Aktuální číslo:

2018/4

Téma měsíce:

Forenzní věda

Královská učená

 |  5. 6. 1994
 |  Vesmír 73, 303, 1994/6

Velmi závidím těm, kdo si dovedou v chvatu každodenního shonu ještě vést deník. Znamená to ukáznit se, sednout si a zaznamenat něco v době, kdy to ještě vůbec nepokládáme za zajímavé ani důležité pro budoucnost, a pokud ano, neuvědomíme si, jak snadno se i to časem vytratí z paměti – tak tedy proč vůbec ztracet čas? Navíc je tu dilema, co všechno svému deníku a jeho dosud neznámým čtenářům svěřit a co taktně přejít mlčením. Přes to všechno jsou tací, kdo si deníky vedou, a najdou se mezi nimi i známí vědci.

Již počtvrté si čtenář Vesmíru může (viz Vesmír 73, 344, 1994/6) přečíst úryvky deníku z rukopisné pozůstalosti vynikajícího českého endokrinologa, profesora Charváta (1897-1984). Z rozsáhlého rukopisu jsme se rozhodli uveřejňovat úryvky vybrané vždy podle souvislosti s nějakým tématem, které je dobré si i dnes připomenout. V tomto čísle to bude vznik Československé akademie věd v roce 1953 a výběr jejích prvních členů.

V dnešní perspektivě se na ono těleso „akademiků“ a “členů korespondentů“ z padesátých a dalších let díváme mírně řečeno s odstupem. Podotýkám: díváme se tak na to těleso – nikoliv nutně na všechny jeho členy, mezi něž se, přes pečlivé prověřování shora i zdola, dostali i znamenití učenci světového jména.

Dnes vidíme (ale leckdo vnímavý to tak mohl vidět i tenkrát), že tento vznešený sbor byl tehdy zřízen naší rodnou stranou a vládou nikoliv proto, aby se etablovala nějaká elita mozků (ta by se přece mohla začít ucházet o nebezpečnou intelektuálskou nezávislost), ani proto, aby se udržela tradice slavných učených společností z minulosti – jak víme, minulost byla vždy považována za zátěž [jakkoliv se psalo, že ČSAV navazuje na „pokrokové tradice“ (sic!) naší Královské české společnosti nauk z r. 1770 a České akademie věd a umění z r. 1890]. Smysl byl, zdá se, zcela jiný: režim, aby si mohl posvětit svou chatrnou ideologii vědou, nabídl vyvoleným vědcům institucionalizované posvěcení. Proto bylo nutno nově zřídit takovouto instituci, a to co nejvíce shora, dokonce zvláštním zákonem.

Nad Charvátovými vzpomínkami si uvědomíme několik zajímavých věcí. Na jedné straně jsou tu všechna ta zákulisní jednání, ty osoby, které „mají v první řadě ultralevou politiku, a pak teprve opravdovou vědu“, všelijací pokorní služebníci i fanatičtí horlivci. A na druhé straně je zde zcela evidentní Charvátův respekt k této instituci, že když zvažuje svou vlastní nominaci na akademika, píše: „Je to nejvyšší vědecká pocta, které se mi může dostat.“ A o něco dále: „Přece jen bych zvolení tajnou volbou pokládal za uznání.“

Myslím, že bychom si měli opravdu více všímat atmosféry té doby (říká se dnes: složité), jak a co se tehdy hodnotilo jako dobré, správné, čestné a prospěšné a co nikoliv – rozumí se mezi kolegy, přáteli, případně i u veřejnosti.

Ale ještě něco jiného by mě zajímalo, obecně. Z čeho vlastně vůbec plyne autorita či prestiž nějaké instituce či organizace? Je k tomu třeba oficiální posvěcení parlamentem, vládou či panovníkem, nebo je důležitější prestiž všech jejích členů jako jednotlivců? Anebo je třeba čekat několik desítek let, možná i více, než se autorita instituce stane nezpochybňovanou samozřejmostí, podepřena a potvrzena stovkami nepatrných dobrých činů?

V květnu tohoto roku se po delších rozvahách konečně ustavila Učená společnost České republiky. Je to 35 mužů a jedna žena, kteří se rozhodli vystát zkoumavé pohledy těch, kteří nebyli přizváni. Rozhodli se tak, protože nějak se začít musí.

Těleso prověřených akademiků a členů korespondentů je mrtvo, ať žije Učená společnost!

Co jí přát? Hleďme, co pěkného jsem nalezl v Ottově slovníku z roku 1888, v místě, kde se mluví o Královské české společnosti nauk: „Ode dávna chová [tato] Společnost přání, aby dostalo se jí údělu, jakého jiným spolkům toho druhu v Rakousku se dostalo - povýšení na akademii. Čestný úkol, který provedla v národě i ve vědě, činí přání tak[ov]é nejen slušným, nýbrž svrchovaně nutným.“

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Hledět ke hvězdám nikdy nebylo těžší

Hledět ke hvězdám nikdy nebylo těžší

Eva Bobůrková  |  23. 4. 2018
Vidět Mléčnou dráhu? Nebe plné hvězd? V Evropě dnes nemožné. V Chile se problém světelného znečištění řeší, říká astronom a zástupce Evropské...
Táto, mámo, máme molu!

Táto, mámo, máme molu!

Halina Šimková  |  20. 4. 2018
O početí nového lidského života často mluvíme jako o fascinujícím zázraku. Mechanismy tvorby pohlavních buněk a oplození jsou však evolucí...
Bitva o mozkové neurony

Bitva o mozkové neurony audio

Jaroslav Petr  |  12. 4. 2018
Před pár dny utrpěla naše představa o neustálé obnově lidského mozku nově vznikajícími neurony „těžké K.O.“. Teď se ale z článku v časopisu Cell...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné