J. C. Eccles: Evolution of the brain: creation of the Self.

Sir J. C. Eccles, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství (r. 1963 spolu s A. F. Huxleyem a A. L. Hodgkinem), poznamenal, že potřeboval sedmdesát let práce, celý svůj život, aby tuto knihu dokázal napsat. Námětem knihy je vývoj člověka, lidského mozku a vědomí.

V předmluvě čteme: "Je mimořádné, že se tak málo píše o vývoji mozku v průběhu tvořivě nejvýznamnějšího údobí vývoje života. Mám na mysli období, které začalo našimi hominoidními prapředky a jeho vývoj probíhal dalších 9 - 10 milionů let až k mozku lidskému, s jeho transcendentní schopností tvořivosti. Příběh vývoje hominidů k Homo sapiens sapiens je nejnádhernějším příběhem, který je možno vyprávět. Je to náš příběh... Námět knihy jde za materialistické darwinistické pojmy pouze v posledních třech kapitolách, kde uvažuji o nejspornějších evolučních událostech. V prvé řadě jde o vznik vědomí u vyšších zvířat (8. kapitola), poté o změnu daleko pozoruhodnější - okamžik, v němž hominidé prvně prožili sebeuvědomování (kapitola 9 a 10)." První kapitola je shrnutím soudobých představ o biologické evoluci. Na pouhých dvanácti stránkách dokázal Sir John popsat genetický kód, teorii fyletického gradualizmu i přerušované rovnováhy a genetické mechanizmy vývoje hominidů.

Druhá kapitola se zabývá evolucí lidskou. Porovnání se současnou literaturou upozorní čtenáře, že kniha vyšla před pěti lety, což je v bouřlivě se vyvíjejícím a složitém odvětví dlouhá doba, zejména pochází-li užitý Facchiniho souhrn otázek evoluce hominidů z r. 1984. Odborník by jistě našel místa vyžadující doplnění anebo komentář.

Kapitola třetí pojednává o vývoji lidského mozku, vývoji chůze po dvou a činorodosti. Doprovází ji, jako ostatně všechny kapitoly, řada obrázků a schémat. Stojí za podrobnější prohlédnutí, protože mohou říci něco navíc k textu, v němž není zbytečné slovo. Lze jen obdivovat, do jak malého objemu je možné zhustit stovky učebnicových stran, aniž by se vytratily poznatky, které jsou ve vztahu k námětu knížky klíčové. Odstavec třetí kapitoly, který se zabývá neuronálními mechanizmy kontroly jemných a cílených pohybů, v lecčems doplnil vývoj zobrazovacích metod, zejména pozitronové emisní tomografie.

Čtvrtá kapitola je popisem vývoje jazyka a řeči. Využívá názor Sira K. R. Poppera (1902 - 1994) na vztah jazyka zvířat a lidí a neopomíjí společné schéma "tří světů", pojednávající o vztahu mezi světem fyzikálních objektů a stavů, světem vědomí a světem objektivní informace, které oba autoři uveřejnili společně r. 1977. Krátce shrnuje vývoj hybnosti a řeči u dětí i pokusy ověřující rozsah jazyka u lidoopů. Korová řečová mapa, kterou kniha uvádí, je v dnešních očích spíše klasická než moderní. Ta soudobá je rozsáhlejší, složitější a paralelně distribuovaná.

V páté kapitole nalézáme názor na vývoj limbického systému ve vztahu k reprodukci a emotivitě. Stavba a činnost limbického systému jsou tvrdým oříškem i pro velmi zaujaté zájemce, takže vyhnout se úskalím jejich složitosti v takto nahuštěném textu je skoro nemožné. Velmi zajímavou součástí kapitoly je úsek popisující vývoj altruizmu. Eccles se zmiňuje o nálezu kostry neandrtálce postiženého jak při narození, tak dalšími zraněními, jenž se dožil přibližně čtyřiceti let. Je pravděpodobné, že bez pomoci svých bližních by tak dlouho žít nemohl, takže se soucit (nebo něco tomuto pocitu blízkého) musel vyskytovat již před 60 000 roky. Eccles uvádí jako příklad Gilgamešův příběh i Sherringtona. Domnívám se však, že pohled evoluční soudobé teorie (např. H. A. Simon, 1990) je věcnější.

Kapitoly šestá a sedmá pojednávají o vztahu vývoje zrakových a hybných funkcí k umělecké tvořivosti a vývoji paměti a učení. V kapitole o paměti se čtenář setká s podrobným a přesným popisem vzájemné komunikace mezi nervovými buňkami mozku se zaměřením na synapse, místa, kde si nervové buňky předávají informace. To je část důležitá pro autorův výklad vztahu mozku a vědomí, uvedený v závěru knihy.

Osmá kapitola se jmenuje Problém mozek - vědomí v průběhu evoluce. Je úvodem k závěrečné části knihy, která může zaujmout i čtenáře zaměřeného spíše filozoficky než biologicky. Myslím, že se jí to zdaří, i kdyby čtenář vynechal technicky náročné kapitoly předchozí. Studentům, ale i čtenářům pokročilejším je možné jen doporučit schéma, které na začátku osmé kapitoly jedinečně, přesně a prostě shrnuje vztah různých teorií k tomuto fundamentálnímu problému. Vyhnou se debatám zatíženým více sémantickými než věcnými problémy. Problémem ovšem je, že by filozofické závěry popisující vztah mozku a vědomí, domnívám se, měly v této době vycházet ze závěrů vědeckých alespoň natolik, aby nebyly s obecně přijatým poznáním v rozporu, anebo o něm dokonce nevěděly. Kupení odchylek daných vývojem vědeckých teorií, který je nyní právě v této otázce mimořádně rychlý, může vést i k základní přestavbě teorie filozofické.

V osmé části osmé kapitoly shrnuje Eccles svou domněnku o interakci mozku a vědomí (nebo chcete-li mysli), založenou na kvantové fyzice. Jeho výklad se odlišuje od výkladu "hlavního proudu" jak soudobých věd o mozku, tak většiny filozofů, kteří se vztahem mozek - vědomí zabývají (viz např. sborník konference Brain/mind, Tucson, Arizona 1994). Ten je konekcionistický - za podklad vědomí považuje uspořádanou činnost stovek miliard nebo bilionů synapsí paralelně distribuovaného neuronálního systému.

Eccles píše: "Počáteční výrok, který je východiskem přesnějšího formulování dualistické domněnky interakce mozku a vědomí, říká, že celý svět mentálních událostí (svět 2) je stejně autonomní jako svět látky a energie (svět 1). Předkládaná interakcionistická domněnka se těmito ontologickými problémy nezabývá. Vztahuje se jen ke způsobu, jímž mentální události ovlivňují události neuronální... Spolu s Margenauem (1984) se domníváme, že interakce mozku a vědomí je analogií probabilistického pole kvantové mechaniky, které nemá masu ani energii, přesto je na mikroskopické úrovni příčinou efektivních změn. Přesněji řečeno předkládáme domněnku, podle níž duševní soustředění zahrnující záměr nebo plánovité myšlení může způsobit neuronální události procesem, který je analogický probabilním polím kvantové mechaniky." Eccles zastává názor, že mikroskopickými místy interakce mentálních událostí s neuronálními událostmi mozku jsou synapse, místa vzájemných kontaktů mezi nervovými buňkami, které si zde předávají informace prostřednictvím nervových přenašečů. Děje se to exocytózou, při níž probíhá uvolňování synaptických váčků. Váčky mají bílkovinný obal a obsahují malé množství nervových přenašečů. Uvolňují se ze zakončení jednoho nervového vlákna, procházejí synaptickou štěrbinou a váží se na receptorech jiné nervové buňky. Hmotnost synaptického váčku se odhaduje na 10^-18g. Za předpokladu dostatečně mikroskopických rozměrů by útvar mohl podle Ecclesova názoru vyhovovat Heisenbergovu principu neurčitosti.

Jednotku mentálního pole (mental unit) označuje Eccles slovem psychon. Duševní akce, třeba nějaký záměr, má ovlivnit psychon a psychon ovlivní (z hlediska kvantové teorie) mikroskopická místa synapsí na dendritech, kratších výběžcích nervových buněk, jimiž přijímají informace. Mentální akce "vybere" prostřednictvím psychonů vhodné synapse, ovlivní je žádaným směrem a neuronální mašinerie vykoná akci - např. čin reprezentující rozhodnutí svobodné vůle.

Devátá kapitola se jmenuje Stvoření vědomí a jeho mozku. Popisuje přesně, stručně a výstižně anatomické a funkční nesouměrnosti lidského mozku a jejich vztah k funkcím řečovým, rozlišování prostoru a emotivitě. Autor se krátce zmiňuje o (rozporuplném) modulárním uspořádání mozkové kůry. Domnívá se, že prvním hmatatelným důkazem lidského sebeuvědomování je neandertálský pohřeb z doby před 80 tisíci lety. Shrnuje výsledky pokusů s lidmi, u nichž byly operací přerušeny spojky mezi pravou a levou mozkovou hemisférou. Razí pojem neo-neokortexu pro vývojově nejmladší části kůry lidského mozku a jeho činnosti ve vztahu k nejvyšším duševním 6 funkcím.

Poslední, desátá kapitola byla nazvána Lidská osobnost. Shrnuje vztahy biologického a kulturního vývoje člověka a rozsáhle při tom využívá pojmový aparát Popperův. Ve čtvrté části se zabývá pojmem vědomí (mysli) tak, jak jej předkládají soudobí zastánci různých směrů filozofického myšlení. Kritizuje pojetí, která označuje za materialistický monizmus nebo fyzikalizmus. Zabývá se (na jediné stránce) vztahem svobodné vůle a morální odpovědnosti. V závěrečných odstavcích Eccles píše:

"Vzhledem k tomu, že materialistické výklady při vysvětlení pocitu jednotnosti, který prožíváme, selhávají, musím připsat jednotnost sebeuvědomování nebo duše nadpřirozenému spirituálnímu stvoření. V teologických pojmech toto vysvětlení říká: každá duše je nové Boží stvoření vložené do rostoucího plodu někdy v průběhu doby mezi oplodněním a porodem. Jistota niterného jádra jedinečného individua je tím, co dokládá nutnost "aktu Božího". Tvrdím, že žádné jiné vysvětlení není udržitelné - ani genetická jedinečnost se svou fantastickou nemožnou loterií, ani rozlišnosti dané prostředím, které naši jedinečnost neurčují, pouze ji modifikují. Tento závěr má nedocenitelný teologický význam. Výrazně posiluje naši víru v lidskou duši a její zázračný původ v Božském stvoření..."

Kniha je skvělým přehledem poznatků o lidském mozku a jeho vyšších funkcích do konce 80. let. Přes místy značnou technickou náročnost je čtivá, přesná, stručná a výstižná. Filozofické vyznění tří posledních kapitol potěší náboženské fundamentalisty na celém světě. Skeptiky by - vzhledem ke kvalitě knihy - nemělo odradit.