Oslava pomíjivosti?

Když přijde nový Vesmír, hledám, co by tu bylo ke čtení o kosmologii, a nenajdu-li, obrátím rovnou na poslední stránku se snímky výtvarných děl. I spatřím špejle nastrkané do trávníku, a je to čistá lyrika, nebo cosi ze sněhu, tarásek z kamení uprostřed louky, normálně by tu neměl co dělat, ale tento z jakýchsi příčin ano, vidím expozici v chrámovém prostoru, jíž dominuje konstrukce z trámů – a je to „ošklivost, jež přitahuje“. A pak je tu cosi, nač moje chápavost nestačí.

Umění hledí do věčnosti. Chce trvat. Egyptský sochař vysune svému faraonovi nohu, takový postoj je pevnější a vydrží po věky. Pro věky se staví katedrály a malují fresky, i skladatel skrytě touží, aby ho dílo přežilo.

A najednou jsou tu mladí, kteří tvoří s vědomím, že jejich dílo už zítra pomine. Sněhová plastika roztaje, tarásek se rozsype, trámový objekt skončí s výstavou, ani ty špejličky na zahrádce nezůstanou. Odkud se bere ta lhostejnost k trvání, či dokonce potřeba tvořit to, co je předem určeno k zániku? Komentáře k těmto obrázkům leccos povědí o autorovi, o jeho filozofii, o smyslu jeho díla, ale mám pocit, že nade všechno se tu prosazuje ona pomíjivost, a o té se mlčí; snad je to přímo program této tvorby. Pravda, i toto je idea, jaksi jímavá, melancholická, něco jako „marnost nad marnost“, pocit odedávna prožívaný, ale vyslovený v dílech, která trvají a už tím marnost popírají.

Myslím na umělce obhlížejícího své dílo, kterého už zítra nebude. Chtěl bych mu porozumět. Třeba někdo z nich promluví.