Slunce vydrží déle, než se myslelo

Konvenční teorie vývoje Slunce, založená především na znalosti průběhu hlavních termonukleárních reakcí v jeho nitru, praví, že Slunce má za sebou 4,5 miliardy let existence jako hvězda hlavní posloupnosti (z vodíku v centru Slunce vzniká helium), a že se za dalších 5 miliard let změní v červeného obra. Nové údaje o termonukleárních reakcích, získané ve fyzikálních laboratořích, však vedou k modelu s delší budoucností, jak nedávno ukázala I. J. Sackmannová aj. (Astrophys. J. 418: 1993, 457). Podle výpočtů její skupiny zanikne život na Zemi již za 1,1 miliardy let, kdy se zářivý výkon Slunce zvýší o 10 % proti současnosti. Za 3,5 miliardy let od současnosti vzroste zářivý výkon Slunce již o 40 % proti dnešku a tento plynule vzestupný trend bude pokračovat úhrnem po 6,5 miliardy let; teprve pak Slunce opustí hlavní posloupnost. Povrch Slunce se bude sice ochlazovat, avšak jeho rozměry porostou natolik, že za necelých 8 miliard let od současnosti bude Slunce již 170krát větší, než je dnes, a jeho zářivý výkon vzroste 2 300krát proti současnosti, přestože Slunce při těchto přeměnách ztratí více než čtvrtinu své dnešní hmoty.

První obětí Slunce se tak stane planeta Merkur, jež se vypaří a bude rozpínajícím se červeným obrem pohlcena. Venuše a Země nejprve svému fatálnímu konci uniknou tím, že vlivem nižší hmotnosti Slunce se budou od jeho centra vzdalovat, takže Venuše bude nakonec obíhat ve vzdálenosti 200 milionů km od Slunce, a Země dokonce ve vzdálenosti 280 milionů km (Mars dnes obíhá ve vzdálenosti necelých 230 milionů km od Slunce). Slunce se však bude ještě dále rozpínat a za 8 miliard let od současnosti dosáhne svým povrchem k dnešní dráze Země, takže Venuše, Země a Mars se prostě vypaří.

Po čtyřech jasných záblescích, vyvolaných nestabilitou termonukleárních reakcí ve slupkách kolem jádra Slunce, se od Slunce oddělí vnější vrstvy v podobě pomalu se rozpínajícího plynného obalu (planetární mlhoviny) a obnaží se malé, velmi husté jádro o hmotnosti něco přes polovinu dnešního Slunce – žhavý bílý trpaslík s poloměrem stěží 5 000 km. Závěrečné epizody před přeměnou Slunce na bílého trpaslíka proběhnou astronomicky vzato rychle – během půl milionu let. Od té doby bude takto vzniklý bílý trpaslík zvolna chladnout a měnit se v nepatrně zářícího černého trpaslíka, doprovázeného čtyřmi podstatně rozměrnějšími, leč daleko méně hmotnými planetami. Případní mimozemští astronomové nebo astronauti neobjeví sebemenší stopu po tom, že v okolí vyhasínající hvězdy kdysi obíhala obydlená planeta.