Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Postmodernizmus v humanitních vědách – bouře ve sklenici vody?

 |  5. 6. 1994
 |  Vesmír 73, 349, 1994/6

Své glosy – na víc se nezmohu – orámuji dvěma rodinnými epizodami. Před velikonocemi se objevil v Praze můj americký švagr, zástupce ředitele Molekulárního výzkumného vědeckého centra v Richlandu. Na otázku, jak se v jeho disciplíně projevuje postmodernizmus, odpověděl: „Nijak, co to je?“

Je tak pohodlné nechápat, co nejsem s to právě anebo vůbec pochopit. Jedny podněty a myšlenky mne míjejí, aniž bych se o nich dověděl, jiné se neustále vnucují, aniž by bylo možné předem říci, zda právem či neprávem.

Vita brevis, scientia brevis? Trpělivost je v rozporu s tempem doby. Vědci soupeří mezi sebou, více než o poznání jde o závod s časem. Kdo zaváhá s publikací, ztrácí prvenství, neboť nové poznatky jsou ve vzduchu na různých konferencích světa. Proto tolik polovičatých nebo nepodložených teorií. Francouzští historikové musí každý rok vzbudit pozornost jednou nekonformní knihou anebo alespoň titulem, jinak by neměli nárok na pomyslný Pantheon. Téma včerejška je passé dříve, než si většina uvědomí dnešek. Ještě horší je převrácený „gard“. Patří-li k avantgardě šedesátníci, tím hůře pro mladé.

Diskurz je ve vědě nezbytný, nejen na koncích století. Kdo však znepokojivé otázky klade? Někdy bohužel také

  • ti, co ještě nic nevykonali,
  • muži permanentních začátků: ti, co nikdy nic nedokončili, protože pořád začínají,
  • exhibicionisté, kteří musí být na očích veřejnosti.

Nevadí jim, že je někdo má právem či neprávem za pomatence, jen když se o nich mluví.

V uvolněném myšlení bez psaných i nepsaných pravidel vědecké komunity tu a tam zableskne pozoruhodný nápad nebo alespoň formulace. Problémem je, jak se k nim dobrat v nezvladatelné záplavě četby, v níž je obtížné se orientovat. Čteme-li rádoby avantgardní text plný povrchních generalizací, polopravd a omylů, odložíme jej dříve, než dospějeme k perle případně nám hozené.

Odvahou je říci snobům: „To, co velebíte, mi nic neříká.“ Ještě vetší odvahou je však přiznat, že to, co mi nic neříká, může něco významného říkat. Tím jsem zaplatil daň postmodernizmu.

Také v humanitních vědách je přežití do značné míry spjato s přehnaným upozorňováním na vlastní badatelské výsledky. Stačí se podívat do poznámkového aparátu, v němž se objevují i ty autorovy práce, které nemají s tématem nic společného.

Podaří-li se, což je velmi vzácné, objevit v historických vědách nový interdisciplinární přístup, stává se pravidlem, že jeho průvodce přitahuje žáky a napodobitele, kteří se jeho prostřednictvím derou na výsluní. Málokdo je tak zanedbatelně ješitný, aby jim dovedl včas sdělit: „Jděte vlastní cestou, jako já, hledejte svou odpověď na svůj problém, možná že uspějete!“ Mít vlastní školu, to už něco znamená. Vědecká škola si pak už stačí sama pro sebe, tak by se dal obměnit jeden z Parkinsonových zákonů, obezřetně hájí dobyté pozice proti jiným školám a vychovává si stejně neužitečné nástupce.

Malá země nemusí mít malé poměry. Vždy a za všech okolností v ní však vzrůstá nebezpečí, že za nové se vydává pouhá obměna či nápodoba postupů objevených jinde.

Vyklouznout z vlastní ulity je čas od času nezbytné, vznést se nad svůj obzor rovněž. Když to může prospět mně, proč to upírat jinému? Přesto jsem si však téměř jist, že skutečné vědecké poznávání je pomalé, pracné, odříkavé, vyčerpávající a často i nudné. Potěmkinovské vesnice mají jepičí život. Vzdávám tím hold svým kolegům v laboratořích a studovnách, kteří bádají a nemají čas dělat kolem sebe rozruch a o jejichž existenci zatím nevím. Oni jsou živnou půdou naší vědy, která - zvláště v humanitních disciplínách - má co dohánět.

Za názvem původně nebyl otazník. Dodatečně jsem ho připojil, protože na Boží hod velikonoční mne zmrazila má paní sdělením, že v Lyotardově Postmoderní situaci nalezla cenné podněty pro svou habilitační práci. 1)

Poznámky

1) Z příspěvku historika Františka Šmahela na diskusním zasedání o “směřování české vědy“, jež uspořádala Vědecká rada AV ČR v Třešti 6. a 7. dubna 1994.
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

František Šmahel

Prof. PhDr. František Smahel, DrSc., (*1934) vystudoval historii na Filozofické fakultě UK v Praze. V Historickém ústavu AV ČR se zabývá dějinami pozdního středověku, reformace a renesance. Je předsedou vědecké rady AV ČR, předsedou Učené společnosti ČR, členem Akreditační komise vlády ČR, členem Vědecké rady UK a ředitelem Centra medievistických studií AV ČR a UK.

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné