Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Jak mlčet vědecky

 |  5. 3. 1995
 |  Vesmír 74, 123, 1995/3

Vícekrát jsme se v minulosti pokusili na stránkách Vesmíru vyvolat diskusi na nějaké ožehavé až kontroverzní téma. Ne vždy se to podařilo, což neznamená, že by diskusí nebylo - urodily se občas, ale nad trochu jinými tématy, než jsme předpokládali.

Tentokrát to zkoušíme znovu. Na 74, 145, 1995/3 si můžete přečíst jemně rozverný článek o evoluci od Jana Zrzavého, článek, který sám autor považuje za provokaci, ne za misijní osvětu , jak v dopise přiznal. Rukopis jsme rozeslali k náhledu ne dvěma či třem (jak je běžné), ale více než desítce našich spolupracovníků - a opravdu, odezvy přišly vskutku rozličné. Od odsudku typu "k tomuto blábolu se nebudu vyjadřovat" až po "svěžím způsobem napsaná esej - přijmout ji všemi deseti!". Již tato různorodost názorů cosi říká, a proto - v souhlasu s názorem dalšího recenzenta, že "podobné provokující články jsou tím pravým olejem do tiše plápolajícího ohně naší vědy" - vám zde Zrzavého článek předkládáme. A spolu s ním čtyři z došlých reflexí (74, 149, 1995/3).

Ve svém lednovém úvodníku jsem se dotkl pozoruhodného jevu, že jsou to právě evoluční teorie a hypotézy, které jsou zdrojem vzrušených, až emocionálně zbarvených debat. V naší části politického světa se do nich po léta míchala i státní moc, ne-li přímo policie. Užijme si tedy svobody.

Ač ve vlastní věci laik, využiji i já výzvy Zdeňka Neubauera (74, 151, 1995/3) k brain-stormingu a přičiním pár poznámek.1).

První: je-li spor o to, zda evoluce je slepá či cílená (D. Povolný, s. 150), nebo, chcete-li, zda v ní vládne náhoda či užitečnost, pak se zamysleme, zda nejde jen o odlišnost perspektivy. To, co se v pohledu z dálky (ve velkém časovém měřítku) jeví jako směrovaný, cílený a jakoby předem projektovaný vývoj druhu, se může při pohledu zblízka (v malém časovém měřítku) ukázat jako hra čisté a slepé náhody nad velkou populací jedinců. (Vzpomeňme na Baldwinův efekt z lednového čísla Vesmíru2)

: čistě statistický trik umožňuje něco, co v perspektivě generací vypadá jako fixace toho, na co jedinci přišli během svého života.)

Druhá poznámka: náš autor na jednom místě hovoří o tom, že "každá úroveň [genetická, vývojová, morfologická] je objektem samostatné evoluce" (Zrzavý, 74, 149, 1995/3). To je zajímavé tvrzení a jako výraz nevíry v redukcionizmus je mi docela sympatické. Myslím však, že lze jít ještě dál a uvažovat nejen o paralelizmu evoluce, ale i o vzájemné vázanosti, či dokonce spolupráci různých evolučních úrovní. Dalo by se tomu říkat hierarchický holizmus, chcete-li.

Další věc (o níž je dobré vědět, abychom si lépe vždy rozuměli): Je dobré rozlišovat, kdy uvažujeme a mluvíme o tom, jak to skutečně bylo (rozuměj: příběh života na naší Zemi), a kdy se tážeme, jak by to vůbec mohlo být. V prvém případě bojujeme s nedostatkem znalostí, které by bylo třeba k testování hypotéz, a co je horší, možná se už nikdy nic víc nedovíme. V druhém případě si můžeme dle libosti vytvářet vícero hypotetických teorií o možných "mechanizmech" evoluce (nazývejme to tak). Jejich pravdivost lze principiálně též testovat, ovšem jen jaksi "uměle": pomocí dedukce, myšlenkovými experimenty, a zejména simulací na počítačích (znovu odkazuji na lednové číslo). Koneckonců, každý vnitřně konzistentní a statisticky platný hypotetický mechanizmus evoluce měl šanci se uplatnit i na naší Zemi, mohl však být přehlušen, zakryt, či aspoň kontaminován zcela jiným vnitřně konzistentním mechanizmem.

Vymýšlení a studium takových možností (nezávisle na tom, zda se na Zemi skutečně uplatnily nebo ne) je součástí teoretické biologie a bezesporu si zaslouží být nazýváno vědou.

Pak ovšem nevím, proč bychom měli "vědecky mlčet", když se setkáme s věcmi, které "jsou zajímavé až moc" (Zrzavý, 74, 149, 1995/3). Produkování hypotéz a teorií je přece to nejdobrodružnější, co ve vědě máme. A i kdyby nebylo hned zřejmé, jak je testovat (nebo vyvracet), přesto mohou být pěkné, heuristicky plodné a vědecky relevantní. Pokud tomu nechcete říkat věda, říkejte tomu třeba protověda.

Poznámky

1) Srov. též mé dřívější úvodníky: Vesmír 10/1991, 8/1992, 12/1993.

2)Viz V. Kvasnička, Ovplyvňuje učenie evolúciu?, Vesmír 74, 8, 1995/1).
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Vlaštovka extrémista

Vlaštovka extrémista

Jaroslav Cepák, Petr Klvaňa  |  10. 10. 2018
Díky satelitní telemetrii se podařilo odhalit vpravdě neuvěřitelné výkony některých ptačích druhů. Nejznámějším je zřejmě osmidenní nonstop let...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné