Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Slunce vydrží déle, než se myslelo

 |  5. 5. 1994
 |  Vesmír 73, 297, 1994/5

Konvenční teorie vývoje Slunce, založená především na znalosti průběhu hlavních termonukleárních reakcí v jeho nitru, praví, že Slunce má za sebou 4,5 miliardy let existence jako hvězda hlavní posloupnosti (z vodíku v centru Slunce vzniká helium), a že se za dalších 5 miliard let změní v červeného obra. Nové údaje o termonukleárních reakcích, získané ve fyzikálních laboratořích, však vedou k modelu s delší budoucností, jak nedávno ukázala I. J. Sackmannová aj. (Astrophys. J. 418: 1993, 457). Podle výpočtů její skupiny zanikne život na Zemi již za 1,1 miliardy let, kdy se zářivý výkon Slunce zvýší o 10 % proti současnosti. Za 3,5 miliardy let od současnosti vzroste zářivý výkon Slunce již o 40 % proti dnešku a tento plynule vzestupný trend bude pokračovat úhrnem po 6,5 miliardy let; teprve pak Slunce opustí hlavní posloupnost. Povrch Slunce se bude sice ochlazovat, avšak jeho rozměry porostou natolik, že za necelých 8 miliard let od současnosti bude Slunce již 170krát větší, než je dnes, a jeho zářivý výkon vzroste 2 300krát proti současnosti, přestože Slunce při těchto přeměnách ztratí více než čtvrtinu své dnešní hmoty.

První obětí Slunce se tak stane planeta Merkur, jež se vypaří a bude rozpínajícím se červeným obrem pohlcena. Venuše a Země nejprve svému fatálnímu konci uniknou tím, že vlivem nižší hmotnosti Slunce se budou od jeho centra vzdalovat, takže Venuše bude nakonec obíhat ve vzdálenosti 200 milionů km od Slunce, a Země dokonce ve vzdálenosti 280 milionů km (Mars dnes obíhá ve vzdálenosti necelých 230 milionů km od Slunce). Slunce se však bude ještě dále rozpínat a za 8 miliard let od současnosti dosáhne svým povrchem k dnešní dráze Země, takže Venuše, Země a Mars se prostě vypaří.

Po čtyřech jasných záblescích, vyvolaných nestabilitou termonukleárních reakcí ve slupkách kolem jádra Slunce, se od Slunce oddělí vnější vrstvy v podobě pomalu se rozpínajícího plynného obalu (planetární mlhoviny) a obnaží se malé, velmi husté jádro o hmotnosti něco přes polovinu dnešního Slunce – žhavý bílý trpaslík s poloměrem stěží 5 000 km. Závěrečné epizody před přeměnou Slunce na bílého trpaslíka proběhnou astronomicky vzato rychle – během půl milionu let. Od té doby bude takto vzniklý bílý trpaslík zvolna chladnout a měnit se v nepatrně zářícího černého trpaslíka, doprovázeného čtyřmi podstatně rozměrnějšími, leč daleko méně hmotnými planetami. Případní mimozemští astronomové nebo astronauti neobjeví sebemenší stopu po tom, že v okolí vyhasínající hvězdy kdysi obíhala obydlená planeta.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Astronomie a kosmologie
RUBRIKA: Mozaika

O autorovi

Jiří Grygar

RNDr. Jiří Grygar, CSc., (*1936) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně a Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze. Ve Fyzikálním ústavu AV ČR se věnuje výzkumu interagujících dvojhvězd a astrofyzice vysokých energií. Je zakládajícím členem Učené společnosti ČR.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné