Přirozené, umělé, umělecké

Již pátý rok je zadní dvoustrana obálky Vesmíru věnována současnému výtvarnému umění. Kolega Jiří Fiala, který o tuto dvoustranu starostlivě pečuje, vždy v přilehlé úvaze nabízí pro zvolené umělecké dílo a jeho tvůrce nějaké patřičné umístění ve spleti souvislostí, z nichž je utkán náš složitý svět. I tak se možná najde čtenář, který nad dílem kroutí hlavou: co má umění, zvlášť to současné, co dělat s přírodovědou? Myslím, že by se stejně tak mohl ptát, co má věda, zvlášť ta současná, co dělat s přírodou.

Umělecké dílo může mít vícero smyslů či interpretací. Něco mohlo (ale nemuselo) být záměrem tvůrce, to mne však, mám-li být upřímný, zajímá jen málo. Víc mě totiž vzrušuje má vlastní interpretace, a ještě dřív to, zda vůbec nějakou najdu a zda jich dokonce nenajdu několik. Jaké rozmanité myšlenky se mohou nad dílem vynořit?

Zkusme si vyprávět o umění, které je prezentováno právě v tomto čísle. Na předposlední straně obálky jsou dva obrázky. Na prvním vidíme bujný keř, na druhém neméně bujný abstraktní obraz. Podívejme se lépe: uprostřed keře najdeme přesně tentýž abstraktní obraz. Splývá s okolím, jako by měl mimikry. Je to takový trik, nápad, dílo, žert a hra, kterou objevil a provozuje slovenský výtvarník Daniel Fischer. (Pro ty, kdo chtějí recept: vezměte si do volné přírody čisté plátno a malujte tak, aby plátno zmizelo. Zjistíte, že i tak budete mít dost tvůrčí volnosti, aby se na plátně objevilo něco, co v přírodě dřív nebylo – příklad je na zadní straně obálky tohoto čísla.)

Tak, a teď několik námětů k zamyšlení, k nimž nás Fischerovy hry mohou vyprovokovat.

Především nám připomenou, jak důležitý je kontext viděného a jak vytržení z něho může svést k nevidění – což je ostatně tématem poznámky Jiřího Fialy (Vesmir 74, 118, 1995/2) a nebudu to proto rozvádět.

Chtěl bych spíše navodit témata související s lidskou aktivitou. Fischerova plátna demonstrují neostrost rozhraní nejen mezi realizmem a abstraktním uměním, ale i mezi věrným zobrazením a tvůrčí svobodou a obecně mezi empirií a teorií. A hlavně mezi přirozeným a umělým. Část reality je nahražena artefaktem, jako je tomu při transplantaci umělé tkáně či umělého orgánu. Ale to se přece týká každé lidské činnosti: říkáme, že člověk žije v přirozeném světě a sám je jeho součástí, přesto však do něj svým chováním a svými výtvory vnáší něco nového, nepřirozeného, umělého. A opět: mluvit o hranici mezi přirozeným a umělým nemá valného významu, a pokud má, pak až poté, co ono umělé vytrhneme z přirozeného a odneseme domů, do galerie či do muzea.

Jiný námět: může obraz splývat se zobrazovaným? Vidíme, že ano – zdá se. Jsou zde však rozdíly, které nepřekonáme. Aby obraz splýval s keřem, musíme se dívat ze správného místa, ve správnou dobu denní a roční (tak musel být pořízen i dotyčný snímek). Nesmíme se dívat dlouho: keř se ve větru pohybuje jinak než obraz. Nesmíme se dívat zblízka: keř je keřem i pod lupou, zatímco obraz se prozradí svým plátnem a olejovými barvami nanesenými štětcem. Každé zobrazení je věrné jen ve velmi omezeném pohledu a jen v úzkém výseku měřítek.

Dále: není snad toto vše dokladem toho, že o skutečném návratu člověka k přírodě nelze srozumitelně mluvit? Naše poznání a zobrazování stejně jako naše aktivita se přírodě odcizily natolik, že kdo si hraje na přirozenost, je nutně hráčem falešným. Anebo naopak: je-li člověk součástí přírody, pak hotel Atrium či Slapská přehrada jsou stejně přirozené jako ptačí hnízdo či bobří hráz.

Označíme-li něco jako umělé, míníme tím zpravidla trochu víc, než že se na tom nějak podepsal člověk. Říkáme: umělá květina, umělá ledvina, umělý chrup, umělá hmota, umělá družice, umělé osvětlení, umělé dýchání, umělá inteligence, umělý život. Vždy něco, co může být také (a především) přirozené. Objevil se člověk a vyrobil či způsobil totéž, jenže jinak, z něčeho jiného a jen ve zvoleném úhlu. Co je totéž a co jiné, to se případ od případu liší. Je tu však jedno společné: vědomý záměr, apriorní představa o tom, co ono umělé má dělat či jak má vypadat či co má nahradit. Tvůrce stejně jako divák může rozhodnout, zda se záměr povedl: je tu tedy jeden smysl, jedna interpretace.

Naproti tomu umělecké dílo (jak jsem se již zmínil) typicky připouští více smyslů či interpretací. Není třeba to brát tak úplně doslova, lze to chápat i tak, že smysl díla nesídlí na jeho povrchu, kde by byl každému zřetelně viditelný, slovy popsatelný a vždy znovu snadno ověřitelný, nýbrž je někde v hloubi, žádá si spolupráci a spoluúčast diváka a je proto na něm do jisté míry i závislý. Smyslem není sdělit nějakou hotovou tezi – spíš jde o výzvu a návod k zamyšlení.

Troufám si tvrdit, že mnohdy se podobně chová i příroda k přírodovědci.