Vznik a znak

Autorův osobitý styl by si zasloužil vznik nové rubriky našeho časopisu: brain-storming. Takové zařazení by poskytovalo čtecí klíč: připomínalo by, že nemáme chytat autora za slovo, nýbrž že dává čtenáři příležitost chytat se slova, ještě lépe: tématu či myšlenky. Ohradíme-li se, že "evoluční novinka, která vznikla působením přírodního výběru, aby plnila nějakou funkci", je prohlášena za "adaptaci v darwinovském smyslu", chytáme autora za slůvko 'aby'. (Nejsem darwinista - aby nedošlo k omylu, a  abych parafrázoval kolegu Zrzavého.) Chytnu-li se ho - tj. slůvka aby - pak mě napadne, jak zřídka se nějaké 'proto-aby' objevuje v běžném životě - kromě činnosti konstruktérské, podnikatelské a programátorské a ovšem mimo případy, kdy potřebujeme dodatečně zdůvodnit naše jednání (u soudu či před parlamentem) nějakým 'záměrem', 'účelem' či 'cílem' - pojmy, jež zní dostatečně vznešeně a pateticky, aby vzbudily podezření, že se rovněž na naše přirozené, údajně účelné chování příliš nehodí...

To ta 'adaptace', to je jiná! Přizpůsobit se, znamená ono již zmíněné 'chycení se' ad hoc příležitosti - aniž vím proč. A není řeč o 'slepé náhodě', nýbrž o náhodě vidoucí - nikoliv však vědoucí: hloupý mívá štěstí, které odvážnému přeje. Jinými slovy: to know how - ne what!

Rozhodně mě to chytlo. A chytám-li se dobře, pak si znovu naléhavě uvědomuji, že není vůbec jasné, co to je 'znak' - tím méně, jak se jeho 'užitečnost' zjišťuje, testuje či ověřuje - ať experimentálně (uměle) či evolučně (přirozeně)! (Dějiny představ o tom, že každá bytost spočívá ve výčtu znaků a rozmanitost či proměnlivost bytostí je projevem mechanické kombinovatelnosti jejich vlastností na způsob logických predikátů - od Anaximandra přes Linného po Mendela a Dawkinse - by stály za samostatné vyprávění.)

Naproti tomu je jasné, že nemůže být jasné, co to je vznik. Neboť, jak nepřestává zdůraňovat ústy kolegy Kratochvíla kolega Hérakleitos, přirozenost se ráda skrývá - fysis kryptesthai filei. Fysis - přirozenost/příroda - znamená právě vznikání, vzcházení. 'Nový znak' je to, co se 'přirodí'. 'Příroda' v starší češtině znamenala přírůstek. Dodnes uvažujeme o evoluční novince jako o 'přírůstku' - ať už jednoho žirafího krku, či druhého nosorožcova rohu. Znak se nemůže přirodit či přistoupit: není to logický predikát, nýbrž nový rys či rozměr celku, do nějž se organizmus musí přerodit. Nejen pro vývoj vývinu žab, nad nímž člověka jímá závrať (neboť představuje ten kuhnovský klíčový fakt, the anomaly, zvěstující, že 'všechno je jinak!'), ale pro každý znak platí, že jeho vznikem se nemění jen organizmus, nýbrž také jeho 'výroba'! Zrzavý má naprosto pravdu, když říká, že abychom věděli, co je to znak, musíme vědět, jak se dělá organizmus.

Má pravdu rovněž v tom, že "o vzniku evoluční novinky nemůžeme nic říci". To je smysl uvedeného Hérakleitova výroku. Skutečný vznik je ex definitione spontánní (z lat. sponte, řecky anaitiós = dosl. bezpříčinně). 'Spontánní' příznačně užíváme jak ve významech 'bezdůvodný', či 'přirozený', tak i 'nenucený'. Vznik opravdu nelze z žádné nutnosti vyvodit, nelze jej vysvětlit pomocí tlaku okolností (darwinovskou selekcí) či vnitřní potřeby (lamarckovskou 'potřebou' - besoin). Vznik je událostí stvoření - création, nikoliv zjevení (révélation), jak říká F. Jacob. V druhém případě by totiž šlo o pouhou regulační adaptaci čili o 'ekologizmus' (Roux), tj. o připravený mechanizmus - byť i pravděpodobnostně spustitelný či pravděpodobnostně fungující a lhostejno zda provázený změnou genomu, či nikoliv: změna genomu může být totiž jak projevem regulace, tak i mutace - v plynulé škále mezi oběma krajnostmi.

'Mechanizmus vzniku' je protimluv a hledat něco takového je nesmysl - a nejen v evoluci. Najít mechanizmus nějakého jevu znamená vyložit jej jako následný stav vyplývající ze stavu předchozího. Pak by nemělo smysl mluvit o evolučních novinkách - celá evoluce by byla pouhou iluzí. (K tomu, zdá se, směřuje neodarwinistická syntéza, která odvozuje evoluci tvarů z lineární kombinace znaků.) Vznik jakožto vznik je 'singularita' (česky: jedinečnost), událost či stav, jejíž povahu (strukturu) nelze popsat pojmy popisujícími její bezprostřední okolí (čti: 'nelze ji vyvodit z okolností' nebo, což je totéž, 'na něž nelze aplikovat obecná pravidla' - tj. zvyky obce, tedy okolí se týkající; příbuzné pojmy: thomovská 'katastrofa', např. casp, symmetry-breaking = 'porušení symetrie' - např. 'fázový přechod'.

Zkrátka: událost je neobvyklý, jedinečný děj. (Srv. autorovo "obvykle se na světě nic neděje"; k tomu námitka: každá evoluce - od chemické a geologické přes biologickou a kulturní po kosmickou kulturní, je neobvyklostí skládající se ze samých singularit navlečených na 'fraktály' porušených symetrií. Celý náš svět je jedinečnou událostí - zkrátka: skutečnost je neobvyklá. Archaickou terminologií: stvoření je zázrak - a tajemství (mysterium stricte dictum.) 'Nulovou hypotézou' je NIC; viz nejstarší filozofickou otázku: "Proč je spíš něco než nic?" (Ostatně, domnívám se, že znám odpověď: "protože něco je lepší!" - srv. "Lepší něco nežli nic!") Událost nelze vysvětlit. Ani náhodou. (O náhodě raději zas až někdy příště.)

Věda stačí pouze na nulovou hypotézu. Proto se upnula k mechanizmům. Nikoliv tedy proto, že by skutečnost (tím méně živá skutečnost) byla mechanické povahy (jakkoliv si to dosud někteří vědci opravdu myslí - např. valná většina biologů), nebo že by existovaly nějaké mechanizmy evoluce ('evoluční zákony' se tomu říkávalo). A vedou-li evolucionisté jakési řeči o mechanizmu vzniku znaků", pak se právem domnívají, že "ještě dělají vědu . Ono to pindání a "popindávání tun papíru" není tak docela nesmyslné: je to způsob, jak pobývat u krásných a zajímavých věcí. Právě proto to "pořád někoho baví". Neboť navzdory tomu, co autor tvrdí, věda - sláva bohu! - není jen testování hypotéz, nýbrž také vyprávění příběhů. Třebas tak úchvatných, s jakými nás seznamuje kolega Zrzavý. Jinak by z jeho vyprávění plynulo, že evoluce - a ostatně ani kosmologie - do vědy nepatří. Nahrálo by to na smeč vědeckým kreacionistům. I jinak by to byla velká škoda.

V posledku by to zničilo samotnou vědu. Věda je totiž především vyprávěním příběhů: teprve v rámci určitého vyprávění (tezí) lze nějaké smysluplné a testovatelné předpoklady (hypotézy) vyslovit.

Stejně se nakonec podaří vědu zničit. Grantovým agenturám s jejich (pseudo)popperovskou idelogií.