Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024

Aktuální číslo:

2024/10

Téma měsíce:

Konzervace

Obálka čísla

Jaké je to být opičákem?

 |  5. 9. 1994
 |  Vesmír 73, 483, 1994/9

Vznášel jsem se a zkušeně využíval vzdušných proudů i nepatrných změn v poloze křídel...

O pár minut později jsem zjistil, že jsem žábou, a začal jsem se pohybovat odrážením zadních nohou.

Záznam zážitku pod LSD 1)

Občasné létání ve snu (které se mi tu a tam kupodivu podaří) mi bohužel nestačí na to, abych ukojil svou zvědavost, jak asi takové zvíře, třeba orel či opice, prožívá své vlastní já. Představit si to – to by vlastně znamenalo jejich sebeprožívání opravdu zažít, abych tak řekl, sám na sobě, se vším všudy. Asi to nemá moc logiku, protože pak už bych to nebyl já, ale nějaký pták či op, který by mě i s mou zvědavostí vyloučil ze hry.

Zda vůbec má smysl si takto položit otázku je dobré téma pro filozofy 2) . (I to, jak se stavět k svědectvím bližních, kteří se v psychedelickém opojení stali orly, tygry, hady či žábami 1) . Je to transpersonální rozpomínka na evoluční minulost, opravdové převtělení, bujná fantazie, fabulace, nebo sen?). Ono ani umění vžít se do migrény své vlastní ženy není banalita, jdeme-li na to filozoficky 3) .

Dosud jsem mluvil o opravdovém prožívání, nikoliv jen jak se to, ať už je to cokoliv, jeví navenek nějakému pozorovateli. To už je otázka pro empirickou vědu, zvlášť když si ji takto zjednodušíme: místo jaké (je to) ptejme se zda (něco takového je).

Britská zoopsycholožka C. Heyesová v tomto čísle (Vesmír 73, 517, 1994/9) rozebírá situaci kolem různých experimentů, v nichž šlo o to, zda opice (či krysy) prožívají své individuální „já“ či nikoliv. Zajímavé a poučné, zdá se však, že nás při čtení napadne více otázek, než je v článku odpovědí.

Každé ráno stojím před zrcadlem a ani mě nenapadne pochybovat, že ten v zrcadle jsem já. Jen si však zkuste vlézt mezi dvě nebo více zrcadel. Hned se vám ti lidé, kteří se vám sice podobají, vždy však otočí hlavou jinam, než chcete, poněkud odcizí. I kdyby ten chudák opičák před zrcadlem sebeintenzivněji prožíval sebe sama a sebehlouběji reflektoval svou vlastní identitu, stejně by si asi pletl, kterou ze svých osmi rukou a na kterém ze svých dvou čel si má hladit skvrnu.

Pak je tu ta věc s napodobováním. Je-li evoluce tak chytrá, jak se soudí, jistě vybavila nejen nás a opice, ale i nižší tvory schopností napodobovat své druhy, kdykoliv je to energeticky výhodnější, rychlejší, a proto selektivně slibnější než stále nové objevování. A nemyslím, že k tomu, aby to fungovalo, je hned třeba nějaké silné empatie či dočasné identifikace nejdřív s předváděčem a pak se sebou.

Zkusme se zamyslet: zdalipak neexistují situace, kdy napodobujeme ostatní jaksi pudově, aniž bychom si přitom uvědomovali sebe sama jakožto napodobujícího a druhé jakožto napodobované? Ba aniž bychom vůbec věděli, proč to děláme? Bezděky, aniž bychom na to mysleli, přejímáme gestikulaci, pohyby těla, přízvuk v řeči a způsob odívání od okolních lidí. Cosi nás nutká držet krok s módou. A jsou další nakažlivosti, jako třeba smích, strach, ba i zívání. Myslím, že nezávisle na sebeuvědomování může existovat i jistý stupeň empatie: prodíráme se například davem počítaje v předstihu s úmysly ostatních chodců.

Takže nejen zhlížení v zrcadle, ale i opičení se po druhých mohou být vlastnosti, které nepředpokládají vědomí sebe (ba ani vědomí), i když my (lidé), zkaženi rozumem, to máme sklon tak vidět.

Hlavním nebezpečím a současně lákavým pokušením při zkoumání zvířecích duší je neodbytný antropomorfizmus. Ptáme se: „Mají vědomí?“ a myslíme tím nejspíše: „Jsou jako my?“ A zapomínáme, že jsou myslitelné desítky různých komponent, aspektů, dimenzí, stránek a stupňů vědomí a sebe-vědomí, které dílem známe, dílem jen tušíme anebo ani netušíme.

Zkusme si načrtnout jednu možnou (antropomorfně pojatou) stupnici vědomí: na nejnižším stupni může být jen chabě vědomé rozlišení příjemného od nepříjemného (aniž by se vědělo čeho), dále vědomí hranic svého těla (kde to bolí a kde už ne), vědomí své identity (k tomu třeba paměť), vědomí sebe jako jednoho mezi druhými, vědomá starost o svou budoucnost (k tomu třeba imaginace), vědomí téhož u jiných, vědomí o svém vědomí (reflexe), vědomí své smrtelnosti, individuální svědomí, kolektivní vědomí, kolektivní svědomí atd. atd. Kdoví, co jsem všechno vynechal a kam taková stupnice může pokračovat dál.

Že můj oslík David a kocourek Jin mají jakési vědomí, o tom jsem naprosto přesvědčen. Jaké je to vědomí a jaké je to ho mít, to vám nikdy nepovím.

Poznámky

1) S. Grof: Dobrodružství sebeobjevování. Gemma, Praha 1989, s. 53n.
2) Viz např. hojně citovanou studii „What it is like to be a bat?“ od Thomase Nagela.
3) Srov. můj úvodník, Vesmír 71, 123, 1992/3
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu

O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu

Michal Anděl  |  30. 9. 2024
Vesmír přináší v tomto čísle minisérii článků, které se zabývají různými aspekty konzervování. Toto slovo má různé významy, které spojuje...
Životní příběh Nicolase Apperta

Životní příběh Nicolase Apperta uzamčeno

Aleš Rajchl  |  30. 9. 2024
Snaha prodloužit trvanlivost potravin a uchovat je pro období nedostatku je nepochybně stará jako lidstvo samo. Naši předci jistě brzy...
Izotopy odhalují původ krovu z Notre-Dame

Izotopy odhalují původ krovu z Notre-Dame uzamčeno

Anna Imbert Štulc  |  30. 9. 2024
Požár chrámu Matky Boží v Paříži (Cathédrale Notre‑Dame de Paris) v roce 2019 způsobil ikonické památce velké škody. V troskách po ničivé pohromě...