Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024

Aktuální číslo:

2024/9

Téma měsíce:

Chiralita

Obálka čísla

Přirozené, umělé, umělecké

 |  5. 2. 1995
 |  Vesmír 74, 63, 1995/2

Již pátý rok je zadní dvoustrana obálky Vesmíru věnována současnému výtvarnému umění. Kolega Jiří Fiala, který o tuto dvoustranu starostlivě pečuje, vždy v přilehlé úvaze nabízí pro zvolené umělecké dílo a jeho tvůrce nějaké patřičné umístění ve spleti souvislostí, z nichž je utkán náš složitý svět. I tak se možná najde čtenář, který nad dílem kroutí hlavou: co má umění, zvlášť to současné, co dělat s přírodovědou? Myslím, že by se stejně tak mohl ptát, co má věda, zvlášť ta současná, co dělat s přírodou.

Umělecké dílo může mít vícero smyslů či interpretací. Něco mohlo (ale nemuselo) být záměrem tvůrce, to mne však, mám-li být upřímný, zajímá jen málo. Víc mě totiž vzrušuje má vlastní interpretace, a ještě dřív to, zda vůbec nějakou najdu a zda jich dokonce nenajdu několik. Jaké rozmanité myšlenky se mohou nad dílem vynořit?

Zkusme si vyprávět o umění, které je prezentováno právě v tomto čísle. Na předposlední straně obálky jsou dva obrázky. Na prvním vidíme bujný keř, na druhém neméně bujný abstraktní obraz. Podívejme se lépe: uprostřed keře najdeme přesně tentýž abstraktní obraz. Splývá s okolím, jako by měl mimikry. Je to takový trik, nápad, dílo, žert a hra, kterou objevil a provozuje slovenský výtvarník Daniel Fischer. (Pro ty, kdo chtějí recept: vezměte si do volné přírody čisté plátno a malujte tak, aby plátno zmizelo. Zjistíte, že i tak budete mít dost tvůrčí volnosti, aby se na plátně objevilo něco, co v přírodě dřív nebylo – příklad je na zadní straně obálky tohoto čísla.)

Tak, a teď několik námětů k zamyšlení, k nimž nás Fischerovy hry mohou vyprovokovat.

Především nám připomenou, jak důležitý je kontext viděného a jak vytržení z něho může svést k nevidění – což je ostatně tématem poznámky Jiřího Fialy (Vesmir 74, 118, 1995/2) a nebudu to proto rozvádět.

Chtěl bych spíše navodit témata související s lidskou aktivitou. Fischerova plátna demonstrují neostrost rozhraní nejen mezi realizmem a abstraktním uměním, ale i mezi věrným zobrazením a tvůrčí svobodou a obecně mezi empirií a teorií. A hlavně mezi přirozeným a umělým. Část reality je nahražena artefaktem, jako je tomu při transplantaci umělé tkáně či umělého orgánu. Ale to se přece týká každé lidské činnosti: říkáme, že člověk žije v přirozeném světě a sám je jeho součástí, přesto však do něj svým chováním a svými výtvory vnáší něco nového, nepřirozeného, umělého. A opět: mluvit o hranici mezi přirozeným a umělým nemá valného významu, a pokud má, pak až poté, co ono umělé vytrhneme z přirozeného a odneseme domů, do galerie či do muzea.

Jiný námět: může obraz splývat se zobrazovaným? Vidíme, že ano – zdá se. Jsou zde však rozdíly, které nepřekonáme. Aby obraz splýval s keřem, musíme se dívat ze správného místa, ve správnou dobu denní a roční (tak musel být pořízen i dotyčný snímek). Nesmíme se dívat dlouho: keř se ve větru pohybuje jinak než obraz. Nesmíme se dívat zblízka: keř je keřem i pod lupou, zatímco obraz se prozradí svým plátnem a olejovými barvami nanesenými štětcem. Každé zobrazení je věrné jen ve velmi omezeném pohledu a jen v úzkém výseku měřítek.

Dále: není snad toto vše dokladem toho, že o skutečném návratu člověka k přírodě nelze srozumitelně mluvit? Naše poznání a zobrazování stejně jako naše aktivita se přírodě odcizily natolik, že kdo si hraje na přirozenost, je nutně hráčem falešným. Anebo naopak: je-li člověk součástí přírody, pak hotel Atrium či Slapská přehrada jsou stejně přirozené jako ptačí hnízdo či bobří hráz.

Označíme-li něco jako umělé, míníme tím zpravidla trochu víc, než že se na tom nějak podepsal člověk. Říkáme: umělá květina, umělá ledvina, umělý chrup, umělá hmota, umělá družice, umělé osvětlení, umělé dýchání, umělá inteligence, umělý život. Vždy něco, co může být také (a především) přirozené. Objevil se člověk a vyrobil či způsobil totéž, jenže jinak, z něčeho jiného a jen ve zvoleném úhlu. Co je totéž a co jiné, to se případ od případu liší. Je tu však jedno společné: vědomý záměr, apriorní představa o tom, co ono umělé má dělat či jak má vypadat či co má nahradit. Tvůrce stejně jako divák může rozhodnout, zda se záměr povedl: je tu tedy jeden smysl, jedna interpretace.

Naproti tomu umělecké dílo (jak jsem se již zmínil) typicky připouští více smyslů či interpretací. Není třeba to brát tak úplně doslova, lze to chápat i tak, že smysl díla nesídlí na jeho povrchu, kde by byl každému zřetelně viditelný, slovy popsatelný a vždy znovu snadno ověřitelný, nýbrž je někde v hloubi, žádá si spolupráci a spoluúčast diváka a je proto na něm do jisté míry i závislý. Smyslem není sdělit nějakou hotovou tezi – spíš jde o výzvu a návod k zamyšlení.

Troufám si tvrdit, že mnohdy se podobně chová i příroda k přírodovědci.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Homochirální život a racemická smrt

Homochirální život a racemická smrt uzamčeno

Tomáš Ovad, Petr Slavíček  |  2. 9. 2024
Saský král Lothar III. zahájil krátce po své korunovaci římským císařem tažení na Sicílii, ovládanou normanským panovníkem Rogerem II. Ačkoli...
Žabí poklad amazonských domorodců

Žabí poklad amazonských domorodců

Pro někoho jde o magickou medicínu prodávanou na internetu, pro domorodé obyvatele Amazonie o cennou surovinu využívanou v tamní medicíně, ale v...
Podvodní ohňostroj

Podvodní ohňostroj uzamčeno

Bioluminiscence, tedy proces produkce a emise studeného světla živými organismy, se může uplatnit v základním výzkumu, v neinvazivním...