Karl Raimund Popper, Otevřená společnost a její nepřátelé, díl I.: Platón

K. R. Popper (nar. 1902) patří mezi evropskými filosofy k těm nejvlivnějším. Po krátkém „mladickém“ okouzlení marxismem se záhy dostává do vlivu neopozitivismu a díky svému břitkému a pronikavému intelektu se staví do čela moderní teorie vědy, jejíž metodologii koncipuje na principu falzifikace (k tomu viz rozhovor publikovaný v číslech 7-8 a 9 časopisu REFLEXE). Jeho práce došla obecného uznání, avšak popularitu si autor získal až svými pracemi politologickými. Jde zejména o studii Bída historicismu (The Poverty of Historicism, 1944, česky samizdat) a o světoznámou knihu Otevřená společnost a její nepřátelé (Open Society and its Enemies, 1945), populárněji koncipovanou kritiku filosofů, kteří podle Poppera znamenají ohrožení svobodomyslného přístupu k politickým záležitostem. Právě k této práci, resp. k jejímu prvnímu dílu, věnovanému Platónovi, který právě vychází, bych rád připojil několik poznámek. (Dlužno ovšem ještě dodat, že druhý díl, zaměřený na kritiku Hegela a Marxe, jehož tištěné vydání se chystá, vyšel už v samizdatu v edici Prameny.)

Popperovy práce vztahující se k politice lze označit za politologické, čímž akceptuji ne zcela běžnou a už vůbec ne přijímanou tezi, podle níž je třeba politologii chápat v co nejširším smyslu, který je dán etymologií jejího názvu: řeč o obci. Popper sám se pokouší, podle vlastních slov, použít vědeckou metodu kritického racionalismu na problém obce – společnosti a politiky. Jeho práce jsou však svým celkovým pojetím pracemi filosofickými: výsledkem je politologie par excellence. Vědecko-filosofický přístup je v Otevřené společnosti silně omezen tam, kde si Popper není příliš jist, zda problémy, které navrhl, lze touto metodou řešit, zda jejich analýza je vůbec danými prostředky možná a zda jejich řešení je něčím jiným než „pouhou“ osobní poznámkou, což ovšem není na škodu.

Východiskem knihy je rozlišení (jež Popper převzal od Bergsona) mezi uzavřenou společností (kmenovou společností), založenou na nejrůznějších tabu, a společností otevřenou, jejímž znakem je především individualismus, poskytující prostor rozumu oproti emocím. Otevřená společnost započala svůj rozvoj v Řecku po zhroucení kmenového systému a nalezla podle Poppera už od počátku množství „nepřátel“, kteří oproti rozumové odpovědnosti jednotlivce stavěli iracionální vhled do dějin, možnost věštby budoucnosti na základě rozpoznání zákonů historického vývoje. Tento postoj nazývá Popper historicismem. Za zakladatele tohoto postoje pokládá Hérakleita, ovšem historicismus podle něj nabyl vrchu teprve u Platóna, což je prý zvláště nebezpečné vzhledem k Platónově široké popularitě. Platón podle jeho interpretace nenáviděl společenskou změnu, všemožně se proti ní stavěl a navrhoval vládu krále-filosofa (a jak Popper dále dovozuje: vládu sebe samého), který bude s to změně čelit. Obec (stát) bude silná jen tehdy, bude-li stabilní, bude-li zastavenou společností. K tomu Platón ustanovuje kastovní systém tří tříd, v němž hraje hlavní úlohu to, co Popper nazývá panskou rasou, již má údajně král-filosof vychovat. A odtud je jen krok k nařčení Platóna z utopického sociálního inženýrství, které se od inženýrství, za něž se staví Popper – tj. od zdravého a jedině možného sociálního inženýrství postupného (postupně zavádějícího dílčí reformy, např. reformu pojišťovnictví) – liší tím, že zprvu vytvoří model (ideální) společnosti a jediným krokem chce směřovat k jejímu uskutečnění. Otevřená společnost, jak ji Popper koncipuje, má při bližším pohledu všechny znaky toho, co Popper kritizuje na Platónovi: má znaky ideální společnosti. Avšak takový ideál hned neznamená u-topii (ne-místo), mnohem více připomíná matematickou limitu, k níž se má společnost blížit. Neboť na rozdíl od Platónovy otázky „Kdo má vládnout?“ zdůrazňuje Popper otázku „Jak může vláda napáchat co nejméně škod?“ a odpovídá: tím, že je sesaditelná. A právě možnost sesadit vládu je jedním ze znaků otevřené společnosti, onoho bodu, k němuž se Evropa limitně blíží od té doby, kdy v Řecku upadl starý kmenový systém.

Popperova kniha má ovšem přinejmenším dvě roviny – rovinu vlastní popisné analýzy a politických návrhů vztahujících se k Popperově (a tudíž i k naší) současnosti, a rovinu interpretační – které od sebe musíme (naléhavé je to zvláště dnes, jak ještě uvidíme) oddělit. Jakkoli lze souhlasit např. s Popperovou kritikou západního (a to znamená i našeho) školství, jakkoli lze souhlasit s tím, že demokracie jakožto jediná moderní forma otevřené společnosti je též jako jediná společenská forma reformovatelná, a tudíž poskytující prostor pro využití rozumu k řešení problémů společnosti, neboli (zkráceně) jakkoli lze souhlasit s první rovinou knihy, nemůžeme se ubránit výtkám vůči rovině druhé. Popperova kniha byla napsána během druhé světové války a lze ji vlastně pokládat za poslední velkou interpretaci Platóna ve „starém“ stylu, který byl po válce nahrazen přístupem zdůrazňujícím dialogickou formu Platónových děl (a proto implikujícím, že Platónovy názory nejsou a z podstaty věci ani nemohou být v žádném dialogu explicitně uvedeny), tj. přístupem, který se snažil číst Platónovy dialogy v těsném sepětí s jejich vnitřní strukturou a který byl pamětliv úlohy jednotlivých postav. Za předního představitele takového přístupu můžeme označit třeba německého interpreta Theodora Eberta. Popper tedy nemohl takové interpretační snahy znát, a tudíž na ně ani nemohl reagovat – avšak jak dokazují některé nedávné rozhovory, svůj názor na Platóna nikterak nezměnil.

Jinými slovy, Popperovu Otevřenou společnost nelze pokládat za přiměřenou interpretaci Platóna, ba právě naopak – jestliže tuto knihu něco znehodnocuje, pak jsou to především autorovy útoky na domnělé Platónovy názory. Co na ní zůstává cenným i přese všechny výhrady, je právě analytičnost a racionální kritičnost, tedy jistá metoda přístupu ke společenským a politickým problémům, jejíž plodnost prokazuje mimo jiné i to, že některé problémy uvedené v knize s takřka vizionářským nábojem se dnes projevují jako problémy trvalého rázu.