Aktuální číslo:

2018/2

Téma měsíce:

Bionika

Královská učená

 |  5. 6. 1994
 |  Vesmír 73, 303, 1994/6

Velmi závidím těm, kdo si dovedou v chvatu každodenního shonu ještě vést deník. Znamená to ukáznit se, sednout si a zaznamenat něco v době, kdy to ještě vůbec nepokládáme za zajímavé ani důležité pro budoucnost, a pokud ano, neuvědomíme si, jak snadno se i to časem vytratí z paměti – tak tedy proč vůbec ztracet čas? Navíc je tu dilema, co všechno svému deníku a jeho dosud neznámým čtenářům svěřit a co taktně přejít mlčením. Přes to všechno jsou tací, kdo si deníky vedou, a najdou se mezi nimi i známí vědci.

Již počtvrté si čtenář Vesmíru může (viz Vesmír 73, 344, 1994/6) přečíst úryvky deníku z rukopisné pozůstalosti vynikajícího českého endokrinologa, profesora Charváta (1897-1984). Z rozsáhlého rukopisu jsme se rozhodli uveřejňovat úryvky vybrané vždy podle souvislosti s nějakým tématem, které je dobré si i dnes připomenout. V tomto čísle to bude vznik Československé akademie věd v roce 1953 a výběr jejích prvních členů.

V dnešní perspektivě se na ono těleso „akademiků“ a “členů korespondentů“ z padesátých a dalších let díváme mírně řečeno s odstupem. Podotýkám: díváme se tak na to těleso – nikoliv nutně na všechny jeho členy, mezi něž se, přes pečlivé prověřování shora i zdola, dostali i znamenití učenci světového jména.

Dnes vidíme (ale leckdo vnímavý to tak mohl vidět i tenkrát), že tento vznešený sbor byl tehdy zřízen naší rodnou stranou a vládou nikoliv proto, aby se etablovala nějaká elita mozků (ta by se přece mohla začít ucházet o nebezpečnou intelektuálskou nezávislost), ani proto, aby se udržela tradice slavných učených společností z minulosti – jak víme, minulost byla vždy považována za zátěž [jakkoliv se psalo, že ČSAV navazuje na „pokrokové tradice“ (sic!) naší Královské české společnosti nauk z r. 1770 a České akademie věd a umění z r. 1890]. Smysl byl, zdá se, zcela jiný: režim, aby si mohl posvětit svou chatrnou ideologii vědou, nabídl vyvoleným vědcům institucionalizované posvěcení. Proto bylo nutno nově zřídit takovouto instituci, a to co nejvíce shora, dokonce zvláštním zákonem.

Nad Charvátovými vzpomínkami si uvědomíme několik zajímavých věcí. Na jedné straně jsou tu všechna ta zákulisní jednání, ty osoby, které „mají v první řadě ultralevou politiku, a pak teprve opravdovou vědu“, všelijací pokorní služebníci i fanatičtí horlivci. A na druhé straně je zde zcela evidentní Charvátův respekt k této instituci, že když zvažuje svou vlastní nominaci na akademika, píše: „Je to nejvyšší vědecká pocta, které se mi může dostat.“ A o něco dále: „Přece jen bych zvolení tajnou volbou pokládal za uznání.“

Myslím, že bychom si měli opravdu více všímat atmosféry té doby (říká se dnes: složité), jak a co se tehdy hodnotilo jako dobré, správné, čestné a prospěšné a co nikoliv – rozumí se mezi kolegy, přáteli, případně i u veřejnosti.

Ale ještě něco jiného by mě zajímalo, obecně. Z čeho vlastně vůbec plyne autorita či prestiž nějaké instituce či organizace? Je k tomu třeba oficiální posvěcení parlamentem, vládou či panovníkem, nebo je důležitější prestiž všech jejích členů jako jednotlivců? Anebo je třeba čekat několik desítek let, možná i více, než se autorita instituce stane nezpochybňovanou samozřejmostí, podepřena a potvrzena stovkami nepatrných dobrých činů?

V květnu tohoto roku se po delších rozvahách konečně ustavila Učená společnost České republiky. Je to 35 mužů a jedna žena, kteří se rozhodli vystát zkoumavé pohledy těch, kteří nebyli přizváni. Rozhodli se tak, protože nějak se začít musí.

Těleso prověřených akademiků a členů korespondentů je mrtvo, ať žije Učená společnost!

Co jí přát? Hleďme, co pěkného jsem nalezl v Ottově slovníku z roku 1888, v místě, kde se mluví o Královské české společnosti nauk: „Ode dávna chová [tato] Společnost přání, aby dostalo se jí údělu, jakého jiným spolkům toho druhu v Rakousku se dostalo - povýšení na akademii. Čestný úkol, který provedla v národě i ve vědě, činí přání tak[ov]é nejen slušným, nýbrž svrchovaně nutným.“

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Návrat Široka

Návrat Široka

Pavel Pipek  |  9. 2. 2018
Zpráva, která na mě právě vyskočila na Twitteru, by asi většinu Evropanů nechala chladnou, ale mé srdce buší tak, že mám chuť okamžitě vyskočit z...
Rytíř našich vod

Rytíř našich vod

Marek Janáč  |  5. 2. 2018
Na stěně ve své kanceláři má vystavené krunýře velkých raků. Za jeho pracovní židlí v akváriu rak. V knihovně knihy o racích a v laboratoři ve...
O kvantových počítačích a šifře RSA

O kvantových počítačích a šifře RSA uzamčeno

Jiří Poš  |  5. 2. 2018
značným příslibem pro výpočetní systémy budoucnosti je rozvíjející se obor kvantových počítačů. Představují naději, že eliminují některá vážná...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné