Tak začíná bída světa

Hned dva články v únorovém čísle (Vesmír 73, 90, 1994/2) se snaží přesvědčit čtenářskou obec o tom, že pokud se v současné době ocitne vědecká knihovna univerzitního profesora na skládce, není to barbarství, ale naopak bezmála jediné rozumné řešení. Použitá argumentace v nich obsažená je zdánlivě prostá: ústavní knihovny nemají na staré a duplicitní knihy místo, vědci nemají čas staré knihy číst nebo o to vůbec nestojí a sběrny o “starý papír“ dnes již rovněž nemají zájem. Nejspíše je to pravda, zřejmě i tak může vypadat jedna z podob naší současnosti. Přesto se však domnívám, že pokud se toto stane na půdě UK, pak nemůže žádný podobný argument obstát, bude to, po mém soudu, vždy jen ostuda.

Jinak se na tento problém dívá docent J. Luštinec, autor druhého ze zmíněných článků, vedoucí katedry fyziologie rostlin Přírodovědecké fakulty UK ve Viničné 5, tedy pracoviště, kde byla na podzim minulého roku právě tímto způsobem zničena Prátova knihovna čítající 10 000 titulů, tzn. knih, časopisů a separátů. (O zániku této knihovny referoval dr. J. Sádlo - Vesmír 72, 683, 1993/11). Na pozoruhodný výklad doc. Luštince o “vítězství rozumu nad citem“ však musím, ač velmi nerad, rozhodným způsobem reagovat, poněvadž jeho líčení neodpovídá skutečnosti. Navíc mi, bohužel, svým laděním připomíná dobu jen nedávno minulou. Stal jsem se náhodným svědkem závěrečného aktu této nedůstojné události – jsem onen citovaný „náhodný kolemjdoucí“ (J. Sádlo) a současně jeden z “kolegů z jiné katedry, kteří začali vyřazené knihy přebírat“ a “zasloužili se o zachování těchto (rozuměj cenných, pozn. autora) publikací“ (Luštinec). Hned zkraje musím nezasvěceného čtenáře ubezpečit, že se opravdu stalo něco „mimořádně hrozného“. Alespoň já tak tedy chápu hromadu vědeckých knih, časopisů, separátů, korespondence a negativů fotografií o rozměrech cca 1,5 x 3 x 0,8 metru chaoticky navrstvenou (přesnější by však bylo naházenou – např. jednotlivé ročníky časopisu Chemické listy bylo možné najít v kterémkoliv místě hromady) na podlaze uprostřed bývalé pracovny profesora Práta. Do knih ležících vespod po zemi zatékala kašovitá hmota z rozmočené seškrabané omítky a seshora do nich padala další, seškrabávaná se stropu. Skutečnost pak byla ještě o něco horší! Tento obraz dokonalé neúcty či vandalizmu je nezpochybnitelným faktem a jeho svědky byla určitě více než desítka pracovníků PřFUK. I kdyby šlo pouze o “bezcenné knihy“, jak se nad hromadou publikací bezradně hájil doc. Luštinec 13. 10. a opětovně potom i v uvedeném článku, takto se s literaturou zacházelo v dějinách vždy jen v těch nejchmurnějších obdobích. Bohužel, zdaleka však nešlo jen o bezcenné knihy. Jen já s kolegou (a kolik dalších?) jsme z této hromady určené k odvozu na skládku vybrali ve spěchu mnoho desítek hodnotných a vzácných knih a určitě více než 100 ročníků mnoha nejrůznějších časopisů. Naneštěstí to byly často již jen jednotlivé ročníky původně kompletních časopiseckých řad (např. Preslia, Věda přírodní, Vesmír) nebo torza mnohosvazkových děl. Abych předešel dalším zbytečným pochybnostem o hodnotě těchto publikací, uvádím na závěr svého článku výběr těch nejvýznamnějších z nich. Nechť si každý čtenář sám vytvoří vlastní názor. Většinou jde o základní oborová díla, případně vysokoškolské učebnice, květeny, klíče atd., dnes již jen stěží sehnatelná. Mnohdy jde o naprosto unikátní díla, která chybějí i v leckteré ústavní vědecké knihovně. Část z těchto zachráněných knih jsem předal do knihovny katedry botaniky, zbytek si s radostí rozebrali spolupracovníci, studenti PřFUK a já. Kromě toho jsem některé z publikací předal vědeckým pracovníkům dalších pracovišť mimo přírodovědeckou fakultu. (Botanický ústav AV ČR, Jihočeská univerzita, Univerzita J. E. Purkyně, Český ústav ochrany přírody). Vedle samotné hodnoty jednotlivých knih je však ještě zapotřebí zdůraznit obrovskou archivní hodnotu celé původní Prátovy knihovny, především díky bohatému souboru korespondence, kterou si profesor Prát pečlivě vedl již od dvacátých let. Zcela zanedbatelná není ani skutečnost, že velké množství knih neslo v záhlaví autorské věnování nebo Prátův podpis.

Docent Luštinec ve své obhajobě obvinil doktora Sádla z polopravd a nepřesností a z celkově diskreditačního přístupu. To je velice odvážné a nepodložené tvrzení. Tak, jak jsem celou popisovanou akci viděl, musím potvrdit, že článek dr. Sádla je, přes určité prvky barvitosti, naopak zcela pravdivý a uvedená fakta jsou skutečností. Velice nerad bych chtěl zabíhat do další polemiky s doc. Luštincem nad obsahem jeho odpovědi, chci pouze upřesnit některé podstatné momenty, které v ní uvádí.

Způsob, jakým se 13. 10. naložilo s knihovnou profesora Práta, se nebojím nazvat se vší odpovědností nekulturním zničením cenné vědecké knihovny, případně jinak, bez užití emocí, redukcí totálním zničením 4/5 jejího objemu. Pokud někdo skutečně před tímto nepochopitelným aktem knihy odborně třídil (jak doc. Luštinec uvádí), pak to byl cynik, nebo naprostý hlupák. Nedomnívám se, že by mohl být omluvou spěch nebo vyrušující řemeslníci! Pokud (cituji) „Není pravda, že knihy byly z regálů vyházeny na hromadu, aby mohly být odvezeny do sběru,“ pak nevím, proč jsem je tam tedy na hromadě naházené viděl. Že jsou určeny na skládku, jsem se dozvěděl přímo od pracovníka katedry fyziologie rostlin, a to – paradoxně – zhruba dvě hodiny po jejich plánovaném odvozu. Připomínám, že část vytříděných knih s otrhanými hřbety (cca 2 m³) již byla předtím připravena v budově na schodišti k odvozu do sběrny. O takto prováděné konečné likvidaci knih z Prátovy knihovny nebyly informovány do 13. 10. ani knihovnice z katedry botaniky, rovněž ne z geologie, ale ani vedoucí knihovnice biologických oborů, která pracuje ve stejné budově ve Viničné 5! Tvrzení doc. Luštince, že „V zápise ze schůze vědecké rady biologické sekce PřF UK z 19. 10. 1993 se lze přesvědčit, že katedry botaniky, chemie a další zde byly informovány o možnosti vybrat si publikace“, je úsměvné, nebýt okamžitého zásahu děkana, byly by všechny tyto publikace odvezeny na skládku již 13. 10, a to bez zápisu! Stejné povahy je i věta, že „separáty jsou uloženy na katedře a čekají na roztřídění“ (řečeno prostě: leží v igelitových pytlích na půdě) – ty jsem totiž 13. 10. rovněž viděl na hromadě určené k likvidaci. Doc. Luštinec se ve svém článku rovněž hájí výčtem knihoven, které všechny neměly o Prátovu knihovnu zájem. Buďto v tomto případě jde o čirý projev diletantizmu, nebo se katedra fyziologie rostlin obrátila při vší smůle pouze na špatné adresy, což je ovšem totéž. (Vím, že např. nově založená Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem svou univerzitní knihovnu buduje a cenné knihy z Prátovy knihovny by velmi ráda přijala.) V žádném případě to nemůže omluvit zničení knih. Stačilo udělat zcela jednoduchou věc: včas s dostatečným předstihem oznámit úmysl o připravované likvidaci všem pracovníkům a studentům celé PřFUK. Jsem si jist, že většina publikací by byla rozebrána a zbylá část by se pak skutečně dala s klidným svědomím vyvézt na skládku. Z vlastní zkušenosti vím, že to takto úspěšně provést lze, i když je pravda, že to trvá podstatně déle. Ještě jednodušším řešením by byla možnost nabídnout celou knihovnu některému antikvariátu – nabídky k odkoupení knihoven se objevují v tisku již poměrně často – samozřejmě bez nároků na velký finanční zisk. (V současné době se ostatně lze často setkat v pražských antikvariátech s knihami z rozmetané Prátovy knihovny).

Co zbývá dodat? Prátova knihovna je nenávratně zničena. Je smutné, že způsob, jakým se tak stalo, byl naprosto nesmyslný a zbytečný. Je smutné, že jejímu zničení přihlíželo na katedře fyziologie rostlin 14 vysokoškolsky vzdělaných pracovníků. Je nanejvýš smutné, že zodpovědný pracovník sám posléze celou záležitost zlehčuje poukazem na nedostatek místa a ztrátu „praktické hodnoty knihovny“. To všechno jen vyvolává neodbytný dojem, „jako by se tolik nestalo“. Obecný nedostatek kulturního cítění a míra lhostejnosti v tak závažné věci mě zaráží. Jsou vědecké knihy opravdu jen potištěným papírem určeným k okamžité praktické potřebě, a pak již nejsou zapotřebí? Kdo může dnes odpovědně říci, kdy se která kniha stane bezcennou a neupotřebitelnou? Knihy a vzdělanost odedávna patřily k sobě, univerzitní půda pak byla vždy jejich posledním azylem a také symbolem. Tato výsostná úloha univerzit musí být v každém případě neustále úzkostlivě chráněna, aby samy univerzity mohly být její zárukou. Smutný osud Prátovy knihovny by měl být proto vážným mementem, spíše než návodem k dalšímu následování. Vybrané tituly z likvidované Prátovy knihovny: