Malé radosti

Široké vrstvy lidí prožívají naši dobu v útlumu, bez radosti i bez lásky. Zjemnělé povahy pociťují naše prozaické formy života jako něco tísnivého a straní se denního shonu. V umění a básnictví je po krátké periodě realismu všude cítit neuspokojení, čehož nejzřetelnějším symptomem je touha po renesanci a novoromantismu.

„Vám chybí víra!“ volá církev, a „Vám chybí dovednost!“ volá Avenarius. Budiž. Já si myslím, že nám chybí radost. Dát životu vzlet, pojímat ho jako něco radostného, jako slavnost, to je přece v podstatě to, čím nás renesance tak oslnivě přitahuje. To, že si bůhvíjak ceníme každé minuty, spěch, který ze všeho nejvíc předurčuje náš způsob života, je bezesporu nejnebezpečnějším nepřítelem radosti. S roztouženým úsměvem pročítáme všechny ty idyly a dojemné cestopisy z minulých dob. Na co všechno neměli naši dědové čas? Když jsem jednou četl eklogu Friedricha Schlegela o zahálce, nemohl jsem se ubránit myšlence: jak bys teprve vzdychal, kdybys musel dělat to, co my!

Že nás tato uspěchanost dnešního života škodlivě nahlodala a ovlivnila už od nejranější výchovy, je smutné, ale nelze jinak. Bohužel se ale tento chvat moderního života zmocnil posléze i našich skromných chvil volna; náš způsob jejich náplně je sotva méně nervózní a vysilující než to, jak vykonáváme svou práci. „Co možná nejvíc a jak možno nejrychleji,“ zní heslo. Z toho plyne, že se čím dál víc bavíme a čím dál míň radujeme. Kdo někdy přihlížel velkým slavnostem ve městech nebo dokonce velkoměstech, nebo navštívil zábavní podniky moderních měst, tomu se s bolestí a odporem zaryjí do paměti ty horečné, zpitvořené tváře se strnulýma očima. A tento chorobný, věčnou nespokojeností podněcovaný a přesto neustále přesycený způsob užívání se uhnízdil už i v divadlech, operních domech, ba i v koncertních síních a v galeriích. Navštívit výstavu moderního umění je určitě jen zřídka potěšením.

Od tohoto zla není uchráněn ani boháč. Mohl by být, ale nemůže. Musí držet krok, jít s proudem, udržet si svou laťku.

Univerzální lék na tyto zlořády znám tak málo jako jiní. Chtěl bych připomenout jen starý, bohužel zcela nemoderní domácký prostředek: umírněný požitek je dvojnásobný požitek. A: nepřehlížejte malé radosti!

Tak tedy: zachovávat míru. V určitých kruzích znamená kus odvahy promeškat premiéru. V jiných kruzích znamená kus odvahy neznat nějakou literární novinku ještě několik týdnů po tom, co vyšla. V nejširších kruzích je ostudou nemít přečtené dnešní noviny. Ale já znám pár takových, kteří nelitují, že tuto odvahu nalezli.

Kdo má předplacené sedadlo v divadle, ten ať si nemyslí, že něco ztratí, když je použije jen každý druhý týden. Zaručuji mu: vyplatí se mu to.

Kdo je zvyklý prohlížet najednou celou kupu obrazů, ať někdy zkusí, pokud je toho ještě schopen, strávit hodinu nebo déle před jedním mistrovským dílem a pro ten den se tím spokojit. Určitě se mu to vyplatí.

Totéž ať zkusí ten, kdo je zvyklý hltat knihy atd. Párkrát ho bude žrát, že nebude s to hovořit s druhými o nějaké novince. Párkrát za to sklidí posměch. Ale brzy se bude smát sám a bude vědět proč. A takový, který se nechce smířit s žádným omezením, ať si zkusí zvyknout jít aspoň jednou týdně spát v deset hodin. Podiví se, jaké skvělé náhrady se mu dostane za tu malou ztrátu času a požitku. S návykem dodržování míry je úzce spjata schopnost prožívat „malé radosti“. Neboť tato schopnost, vrozená původně každému člověku, předpokládá to, co v moderním životě namnoze zakrnělo a zaniklo, totiž jistou dávku jasu, lásky a poezie. Tyto malé radosti, poskytované darem zejména chudému člověku, jsou tak nenápadné a v takovém množství roztroušeny v každodenním životě, že otupené smysly té spousty lidí, živících se prací, je sotva postřehnou. Jsou nenápadné, nikdo je nevychvaluje, nic nestojí! (Je zvláštní, že právě ti chudí nevědí, že nejkrásnější radosti jsou vždycky ty, které nic nestojí.)

Mezi tyto radosti patří na prvním místě ty, které nám přináší denní styk s přírodou. Především naše oči, ty tak zneužívané, přepínané oči moderního člověka, jsou, jestliže chceme, schopny zcela nevyčerpatelných zážitků. Když jdu ráno do práce, spěchá denně po ulicích se mnou a proti mně chvatně a zimomřivě do zaměstnání spousta jiných, kteří právě dospali a vyhrabali se z postelí. Většina jich jde rychle a dívá se dolů do země, nanejvýš na šaty a tváře kolemjdoucích. Hlavu vzhůru, přátelé! Zkuste to jednou – nějaký ten strom nebo pěkný kousek nebe je všude k vidění. Vůbec to nemusí být modré nebe, sluneční světlo si vždycky najde cestu, abychom je pocítili. Zvykněte si každé ráno chvilku se zahledět na nebe a rázem ucítíte kolem sebe vzduch, čerstvý dech rána, který je vám dopřán mezi spánkem a prací. Rozpoznáte, jak každý den a každý domovní štít má svou vlastní tvářnost, své vlastní zvláštní osvětlení. Dbejte na to trochu a po celý den vám z toho zalíbení něco málo zbude a budete se cítit aspoň kouskem života spojeni s přírodou. Pozvolna se oko naučí samo bez námahy zprostředkovávat spoustu drobných podnětů, pozorovat přírodu, ulice, vnímat nevyčerpatelnou humornost malého světa. Odtud je k umělecky vycvičenému pohledu už jen kratší půl cesty, nejdůležitější je začít, otevřít oči.

Kousek nebe, zahradní zeď s převislými zelenými větvemi, statný kůň, pěkný pes, houf dětí, pěkná ženská tvář – o to vše se nesmíme nechat oloupit. Kdo ten první krok udělal, ten může cestou po ulici vidět nádherné věci, aniž by ztratil jen minutu času. Přitom ho to ani trochu neunaví, nýbrž posílí a osvěží, a nejen jeho oko. Všechny věci mají svou pohlednou stránku, stejně tak nezajímavou i ošklivou; je třeba jen chtít vidět.

A s viděním se dostaví vnitřní jas, láska a poezie. Muž, který prvně utrhne květinu, aby ji měl během práce nablízku, ten pokročil na cestě k životní radosti.

Naproti domu, ve kterém jsem delší čas pracoval, byla dívčí škola. Třída asi desetiletých děcek měla hřiště směrem k nám. Musel jsem v práci pěkně zabrat a někdy mi křik hrajících si dětí šel i na nervy, ale nedá se vypovědět, kolik radosti a potěšení mi poskytl jediný pohled na hřiště. Ty barevné šatičky, živé, veselé oči, ty pružné, hbité pohyby mi dodávaly chuti do života. Jezdecká škola nebo dvůr plný drůbeže by mi snad poskytly podobnou službu. Kdo jednou pozoroval, co dokáže světlo na jednobarevné ploše, třeba na zdi domu, ten ví, jak málo stačí oku k požitku.

Spokojme se s těmito příklady. Leckterému čtenáři už jistě napadly mnohé jiné malé radosti, třeba ty zvlášť nádherné, když přivoníme ke květině nebo k nějakému plodu, nasloucháme-li vlastnímu nebo cizím hlasům, posloucháme-li žvatlání dětí. Patří sem i to, když si broukáme nebo pískáme nějakou melodii, a tisíc jiných maličkostí, z kterých můžeme vplétat do našeho života řetěz malých požitků.

Každý den zažít co možno nejvíc malých radostí a ty velké, náročné požitky si šetrně rozdělit na dny sváteční a na dobré hodiny, to je, co bych poradil každému, kdo trpí nedostatkem času a rozmrzelostí. Abychom si ode všeho oddechli, abychom denně došli vykoupení a úlevy, k tomu nám byly dány malé, nikoli velké radosti. ¹⁾