Aktuální číslo:

2018/2

Téma měsíce:

Bionika

Slunce vydrží déle, než se myslelo

 |  5. 5. 1994
 |  Vesmír 73, 297, 1994/5

Konvenční teorie vývoje Slunce, založená především na znalosti průběhu hlavních termonukleárních reakcí v jeho nitru, praví, že Slunce má za sebou 4,5 miliardy let existence jako hvězda hlavní posloupnosti (z vodíku v centru Slunce vzniká helium), a že se za dalších 5 miliard let změní v červeného obra. Nové údaje o termonukleárních reakcích, získané ve fyzikálních laboratořích, však vedou k modelu s delší budoucností, jak nedávno ukázala I. J. Sackmannová aj. (Astrophys. J. 418: 1993, 457). Podle výpočtů její skupiny zanikne život na Zemi již za 1,1 miliardy let, kdy se zářivý výkon Slunce zvýší o 10 % proti současnosti. Za 3,5 miliardy let od současnosti vzroste zářivý výkon Slunce již o 40 % proti dnešku a tento plynule vzestupný trend bude pokračovat úhrnem po 6,5 miliardy let; teprve pak Slunce opustí hlavní posloupnost. Povrch Slunce se bude sice ochlazovat, avšak jeho rozměry porostou natolik, že za necelých 8 miliard let od současnosti bude Slunce již 170krát větší, než je dnes, a jeho zářivý výkon vzroste 2 300krát proti současnosti, přestože Slunce při těchto přeměnách ztratí více než čtvrtinu své dnešní hmoty.

První obětí Slunce se tak stane planeta Merkur, jež se vypaří a bude rozpínajícím se červeným obrem pohlcena. Venuše a Země nejprve svému fatálnímu konci uniknou tím, že vlivem nižší hmotnosti Slunce se budou od jeho centra vzdalovat, takže Venuše bude nakonec obíhat ve vzdálenosti 200 milionů km od Slunce, a Země dokonce ve vzdálenosti 280 milionů km (Mars dnes obíhá ve vzdálenosti necelých 230 milionů km od Slunce). Slunce se však bude ještě dále rozpínat a za 8 miliard let od současnosti dosáhne svým povrchem k dnešní dráze Země, takže Venuše, Země a Mars se prostě vypaří.

Po čtyřech jasných záblescích, vyvolaných nestabilitou termonukleárních reakcí ve slupkách kolem jádra Slunce, se od Slunce oddělí vnější vrstvy v podobě pomalu se rozpínajícího plynného obalu (planetární mlhoviny) a obnaží se malé, velmi husté jádro o hmotnosti něco přes polovinu dnešního Slunce – žhavý bílý trpaslík s poloměrem stěží 5 000 km. Závěrečné epizody před přeměnou Slunce na bílého trpaslíka proběhnou astronomicky vzato rychle – během půl milionu let. Od té doby bude takto vzniklý bílý trpaslík zvolna chladnout a měnit se v nepatrně zářícího černého trpaslíka, doprovázeného čtyřmi podstatně rozměrnějšími, leč daleko méně hmotnými planetami. Případní mimozemští astronomové nebo astronauti neobjeví sebemenší stopu po tom, že v okolí vyhasínající hvězdy kdysi obíhala obydlená planeta.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Astronomie a kosmologie
RUBRIKA: Mozaika

O autorovi

Jiří Grygar

RNDr. Jiří Grygar, CSc., (*1936) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně a Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze. Ve Fyzikálním ústavu AV ČR se věnuje výzkumu interagujících dvojhvězd a astrofyzice vysokých energií. Je zakládajícím členem Učené společnosti ČR.

Doporučujeme

Návrat Široka

Návrat Široka

Pavel Pipek  |  9. 2. 2018
Zpráva, která na mě právě vyskočila na Twitteru, by asi většinu Evropanů nechala chladnou, ale mé srdce buší tak, že mám chuť okamžitě vyskočit z...
Rytíř našich vod

Rytíř našich vod

Marek Janáč  |  5. 2. 2018
Na stěně ve své kanceláři má vystavené krunýře velkých raků. Za jeho pracovní židlí v akváriu rak. V knihovně knihy o racích a v laboratoři ve...
O kvantových počítačích a šifře RSA

O kvantových počítačích a šifře RSA uzamčeno

Jiří Poš  |  5. 2. 2018
značným příslibem pro výpočetní systémy budoucnosti je rozvíjející se obor kvantových počítačů. Představují naději, že eliminují některá vážná...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné