Aktuální číslo:

2017/11

Téma měsíce:

Propaganda

Nepředmětnost ve skutečnosti a v myšlení

 |  5. 7. 1994
 |  Vesmír 73, 383, 1994/7

Tradiční evropské myšlení se stále, a zejména v teorii, drží jednoho paradigmatu, které je spjato již se samotnými počátky filosofického a vědeckého myšlení (to ovšem původně nebylo takto odděleno). Jde o charakteristický rys, který nám dovoluje mluvit o zpředmětňujícím nebo přímo předmětném myšlení. Původně má totiž lidské vědomí různé skutečnosti jakoby přímo před sebou. Teprve po řeckém vynálezu pojmů si člověk může začít uvědomovat, že mezi subjektem a jeho vědomím na jedné straně a mezi skutečností na straně druhé je neprohlédnutá oblast komplikovaného zprostředkovávání, a tak se tuto oblast snaží jakoby postupně mapovat. Ve skutečnosti ovšem nejde jen o zmapování, nýbrž o celou novou organizaci této nadále stále ještě neprohlédnuté sféry, a to právě za pomoci pojmů a pojmovosti. Řecká zpředmětňující pojmovost se po některých stránkách a v některých směrech velice osvědčila, ale dnes se nám stále úporněji připomíná její nedostatečnost, a někdy dokonce její mystifikující charakter. Podstata nelegitimnosti řecké zpředmětňující pojmovosti může být naznačena v následujícím poněkud zjednodušeném popisu struktury podvojné intencionality. U každého pojmového myšlení je třeba rozeznávat sám akt myšlení od toho, co je myšleno, tedy myslící od myšleného (cogitans od cogitatum). A zmíněná podvojnost spočívá v tom, že ono „myšlené“ je dvojí a nikoliv pouze jedno. Akt myšlení je vnitřně, tj. ve svém faktickém průběhu, koordinován pojmem, zatímco jakoby „z vnějšku“ je jeho směřování zároveň koordinováno intencionálním předmětem, který vůbec není ani součástí jeho průběhu, ani složkou tzv. reálného světa. Jedna složka intencí myšlenkového aktu je tedy nutně zaměřena k tomuto intencionálnímu předmětu, což je ovšem pouhý předmětný myšlenkový model, pojmový konstrukt. A teprve prostřednictvím této nerozpojitelné dvojice pojem – intencionální předmět je pak míněn „předmět reálný“, tedy nějaká myšlenkově nekonstruovaná skutečnost.

Pak je tu další stránka zmíněného paradigmatu: zcela nezdůvodněně a často vysloveně chybně předpokládáme, že každá skutečnost je nutně „reálná“, tj. že to je res, věc, jinak také „předmět“. Tak tomu však je jenom někdy a ještě pouze v rámci jistých předpokladů a jisté metodické tolerance. Protože se však myšlenkově vztahujeme ke každé skutečnosti jakoby prismatem intencionálního předmětu, stává se už jen v důsledku uvedeného pojmového přístupu také skutečnost, která je jen zčásti předmětná nebo která vůbec není předmětná, nakonec jen předmětnou skutečností, a tedy předmětem, „věcí“. To může být metodicky přípustné v rámci určité speciální vědy, která se ve svém zkoumání omezuje na vybrané skutečnosti určitého typu, a navíc jen na zvolený aspekt jejich předmětné stránky, zatímco ode všeho ostatního metodicky abstrahuje. V tomto smyslu je vlastně každá věda principiálně abstraktní, neboť se nikdy nezabývá konkrétními skutečnostmi vcelku (a ovšem ani veškerenstvem jako celkem).

Právě toto spolehnutí jednotlivých odborných věd na to, že lze poznat určité stránky jednotlivých skutečností samostatně, odděleně od stránek ostatních, vedlo k jejich stále postupující specializaci. Důsledkem je jistý paradox: čím víc znalostí dovedou tyto odborné disciplíny nashromáždit, tím méně jsou s to vypovídat o světě vcelku, tj. o světě, v němž skutečně žijeme. Patočka to jednou vyjádřil tak, že vědy si mezi sebe universum rozdělily, ale že už nejsou schopny na základě svých poznatků a znalostí dát svět znovu dohromady. Neexistuje žádná věda o veškerenstvu vcelku. To, co vědy dají v nejlepším případě dohromady, je jakési pluriversum, ale nikdy universum. To má mimochodem své důsledky také pro chápání university: dnešní university jsou vlastně pouhými pluriversitami. Ale to už překračuje naše téma. Nás tu bude především zajímat to, že svět vcelku není předmětem a že každý pokus o jeho pochopení, jako by to byl předmět (a to právě znamená pokus jej myšlenkově modelovat jako intencionální předmět), je falešný.

Snad ještě názornější to je v případě toho, co je za použití různých termínů tematizováno v novodobém, moderním a dnešním myšlení jako „subjekt“. Nemůžeme se zabývat komplikovanou, ale nesmírně zajímavou a poučnou historií tohoto termínu, k níž náleží také recentní pokusy prohlásit samo téma za irelevantní, nebo dokonce za mystifikaci. Podle toho, jak bylo pojetí subjektu ustaveno a nadále prohlubováno v klasické německé pokantovské filosofii a jak proniklo také do českého jazykového úzu, je subjekt ex definitione non-objekt čili ne-předmět. Každý pokus chápat subjekt jako zvláštního druhu objekt či předmět je mystifikací, zatímco každý pokus zbavit se tohoto problému prostě jen prohlášením, že jde o pseudoproblém, je nutně v rozporu s naší dnes stále se mocněji prosazující zkušeností, že objektivující, zpředmětňující chápání člověka jako nějakého objektu je dehumanizující, antropologicky vposledu nepřípustné a v mezilidských vztazích nemravné: to je stanovisko, které zejména v našem století zdůrazňují především personalisté (u nás je znám zejména Buber; hned po válce byl také vydán Mounierův Manifest personalismu). Řada autorů, mezi nimi i autorů vědecky orientovaných, upozorňuje na to, že jako subjekt nesmí být chápán jen člověk, ale také všechny živé bytosti. A někteří jdou dokonce ještě dál, za hranice živého. „Subjekt“ a “subjektnost“ (nerovná se „subjektivnost“) pak nejenže musí být respektovány jak na lidské, tak na předlidské úrovni, nýbrž dokonce i na úrovni předživého. Příkladem není jen Pierre Teilhard de Chardin se svými „unitées naturelles“, ale třeba už na samém počátku století třeba William Stern, který chce ve smyslu svého “kritického personalismu“ dokonce i atom chápat jako „osobu“, Person (Person und Sache I., 1906).

To ostatně zase souvisí s tím, jak se od řeckých a starožidovských počátků dařilo pojmovými prostředky nejen zvládat aktuální, praktické životní problémy, ale objevovat nové myšlenkové a v důsledku toho i životní perspektivy a celá hnízda, celé světy nových problémů, jejichž řešení už nepomáhalo člověku pouze prakticky v materiálním přežití, ale bylo elementárně nezbytné pro jeho vnitřní, osobní myšlenkovou a duchovní integritu a s ní spojené přímo mravní uspokojení. A právě zde jedním významným případem takového pojmového upřesnění bylo principiální rozlišení mezi pouhou hromadou a celkem. Problém celku vedl již Hérakleita k tematizaci toho, co umožňuje a zakládá celek jako celek, tedy toho, co sbírá a sjednocuje nahodilou směsici mnohosti v uspořádanou jednotu, v níž však sama mnohost není potlačena, likvidována. Pracovním názvem pro toto sbírající a sjednocující byl pro Hérakleita LOGOS, neboť původním významem slovesa LEGEIN je právě sbírati (podobně jako v případě latinského legere nebo německého lesen). Toto slovo brzy prošlo značnými významovými posuny, ale jeho původní, snad právě Hérakleitem poprvé vědomě ražený filosofický význam budeme muset obnovit, ať už u termínu zůstaneme – což bych jen doporučoval – či nezůstaneme a zvolíme si jiný.

Tím se dostáváme již ke třetímu tématu, jež podobně nemůže být ani řádně formulováno, natož řešeno na půdě tradičního zpředmětňujícího myšlení. Prvním tématem je svět vcelku, jakož i vnitrosvětný celek (zejména pak člověk jakožto celek zvláštního, nám zvlášť blízkého, a tedy snadněji zkoumatelného typu), druhým pak subjekt jakožto ex definitione non-objekt (a v tom opět člověk jako vnitřně, subjektně založená integrita), třetím je LOGOS. Na tomto místě pomíjím to, čemu první Řekové říkali FYSIS a o čem prý prakticky snad všichni presokratici psali traktáty PERI FYSEÓS (což se velmi nepřípadně už v latinských překladech a kontextech překládalo jako „de natura“, přičemž slovo natura proniklo téměř v nezměněné podobě do většiny evropských, zejména však románských, ale zčásti i germánských jazyků, zatímco třeba do češtiny bylo opět v etymologickém napodobení, ale s neméně závažně posunutým významem přeloženo v podobě „příroda“); zůstaňme však jen u této zmínky jako u čtvrtého pro nás významného tématu. Posléze jako páté, snad vůbec nejvýznamnější a zvláště pro vědu a poznání přímo stěžejní téma musíme uvést pravdu. (Výčet dalších témat by byl dlouhý; zejména však nejsme dnes v žádném případě schopni vyjmenovat snad ani ta nejvýznamnější témata v úplnosti.) Všech těchto pět témat, která tu uvádím pochopitelně jen jako výrazné příklady, má cosi společného: nejen dosavadní tradiční vědy, ale ani dosavadní způsoby filosofického myšlení nejsou s to se těmito tématy metodicky a konsekventně zabývat, protože jim je na překážku ona tradiční pojmová výbava či výprava, spočívající v pevné vazbě a oboustranné spjatosti každého pojmu s příslušným intencionálním předmětem.

Vědomí, že s tradičním zpředmětňujícím myšlením je něco v nepořádku, se šíří a prosazuje v samotné hlavní linii filosofického myšlení přinejmenším od dob Hegelových. Hegel pochopil epochální Leibnizovu myšlenku niternosti a na rozdíl od něho zdůraznil obousměrný přechod mezi vnitřním a vnějším (zvnějšnění, zvnitřnění). Byl to také Hegel, který si dal velkou práci s pojetím tzv. zpředmětnění (Vergegenständlichung). Někteří současní vykladači, např. berlínský filosof Theunissen, výslovně tematizují nepředmětnost (das Nicht-gegenständliche, u Theunissena das Ungegenständliche). To uvádím jen proto, abych zdůraznil, že nejde o nějaký marginální kapric české provenience (zajisté nikoliv můj, neboť sám navazuji zejména na Rádla a jím inspirovaný Patočkův „negativní platonismus“).

Současné sofistické tendence, které k nám pronikají z některých evropských zemí, zdůrazňují některé momenty oné modernity, za jejíž bytostné určení Nietzsche označil specificky evropský nihilismus. Ten spočívá v odhodnocení či znehodnocení i těch nejvyšších dosavadních hodnot. Mezi tyto nejvyšší hodnoty náleží nejen Bůh, ale také Pravda. Sám si interpretuji Nietzsche – podobně jako Kierkegaarda – jako ironika, prorocky vyzrazujícího povahu šířícího se nihilismu, nebo – řečeno slovy, jimiž sám sebe označil Kierkegaard – jako „špiona v božích službách“, tedy v našem kontextu špiona ve službách Pravdy. Slyšíme-li dnes, že všude je plno všelijakých pravd, ale že se filosofie o ně nemusí a nemá starat, je to jen jiná podoba Krejčího staré kritiky Rádla a jeho pojetí pravdy, tedy něco dosti zastaralého. Na pořadu dne je nejen ve filosofii, ale také ve vědě rozpoznání, že jednotlivé pravdivé výroky nemají své poslední a vyčerpávající měřítko pouze ve věcech, tedy v předmětech, předmětných skutečnostech, nýbrž také v LOGU, a zejména v Pravdě, v jejímž světle se mohou ve své pravé podobě nejen teprve vyjevovat, ale dokonce už ustavovat.

Nejen filosofie, ale ani vědy nejsou možné ani myslitelné beze všeho vztahu k Pravdě jako k tomu, co je tím posledním kritériem jejich myšlení a poznávání, tj. kritériem jejich správnosti a pravdivosti, ale také jejich omylů a scestí. Tato pravda však není věcí mezi věcmi, není to předmět mezi jinými předměty, nýbrž ryzí nepředmětnost, která se zpředmětňujícímu myšlení jeví jako nic, jako nihil. Nihilismus je tedy plodem a vyústěním onoho řeckého typu pojmovosti, jehož nedostatečnost je už mnohým zjevná a musí se stát zjevnou postupně všem. Vstupujeme tak do druhé velké epochy filosofického a nepochybně také vědeckého myšlení, které už nesmí a jistě nebude skutečnost redukovat na realitu, na předmětnou stránku, na pouhé relikty předmětnosti, a to znamená: které už nadále nebude představovat de facto zvláštní, velmi resistentní (a pohříchu velmi efektivní) druh zfalšování toho, co vskutku jest, a naprosté popření toho, co – jak říkal náš Rádl – „býti má“. To je po mém soudu rozhodující moment výhledu nejen práce filosofické, ale také veškeré práce odborných věd, a to nejenom věd oborů humanitních, ale také věd přírodních. Že se to nebejde bez velkých sporů, to se podává samo sebou. 1)

Poznámky

1) /Předneseno na ustavujícím shromáždění Učené společnosti České republiky dne 10. 5. 1994 v Karolinu./

Citát

Jan Blahoslav /1523-1571/, Filipika proti misomusům

Kdož uměním a učením pohrdá, jest podoben k tomu, kterýž by chtěl sukně, kabáty etc. sobě i jiným šíti, avšak krajčovského řemesla by neuměl, jemu se učiti nechtěl, ale je haněl a potupoval. Mnoho-li by takový mudrák provedl? Kdo tomu nerozumí? A ten, kdož by tomu nekrajčímu dal šaty dělati, pohrdna jinými krajčími dobrými a umělými, jak by na tom mnoho získal? Zvěděl by tudíž! Leč by snad na to přišlo, že by ti všickni krajčí umělí a v řemesle tom zvyklí se zbláznili a vztekli, takže by každému, kdož by jich užívati v čem chtěl, jedné škodu činili. Tuť by se musil člověk jinam obrátiti a se, jakž by mohl, opatřiti.

Na ty pak řeči některých lidí bezpotřebné, tak že by učení lidé byli příčina zavedení a že by se bylo potřebí báti učených, aby v jednotě této téhož nezpůsobili, na to není potřebí široké odpovědi. Mluví takoví lidé leccos, čemuž nerozumějí a o čemž nevědí. Kdyby měli to ukázati, kdy se stalo zavedení, které osoby čím tím byly neb nebyly vinny, učení-li byli či neučení, nevěděli by se kam díti, mlčeti by museli s hanbou, leč by se toho na někom učeném doptali.

A byť pak i tak bylo, totiž že by umělí lidé zle umění užívali, což by tím vinno bylo umění? Ano někdo moci světa od Boha sobě svěřené zle užívá, když maje zlé trestati a ochraňovati dobré, i trápí dobré a lotry ochraňuje, proto-liž by pak moc světa zlá byla?

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie

O autorovi

Ladislav Hejdánek

Doporučujeme

Příběh orla mořského: Úspěšný navrátilec

Příběh orla mořského: Úspěšný navrátilec

Jan Andreska  |  20. 11. 2017
Přítomnost orla mořské v naší krajině patří mezi největší úspěchy české ochrany přírody. Co přispělo k jeho návratu a ke vzniku stabilní populace?
Na hrdinský příběh zapomeňte

Na hrdinský příběh zapomeňte

Ondřej Vrtiška  |  6. 11. 2017
Americký neurovědec Stuart Firestein studuje čich, ale v rozhovoru na to vůbec nepřišla řeč. Proč jsme si s ním tedy povídali? S chlapíkem, který...
Budete se smát, když budeme chtít

Budete se smát, když budeme chtít uzamčeno

Marek Janáč  |  6. 11. 2017
Jedním z nejnaléhavějších problémů, jimž čelíme, je kolaps důvěryhodných zdrojů informací. Na pravdu již nemají patent úřady, přesunula se kamsi...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné