Paleontologie jako životní elixír

Když jsem začátkem letošního roku vyjadřoval na stránkách Vesmíru svoji radost z poslední knihy Zdeňka Špinara „Velcí dinosauři“ (Vesmír 74, 104, 1995/2), netušil jsem, že již za několik měsíců budu znovu usedat k psacímu stroji, avšak tentokrát proto, abych marně hledal slova, jimiž by se mně alespoň částečně podařilo vyjádřit, co všechno se stalo. On totiž dne 14. srpna 1995 zemřel profesor RNDr. Zdeněk V. Špinar, DrSc. Pár slov v jediné oznamovací větě, a co všechno se za nimi skrývá. Ve všech, kteří ho znali a měli rádi, vyvolala tato krutá zpráva smutek. Hluboký, nefalšovaný smutek. Jedni ztratili skvělého učitele a nezištného rádce, jiní váženého kolegu a spolupracovníka, ale všichni dohromady upřímného a vzácného přítele.

Ačkoliv zdravotní stav profesora Špinara nebyl v poslední době bez kazu, spíš naopak, smrt vždycky překvapí. Dost možná, že jsme v skrytu očekávali, že neduhy a zdravotní potíže pominou stejně, jako jsme to několikrát zažili v minulosti. Sám jsem byl poprvé svědkem „uzdravení“ profesora Špinara v roce 1958 na mapovacím táboře ve Stráži pod Ralskem. Tehdy musely tamní kuchařky, ač nerady, vařit denně trojí jídlo. Jedno pro našeho arabského spolužáka, jehož náboženské přesvědčení se neztotožňovalo s naším českým jídelníčkem, druhé pro profesora Špinara, jemuž do toho mluvil jeho žlučník, a třetí pro nás ostatní, kteří jsme nesměli mluvit do ničeho. Při vzpomínce na společná večerní posezení u ohně nebo v tamní zahradní restauraci se nemohu zbavit dojmu, že se tam prohřešili všichni proti všemu – a bez následků. Podobně tomu bylo i na řadě exkurzí, sběrných cest, táborů a expedic, saharskou nevyjímaje. Tam všude, ať už to bylo v Bechlejovicích, Bačově, Kochově, Zlivi nebo Jabloňanech, se velká láska Špinarova – paleontologie – měnila v životní elixír, který dodával jeho tělu tolik potřebnou sílu a energii. I uprostřed vyprahlé pouště, kde sálající slunce změnilo i některé výrazně mladší obličeje v brunátné, do fialova nabíhající masky, zářila jeho tvář spokojeností a pohodou. Celé hodiny seděl na plátěné židličce, nad hlavou plážový slunečník a v ruce kladívko. Neúnavně rozklepával hromady kamení a pečlivě prohlížel každý úlomek. Nalezené pozůstatky tvorů, kteří žili v těchto místech před mnoha miliony let, mu byly největší odměnou za vynaloženou námahu a strádání. Neumím posoudit, jak mnoho mu tyto životosprávní a dietní prohřešky ublížily, ale jedno vím jistě: v těch chvílích byl šťasten.

Poslední léta trávil profesor Špinar na své chalupě v Prysku v severních Čechách. Často jsme si volávali a tak vím, že ani tady, daleko od všeho dění, nezůstával nečinný. Vždycky si našel čas, aby přečetl každý rukopis, který jsem mu s prosbou o posouzení poslal. Ochotně a zkušeně poradil, případně upozornil kde co vylepšit a pokaždé měl upřímnou radost, když se mně něco povedlo. V Prysku se narodil i nejeden rukopis jeho posledních knih, zde připravoval nová vydání svých úspěšných titulů předchozích, opravoval korektury, vyřizoval množství korespondence a těšil se ze zahrady. Je ovšem nutno přiznat, že na to nebyl tak docela sám. Ve vší jeho činnosti, nesnázích a v životě vůbec mu byla existenční oporou jeho manželka Marie. Ta vedle toho zastávala ještě funkci vědeckého tajemníka, dietní kuchařky, zdravotní sestry, osobního řidiče, zahradnice a bůhvíčeho všeho ještě.

Nevím, zda jsem ve svých vzpomínkách nezašel příliš daleko do rodinného soukromí, ale při vzpomínce na člověka, kterého jsem si nejenom hluboce vážil, ale kterého jsem měl opravdu rád, se mně vybavují spíš chvíle a příhody, které jsme společně prožili, než množství vědeckých hodností, funkcí a zásluh, které se obvykle při podobných příležitostech vypočítávají. Ty ostatně jistě zhodnotí někdo povolanější. Já na svého učitele a přítele budu vždycky vzpomínat především jako na dobrého člověka.