adjektivu optimus, což je tvar 3. stupně (superlativu) adjektiva bonus dobrý , takže optimus znamená nejlepší . Je zajímavé, že i české podoby lepší/nejlepší se hlásí ke zcela jinak znějícímu 1. stupni, totiž dobrý, a patří vlastně ke knižnímu adjektivu lepý. (Podobně je tomu v němčině i angličtině: gut - besser - best, resp. good - better - best, a ovšem i v jazycích románských, vycházejících z latiny.)

Optimální tedy znamená nejlepší, nejvhodnější, nejvýhodnější, nejpříznivější, rozumí se ovšem relativně , tedy za daných podmínek nebo vzhledem k sledovanému cíli. Mluvíme a píšeme např. o optimální úrovni, teplotě, rychlosti, o optimálních podmínkách, optimálním využití či prostředku. Relační povaha tohoto adjektiva se pak projeví ve spojeních typu tato teplota je optimální pro růst kvasinek . A máme ovšem i sloveso optimalizovat, tj. činit optimálním.

Mohli bychom tedy říci, že adjektivum optimální vyjadřuje nejvyšší stupeň příhodnosti, i když po stránce gramatické, slovotvorné, má podobu stupně prvního. A proto tento význam svádí převést toto adjektivum i formálně do tvaru 2. nebo 3. stupně - (nej)optimálnější. Je to však naprosto nadbytečné, a tedy vlastně nesmyslné. Avšak přesto se s touto podobou leckdy setkáváme. Proč asi? Někdy možná opravdu jen ze zbytečné snahy uvést ve shodu tvar tohoto adjektiva s jeho významem (analogicky podle adjektiva nejpříhodnější).

Může tu však působit i motivace jiná: Český gramatický termín stupňování adjektiv není totiž zcela výstižný; spíše než o stupňování jde tu o srovnávání - jak to pěkně vyplývá z Čapkova přesvědčení, že co je lepší či nejlepší, nemusí být vždy dobré, neboli že dobrý je lepší než nejlepší . A navíc víme, že optimum nepředstavuje stav absolutní, nýbrž relativní. A tak může v praxi dojít k situaci, v níž lze srovnávat dva (nebo více) různých stavů aspirujících na hodnotu optimálnosti. Ona se dá optimálnost stěží přesně a jednoznačně měřit.

A tak tedy: stupňování adjektiva optimální lze pochopit, ale obejdem se dobře bez něho.

Trochu jinak je tomu s adjektivy minimální a maximální, tj. nejmenší, nejnižší a  největší, nejvyšší - na rozdíl od adj. optimální nevyjadřují míru či stupeň kvalitativní, nýbrž kvantitativní, nemají charakter relativní. A snad proto se s podobami ⁽¹(nej)minimálnější a ⁽¹(nej)maximálnější setkáváme jen ojediněle.

Pozornost některých čtenářů, posluchačů a diváků vzbuzují zato meteorologické výrazy maximální minimální teplota a minimální maximální teplota. Ty se jeví na první pohled či poslech jako protismyslné. Ale nejsou. Uvažujme, o jakou situaci jde: meteorologové zjišťují např. noční teplotu na celém našem území, tj. na všech mnoha lokalitách. A víme, že v noci tato teplota klesala, ovšem na různých lokalitách nestejně, ne na všech dosáhla téhož nejnižšího stupně neboli téhož minima. Souhrnné údaje z celého území republiky obsahují tedy větší počet teplotních minim; tato jednotlivá minima lze ovšem mezi sebou srovnávat, seřazovat do žebříčku podle velikosti (stupně) a zjistit nejnižší naměřenou teplotu, neboli největší mráz (pokud mrzlo). A to je právě ono maximální minimum (tj. v případě mrazu největší či maximální mráz). Učeněji řečeno, adj. maximální tu udává nejvyšší míru vlastnosti zvané minimum tím, že srovnává minima dosažená na různých místech: teplotní minimum je tím větší, čím nižší teplotu představuje. A ovšem minimální minimum (pokud by to někoho zajímalo) by byla hodnota na opačném konci žebříčku minimálních teplot. - Pokud pak jde o denní minimální maximální teplotu , není jistě obtížné pochopit, že jde o analogii: je to prostě teplota v místech, kde bylo relativně nejméně teplo neboli kde teplotní maximum bylo relativně nejmenší (neboli minimální).