Proces ozývání

Staré úsloví o volání do lesa a ozývání se z něj má ještě jednu hlubší a méně triviální rovinu nežli tu, kterou lze vyjádřit naučením, že co sami nemáme rádi, nemáme činit jiným a že statisticky vzato se dobré většinou odměňuje dobrým a naopak. Postupná ztráta víry v objektivitu posuzování světa mimo nás, přicházející v průběhu našeho století od atomové fyziky k T. Kuhnovi a P. Feyerabendovi, ukazuje stále důtklivěji, že svět je nám ze všeho nejspíš zrcadlem, ve kterém toužíme v posledku spatřit sami sebe (k těmto sociomorfním modelacím v biologii řečeno více v autorově článku Příroda a společnost, Scientia & Philosophia 1:58-61). V zásadě lze spolu s A. Koestlerem říci, že žádná myšlenka, kterou jsme přijali za svou, není dost absurdní, aby se nemohla stát východiskem pro nový, konzistentní výklad světa. Sebepotvrzující systémy jsou v lidském konání intelektuálním i praktickém tak obvyklou a nepostradatelnou věcí, že bez nich pravděpodobně není ani myslitelná. Každý pohled na svět je v tomto směru legitimní a výhledu z krysí perspektivy se otevře obraz všehomíra jakožto nepřeberného expozé kanálů a splašků. Myšlenka, že svět je mimořádně rafinovaně řízen a manipulován trpaslíky, vůbec nepadá tím, že podobnou akci nikdo neviděl na vlastní oči – je to jen nový důkaz jejich mimořádné mazanosti. Každý zásadnější myšlenkový systém, mající nárok na vysvětlení celého světa bezezbytku, musí být nutně sebepotvrzující: freudizmus, marxizmus, darwinizmus a četné další, menší prestiži se těšící nauky jsou toho dobrým dokladem. Není dost na tom, že každá výpověď o světě je v zásadě spíše výpovědí o nás samých, a je zhusta zapotřebí značných korekcí, abychom svět vnímali tak, jak se nám jevit „má“. Závislost je i opačná. Jednou zformulovaná a do prostoru hozená myšlenka jeví od tohoto okamžiku tendenci se uskutečnit. Svět je plný proroctví, která se sama naplňují, myšlenka se osamostatňuje a činí všechno pro to, aby se stala skutkem. Čert z žertu nakreslený na zeď zhusta odnese v posledku své ilustrátory do pekla. To, že se – přes výraznou tendenci promítat sebe samé do světa kolem sebe – v tomto světě přeci jen jakžtakž vyznáme, není ani tak důkazem o zvládnutí správné poznávací metody, jako spíš o určité naší analogičnosti a příbuznosti (vtírá se německý výraz „Wesensverwandtschaft“) se světem kolem. Staří autoři mluvili o mikrokosmu a makrokosmu. Z tohoto hlediska jsou naše introspekce pro poznání obecně důležité a nezastupitelné. Pro jednu každou vlastnost, vztah či strukturu, kterou jsme objevili v sobě, pak snadno najdeme podobnosti a navzájem se doplňující jevy ve světě kolem sebe, ovšem většinou bez výslovného vědomí, kde že je vlastně předloha. Z tohoto bodu viděno, nejeví se myšlenka, že svět vlastně touží spatřit se našima očima, zdaleka tak absurdní, jak by se z jiných bodů zdála.