Stroj a šperk (V. K. Novák)

Zvykli jsme si členit dějiny (našeho latinského západu) na starověk, středověk a novověk (a možná začínající světověk). Je to dělení prastaré, trojiční, hluboce symbolické, které bylo později zdůvodňováno zásadními přelomy ekonomickými, politickými či sociálními. Známý německý bohemista Fredinand Seibt (rodák z Litoměřic) předložil kdysi ve znamenité studii o času v dějinách a času jako kategorii dějin periodizaci založenou na něčem fundamentálnějším, totiž na vztahu k času charakterizováno vztahem čas – věčnost, druhé (začínající někdy na přelomu 11. a 12. století) vztahem čas – svět a konečně třetí (od vzniku moderní přírodovědy) vztahem čas – proměnlivost. I Ferdinand Seibt cítí, že jsme někde na začátku nové doby, neodvažuje se ji však jako střízlivý historik pojmenovat. Všimněme si, že proměny vztahu k času jdou paralelně s proměnami typu hodin a dále toho, že digitální hodinky se podstatně liší od tradičního kruhového odměřování času.

Dobře známý metronom Vratislava Karla Nováka, odměřující čas na místě, kde stával Stalinův pomník, je velkým symbolem proměn chápání času. Delší rameno metronomu je obráceno vzhůru a původně bylo ještě prodloužené laserovým paprskem: zde se neodměřuje náš čas pozemský časem kosmickým, ale obráceně: čas pozemský určuje čas vesmíru. Kus nechtěné ironie je i v tom, že se čas od času vynoří dohady a spory, kdo že to má platit, a celý časostroj se zastaví.

Vratislav Karel Novák patří k našim nejvýznamnějším představitelům konstruktivistických tendencí v sochařské tvorbě, k tzv. objektivizujícím směrům, využívajícím geometrických a kinetických konstrukcí spolu s různými manipulačními technikami. Je to vztah času a proměnlivosti. Jeho sochy od největších, které musí být umístěny na kolejnicích, až po nejmenší, kterými lze manipulovat lehounce na stole (říká jim cykloty), všechny navozují pocity změny a proměnlivosti. Totéž ale platí i pro jeho realizace v přírodě, které ho řadí k významným představitelům land-artu.

Na jedné straně zde máme obrovské kinetické sochy – stroje, které jsou esencí strojovitosti, stavby, řádu a pořádku – jakožto ironický pohled na pojetí světa jako velkého stroje. Na druhém pólu je pak něco, co kupodivu v našem jazyce se strojem také souvisí: strůj (stroj) přece dříve znamenalo také oblečení – strojíme se, strojíme (zdobíme) vánoční stromek. A tak v miniatuře provedené se tyto strojky stávají šperky. Na jedné straně máme tedy stroj, vesmír, přírodu (v jejím mechanickém chápání), na druhé šperk a člověka. Stačí už jen připomenout, že šperk se řecky jmenoval kosmos, abychom v obou pólech Novákovy tvorby spatřili jednotu makrokosmu a mikrokosmu v jejich vzájemném zrcadlení.