Jaké je to být opičákem?

Občasné létání ve snu (které se mi tu a tam kupodivu podaří) mi bohužel nestačí na to, abych ukojil svou zvědavost, jak asi takové zvíře, třeba orel či opice, prožívá své vlastní já. Představit si to – to by vlastně znamenalo jejich sebeprožívání opravdu zažít, abych tak řekl, sám na sobě, se vším všudy. Asi to nemá moc logiku, protože pak už bych to nebyl já, ale nějaký pták či op, který by mě i s mou zvědavostí vyloučil ze hry.

Zda vůbec má smysl si takto položit otázku je dobré téma pro filozofy ²⁾ . (I to, jak se stavět k svědectvím bližních, kteří se v psychedelickém opojení stali orly, tygry, hady či žábami ¹⁾ . Je to transpersonální rozpomínka na evoluční minulost, opravdové převtělení, bujná fantazie, fabulace, nebo sen?). Ono ani umění vžít se do migrény své vlastní ženy není banalita, jdeme-li na to filozoficky ³⁾ .

Dosud jsem mluvil o opravdovém prožívání, nikoliv jen jak se to, ať už je to cokoliv, jeví navenek nějakému pozorovateli. To už je otázka pro empirickou vědu, zvlášť když si ji takto zjednodušíme: místo jaké (je to) ptejme se zda (něco takového je).

Britská zoopsycholožka C. Heyesová v tomto čísle (Vesmír 73, 517, 1994/9) rozebírá situaci kolem různých experimentů, v nichž šlo o to, zda opice (či krysy) prožívají své individuální „já“ či nikoliv. Zajímavé a poučné, zdá se však, že nás při čtení napadne více otázek, než je v článku odpovědí.

Každé ráno stojím před zrcadlem a ani mě nenapadne pochybovat, že ten v zrcadle jsem já. Jen si však zkuste vlézt mezi dvě nebo více zrcadel. Hned se vám ti lidé, kteří se vám sice podobají, vždy však otočí hlavou jinam, než chcete, poněkud odcizí. I kdyby ten chudák opičák před zrcadlem sebeintenzivněji prožíval sebe sama a sebehlouběji reflektoval svou vlastní identitu, stejně by si asi pletl, kterou ze svých osmi rukou a na kterém ze svých dvou čel si má hladit skvrnu.

Pak je tu ta věc s napodobováním. Je-li evoluce tak chytrá, jak se soudí, jistě vybavila nejen nás a opice, ale i nižší tvory schopností napodobovat své druhy, kdykoliv je to energeticky výhodnější, rychlejší, a proto selektivně slibnější než stále nové objevování. A nemyslím, že k tomu, aby to fungovalo, je hned třeba nějaké silné empatie či dočasné identifikace nejdřív s předváděčem a pak se sebou.

Zkusme se zamyslet: zdalipak neexistují situace, kdy napodobujeme ostatní jaksi pudově, aniž bychom si přitom uvědomovali sebe sama jakožto napodobujícího a druhé jakožto napodobované? Ba aniž bychom vůbec věděli, proč to děláme? Bezděky, aniž bychom na to mysleli, přejímáme gestikulaci, pohyby těla, přízvuk v řeči a způsob odívání od okolních lidí. Cosi nás nutká držet krok s módou. A jsou další nakažlivosti, jako třeba smích, strach, ba i zívání. Myslím, že nezávisle na sebeuvědomování může existovat i jistý stupeň empatie: prodíráme se například davem počítaje v předstihu s úmysly ostatních chodců.

Takže nejen zhlížení v zrcadle, ale i opičení se po druhých mohou být vlastnosti, které nepředpokládají vědomí sebe (ba ani vědomí), i když my (lidé), zkaženi rozumem, to máme sklon tak vidět.

Hlavním nebezpečím a současně lákavým pokušením při zkoumání zvířecích duší je neodbytný antropomorfizmus. Ptáme se: „Mají vědomí?“ a myslíme tím nejspíše: „Jsou jako my?“ A zapomínáme, že jsou myslitelné desítky různých komponent, aspektů, dimenzí, stránek a stupňů vědomí a sebe-vědomí, které dílem známe, dílem jen tušíme anebo ani netušíme.

Zkusme si načrtnout jednu možnou (antropomorfně pojatou) stupnici vědomí: na nejnižším stupni může být jen chabě vědomé rozlišení příjemného od nepříjemného (aniž by se vědělo čeho), dále vědomí hranic svého těla (kde to bolí a kde už ne), vědomí své identity (k tomu třeba paměť), vědomí sebe jako jednoho mezi druhými, vědomá starost o svou budoucnost (k tomu třeba imaginace), vědomí téhož u jiných, vědomí o svém vědomí (reflexe), vědomí své smrtelnosti, individuální svědomí, kolektivní vědomí, kolektivní svědomí atd. atd. Kdoví, co jsem všechno vynechal a kam taková stupnice může pokračovat dál.

Že můj oslík David a kocourek Jin mají jakési vědomí, o tom jsem naprosto přesvědčen. Jaké je to vědomí a jaké je to ho mít, to vám nikdy nepovím.