Ekonomie z pohledu neekonoma

Během posledních čtyř let pražská Vysoká škola ekonomická sledovala hluboké změny v celé společnosti. Její zaměření se posunulo od socialistické ekonomie, vybudované na ideji centrálního plánování, k novému pojetí, stavícímu do popředí ekonomii volného, decentralizovaného trhu. Současný stav VŠE můžeme chápat jako křižovatku, z níž vede řada cest, nabízejících různorodé příležitosti. Tyto příležitosti ovšem mohou být snadno promeškány. Proto je důležité, aby v procesu nového směřování školy nebyly existující, ve světě rozšířené ekonomické teorie přijaty slepě, ale aby byly podrobeny kritickému zkoumání. Dovolte mi několik poznámek k tomuto tématu. Vzhledem k tomu, že sám nejsem ekonom, chápejte je jako poznámky adresované zvenku, zevně vašeho oboru. Nebudu podrobně hovořit o žádném konkrétním aspektu dominantních ekonomických teorií, ale spíše o smyslu těchto teorií jako celku.

Můj zájem o ekonomii, který započal v první polovině 60. let, byl úzce spjat s mým hlavním zaměřením, se systémovými vědami, a v poslední době i s mým rostoucím zájmem o úlohu nejisté a nepřesné informace při studiu vysoce složitých systémů. Formálně jsem žádné studium ekonomie neabsolvoval a mé samostudium se omezovalo převážně na metodologii, filozofii a historii ekonomie.

Co je to ekonomie? Většina novodobých ekonomů ji definuje jako společenskou vědu, jejímž ústředním tématem je problém relativní vzácnosti statků a způsoby, jakými tento problém řeší jednotlivá společenská uskupení. Zajisté se od sebe podstatně liší ekonomické teorie vztahující se k socialistickému systému a ekonomické teorie společnosti, která přijala volný trh. Aby se mé poznámky vztahovaly k současné situaci a trendům České republiky, omezím se na ekonomické teorie, které lze uplatnit v demokratické společnosti založené na existenci volného trhu. Jsou to společnosti, které – jistě nikoli náhodou – došly ve smyslu všeobecného společenského pokroku zatím nejdále.

Problémy spojené relevantním nedostatkem statků existovaly od chvíle, kdy se lidský rod objevil na této planetě. Až v 15. století se ovšem tyto problémy staly předmětem vědomého studia, a další tři století uplynula, než vznikla, byť převážně propojením již dříve formulovaných myšlenek, první souhrnná ekonomická teorie. Tím, kdo se o toto propojení zasloužil, byl, jak známo, Adam Smith (1793 – 1790), jehož proslavené dílo Bohatství národů, vydané r. 1776, považujeme za první knihu obecné ekonomické teorie.

Z dlouhé řady ekonomů, kteří přišli po Adamu Smithovi, bych rád zdůraznil dvě osobnosti s mimořádným vlivem na současné směřování ekonomického proudu. Jsou to David Ricardo (1772 – 1823) a Alfred Marshal (1842 – 1924).

Ricardo ve své knize nazvané Principy politické ekonomie a daňové politiky (1817) rozvíjí ekonomii jako deduktivní teorii založenou na několika jednoduchých axiomech. Přestože mnohé z jeho předpokladů později řada ekonomů kritizovala a revidovala, základní představa ekonomické vědy jako axiomatického systému se stala ústředním bodem ekonomického myšlení hlavního proudu. V tomto smyslu představuje Ricardovo dílo obrat v chápání role ekonomů ve společnosti. Ekonom je ten, kdo zdokonaluje axiomatický systém, ověřuje, zda je konzistentní a zda je možné z daných předpokladů korektním usuzováním dospět k určitým závěrům.

Ricardův axiomatický systém, ale i jeho modifikované podoby, které později navrhli jiní ekonomové, byly popsány čistě jazykovými prostředky. Jejich matematickou formulaci nabídl až Marshal ve své knize Principy ekonomie, vydané r. 1890. To znamenalo další uzlový bod v dějinách ekonomie. Ekonomická teorie se tak stala formálně matematickým systémem.

Marshal si sám dobře uvědomoval omezení, která z tohoto vývoje vyplývala, jak sám uvádí na mnoha místech citované knihy.

Píše například toto:

„Pokrok dosažený v ekonomii je větší než v ostatních společenských vědách, neboť má největší míru určitosti a exaktnosti. Avšak jakékoli rozšíření jejího záběru nutně znamená určitou ztrátu této vědecké přesnosti; a na otázku, zda tato ztráta není větší než samotný zisk z větší šíře záběru, neexistuje rychlá a spolehlivá odpověď.“

V pozdějším období svého života pak Marshal píše:

„V posledních letech ve mně narůstá pocit, že dobrá matematická věta, vztahující se k ekonomickým hypotézám, je jen zřídkakdy dobrá z hlediska ekonomie.“

Navzdory Marshalovu varování však jeho matematický systém zdokonalovalo a rozvíjelo mnoho ekonomů, až se z něj stal hlavní ekonomický směr dvacátého století.

Jestliže sledujeme vývoj ekonomie od Ricardových dob, můžeme jako její jádro vidět soustavu axiomatických systémů, které jsou postupně stále přesnější a matematicky propracovanější. Současně ale můžeme pozorovat přetrvávající propast mezi ekonomickou realitou a předpověďmi odvozenými z těchto propracovaných teorií. Vinu za tuto propast nese buď realita, nebo teorie. Jestliže přijmeme druhé vysvětlení, můžeme se dotknout několika faktorů, které – podle mého názoru – k tomuto rozporu mezi ekonomickou realitou a ekonomickými předpověďmi přispívají.

Zaprvé, ekonomie – alespoň tak, jak je chápána ve Spojených státech – je velmi uzavřená a úzká disciplína. Ortodoxní ekonomické modely jsou založeny na skrytém předpokladu, že ekonomické procesy mohou být studovány izolovaně. Neuvažují se sociální, politické, ekologické, právní ani další relevantní aspekty, které nespadají do předem vymezených hranic ekonomie. Je-li izolované studium nějakého jevu často přijatelné v přírodních vědách, je tento způsob výzkumu zcela scestný ve vědách společenských, kde jevy, které uměle klasifikujeme jako ekonomické, politické, sociální, ekologické apod., spolu těsně souvisejí. Abychom vytvořili realističtější ekonomické modely, musíme pracovat se systémy, které budou otevřeny jevům vně současných hranic ekonomie.

Zadruhé, ekonomické modely byly téměř výlučně tvořeny na základě postulátů. To znamená, že v ekonomii převládá deduktivní uvažování vycházející ze „zjevných“ předpokladů. Znovu a znovu se ale ukazovalo, že tyto předpoklady jsou nesprávné buď proto, že některé aspekty přehlížejí, nebo proto, že se objevily neočekávané změny ekonomické reality způsobené pokrokem technologie či jinými faktory. Je tedy nezbytné překonat tento metodologický trend současné ekonomie doplněním induktivního modelování. Bezprostřední výhoda induktivního modelování je dvojí. Bere zaprvé více v úvahu výsledky pozorování než přetrvávající modelování na základě postulátů. Jestliže jsou pozorování ignorována nebo zastírána, aby byla zachována základní idea, na které je nějaký model založen, obvykle se dostaneme do nesnází. Svět byl často svědkem nezměrného lidského utrpení způsobeného tím, že byla ignorována fakta, která danému systému nevyhovovala. Zadruhé, induktivní modelování neuctívá jistotu a přesnost modelu jako fetiš, ale pracuje s nimi jako s druhy zboží, které lze směnit za jiné, například za spolehlivost nebo jednoduchost.

Nejistota je pro ekonomii základní nejméně ze dvou důležitých důvodů. Zaprvé, lidské uvažování v přirozeném jazyce, které hraje v ekonomii podstatnou úlohu, je zatíženo neurčitostí skrytou právě v jazyce. Zadruhé, méně zřejmý důvod souvisí se složitostí modelů. Chceme-li zachytit stále rostoucí bohatství ekonomických a příbuzných jevů, potřebujeme stále složitější modely. Pokud se složitost požadovaného realistického modelu stane nezvládnutelnou, musíme zjednodušovat. Bohužel, při každém zjednodušování něco ztrácíme. Pokud trváme na tom, že zjednodušené modely dávají jisté a přesné předpovědi, ztrácíme vztah těchto předpovědí k reálnému světu. Jinými slovy, provádíme jisté a přesné předpovědi, které jsou chybné. Můžeme zachovat vztah k realitě, jestliže připustíme určitou nejistotu v našich modelech. Můžeme tedy vyměnit jistotu za vztah k realitě za předpokladu daného přijatelného omezení složitosti.

Postulační přístup k modelování, který se vyznačuje užíváním deterministických modelů, se brání snadnému a přirozenému zahrnování nejistoty do modelů. Na druhé straně, při induktivním modelování vstupuje nejistota do modelu již při jeho vytváření. Stává se tak od samého začátku jeho nedílnou součástí, stejně jako principy maximální a minimální nejistoty, dle kterých se s nejistotou pracuje. Tyto principy nám umožňují nejen maximální využití dostupné informace, ale také poznání naší neznalosti.

Jako jistý posun v základním paradigmatu vědy můžeme v současné době pozorovat změnu postoje k nejistotě. Tato změna se projevila v přechodu od tradičního pojetí, kdy nejistota byla považována za něco nežádoucího, čemu bychom se měli vyhnout, až k pohledu, který je vůči nejistotě nejen tolerantní, ale který ji považuje i za výhodu. Podle tradičního pohledu by věda měla trvat na jistotě ve všech svých projevech (v přesnosti, specifitě, zřetelnosti, konzistenci apod.), a proto nejistota (tj. nepřesnost, nespecifičnost, vágnost, nekonzistence atd.) je považována za nevědeckou. Podle nového přístupu je nejistota pro vědu něco podstatného, není považována pouze za nevyhnutelné zlo, ale naopak za její velmi užitečnou součást.

Následkem tohoto posunu v přístupu k nejistotě se zhruba v posledních třiceti letech pojem nejistoty stal předmětem intenzivního studia. Výsledkem tohoto výzkumu vznikla řada důležitých nových teorií, které byly navrženy pro popis různých typů nejistoty. Zmiňme se například o teorii fuzzy množin a z ní vycházející fuzzy logice, teorii fuzzy měr (neaditivních měr), která zahrnuje některé speciální větve zabývající se různými typy nepřesných pravděpodobností. Navíc, některé z těchto teorií je možné a často velmi přínosné kombinovat. Můžeme například pracovat s fuzzy hrubými množinami, fuzzy pravděpodobnostmi apod. Tyto nové teoretické zdroje otvírají dosud nepoznané metodologické možnosti, jejichž široké spektrum nebylo dříve předvídáno. První pokusy o využití těchto teoretických možností v ekonomii již uskutečnili francouzští ekonomové Ponsard a Billot a jsou publikovány v Billotově knize „Economic Theory of Fuzzy Equilibria“, vydané r. 1992.

A na závěr mi dovolte malé shrnutí. Ekonomické modelování dosud nebylo příliš úspěšné, a pokud nepřekročí svůj vlastní stín, bude pravděpodobně v budoucnosti úspěšné ještě méně. Naše sociálněekonomické instituce nyní podstupují obrovské změny, které jsou obecně popisovány jako přechod od industriální společnosti k informační (postindustriální) společnosti. Tyto změny jsou kvalitativní a zásadní: hlavní část pracovní síly směřuje do služeb, více pak do služeb zabývajících se informacemi než zbožím; zdroje pokroku se odvozují spíše od kodifikace teoretických znalostí než od náhodných nápadů (náhodné invence), a tedy informace a teoretické znalosti nahrazují energii a finanční kapitál jako strategický zdroj pokroku; pracovní teorie hodnoty se začíná nahrazovat znalostní teorií hodnoty; a život se více zaměřuje na vztahy mezi lidmi než na střetávání s nedokonalou technikou, tak jako tomu je v industriální společnosti. Tyto změny jsou tak pronikavé, že jakákoli dílčí zlepšení současných ekonomických modelů nemohou ospravedlnit jejich použití. Je nezbytná podstatná změna modelů. Ale jakým způsobem toho dosáhnout? Jistě ne zavedením předpokladů o ekonomické realitě, které se jeví v daný moment smysluplnými, jako „zřejmé“ pravdy pro konstrukci postulačních modelů. Věřím, že toto by vedlo naši ekonomii zpět do stejné pasti, do jaké se chytla již jednou. Nadějnější strategií je rozšířit škálu modelů používaných v ekonomii o induktivní modelování, tak aby byly zahrnuty vlastnosti, které jsou zatím mimo rámec ekonomických vazeb, a zužitkovat nejistotu v jejich nejrůznějších projevech jako zdroj strategických rezerv.

Doufám, že tuto letmou poznámku o ekonomii z pohledu osoby zvnějšku přijme ekonomická obec v České republice s pochopením. Na této historické křižovatce má Vysoká škola ekonomická jedinečnou příležitost rozvíjet vzdělávací a výzkumné programy, které překonají nejrůznější nedostatky v ortodoxní ekonomii. Časem by si tak mohla získat místo v historii ekonomie jako „Pražská ekonomická škola“. A zcela na závěr bych chtěl vyjádřit svou upřímnou vděčnost za vaše rozhodnutí ocenit mne hodností „doctor honoris causa“. Jsem tímto vaším rozhodnutím potěšen, nesmírně poctěn, ba přímo dojat. Přeji Vysoké škole ekonomické v Praze světlou budoucnost a slibuji, že budu jejím přítelem a pomocníkem na druhé straně Atlantického oceánu.¹⁾