Proč píši

Všichni spisovatelé jsou marniví, sobečtí a líní; ale na úplném dně jejich motivů leží tajemství.

Od velmi raného věku, možná od pěti nebo šesti let, jsem věděl, že až vyrostu, budu spisovatelem. Mezi sedmnácti a dvaceti čtyřmi lety jsem se tuto myšlenku snažil opustit, ovšem s vědomím, že podvádím svoji přirozenost a že dříve či později se budu muset usadit a psát knihy.

Řekl bych, že od samého začátku mých literárních ambicí mne doprovází pocit, že jsem podceněný a osamělý. Věděl jsem, že mám schopnost slova a sílu postavit se čelem k nepříjemným faktům, a cítil jsem, že to vytváří určitý druh soukromého světa, ve kterém se mohu vzpamatovat z každodenních neúspěchů.

Když dáme stranou potřebu vydělat si na živobytí, myslím že pro psaní, v každém případě pro psaní prózy, existují čtyři velké motivy. Do určité míry jsou zastoupeny v každém spisovateli, ale i v jedinci se mohou čas od času měnit podle toho, v jaké atmosféře žije. Jsou to:

1. Čirý egoizmus. Přání zdát se chytrým, touha, aby se o mně vědělo, aby se na mě po smrti nezapomnělo, ukázat těm dospělým, kteří vámi v dětství pohrdali. Je humbuk předstírat, že tohle všechno není motiv, a silný. Spisovatelé jej sdílejí s vědci, umělci, politiky, právníky, vojáky, úspěšnými byznysmeny – zkrátka s celou horní skupinou lidstva. Velká část lidských bytostí není vyhraněně sobecká. Když jim je přes třicet, opouštějí osobní cíle – v mnoha případech doopravdy téměř opustí pocit, že jsou individuality, a žijí hlavně pro druhé, nebo jsou jednoduše zavaleni prací. Ale je tu také menšina talentovaných, rozhodných lidí, kteří jsou odhodláni žít své vlastní životy až do konce, a spisovatelé k nim patří. Řekl bych, že opravdoví spisovatelé jsou jako celek marnivější a soustředěnější na sebe než žurnalisté, ale že jim tak nejde o peníze.
2. Nadšení krásou. Vnímání krásy ve vnějším světě nebo na druhé straně v uspořádání slov. Radost v dopadu jednoho zvuku na druhý, v určitosti a pevnosti dobré prózy nebo v rytmu dobrého příběhu. Přání sdílet zkušenost, o které věříme, že je cenná a že bychom ji neměli propást. Estetický motiv je u většiny spisovatelů velice nejasný, ale i laciný žurnalista nebo spisovatel učebnic má oblíbená slova a fráze, které pro něj mají přitažlivost, byť ne užitek.
3. Věcný, historický impulz. Přání vidět věci, jak jsou, najít nová pravdivá fakta a zachovat je pro nějaký účel v budoucnosti.
4. Politický cíl, přičemž slovo „politický“ tady má nejširší možné užití. Přání postrčit svět nějakým směrem, změnit názor jiných lidí na druh společnosti, jehož by se měli snažit dosáhnout. Opakuji znovu, každá kniha v sobě obsahuje nějakou politickou tendenci. Názor, že umění by nemělo mít nic společného s politikou, je rovněž politický postoj.

To, oč jsem se posledních deset let snažil, bylo přetvořit politickou prózu v umění. Mým počátečním bodem je vždy nějaký pocit nespravedlnosti a potřeba ji napravit. Když si sednu, abych napsal knihu, neříkám si: „Teď dělám kus umění.“ Píši ji, protože tu je nějaká lež, kterou chci ukázat, nějaká skutečnost, na kterou chci upozornit, a můj první impulz je být slyšen. Ale já bych nemohl napsat knihu nebo dlouhý článek, kdyby to také nebyla estetická zkušenost. Každý, kdo si dá tu práci prozkoumat mé dílo, zjistí, že i v případě, kdy jde o jasnou propagandu, obsahuje řadu věcí, které by politik pracující na plný úvazek považoval za zbytečné. Nejsem schopen – a ani nechci – úplně opustit ten světový názor, který jsem získal v dětství. Tak dlouho, dokud budu naživu a v kondici, budu si vážit dobrého stylu, přímočarého popisu a mít radost z konkrétních vět zbavených neužitečné informace.

Mohu říct, že v posledních letech jsem se snažil psát méně obrazně a přesněji. V každém případě jsem zjistil, že ve chvíli, kdy jsem nějaký styl psaní zvládl, tak jsem z něj vždycky vyrostl. Když se dívám nazpět na tento esej, mám pocit, že to vypadá, jako bych vždycky psal kvůli společnosti. Nechci, aby tohle byl konečný pocit. Všichni spisovatelé jsou marniví, sobečtí a líní; ale na úplném dně jejich motivů leží tajemství. Napsat knihu je hrozný, vyčerpávající zápas, jako dlouhý záchvat nějaké bolestivé nemoci. Nikdo by se do takové věci nepustil, kdyby ho neovládal nějaký démon, kterému nemůže odporovat ani rozumět. Všechno, co o tom vím, je to, že tento démon je jednoduše týž instinkt, kterým si dítě vyžaduje vaši pozornost. Ale stejně je také pravda, že nikdo nemůže napsat nic hodného čtení, dokud stále nezápasí o to, jak rozmýt, jak setřít svou osobnost. Dobrá próza je jako výloha.

Nemohu s jistotou říct, který z mých motivů je nejsilnější, ale vím, který si zaslouží, abych jej nepouštěl ze zřetele. Když se dívám nazpět na své dílo, vidím, že pokud mi scházel politický motiv, tak jsem psal knihy neživotné a byl ztracen ve větách bez významu, v dekorativní próze a v humbuku obecně.