O krizi

Sebepochopení a sebekritika kultury

Pralesy a stepi v odpovídajícím podnebí dorůstají neustále samy od sebe. Lidskou společnost, má-li trvat, musí její členové chtít. Abychom ale mohli něco chtít, musíme o tom mít určitou představu. Lidská kultura žije tím, jak sama sobě rozumí. Nuže, dějiny vyspělých kultur jsou řetězem, v němž se období rozkvětu střídají s krizemi. Sebepochopení kultury proto vždy právem zahrnuje – ať sledujeme texty jakkoli daleko do minulosti – i její kritiku. Podivuhodná je především stálost této kritiky. Egyptský rolník ze sklonku Staré říše kolem roku 2000 před Kristem nemluví jinak než mluvčí utlačovaných našich dnů. Avšak v kultuře existují také trvalejší změny, nové roviny, do nichž vstupuje, a to nejen v hospodářství, technice a prostorové velikosti, nýbrž také v sebepochopení. Existují kulturní fulgurace.

Prvním místem, kde tyto blesky vznikaly, bylo zajisté náboženství. V bojích bohů se zrcadlí kulturní revoluce. V novém bohu se učí vidět sebe a svůj svět nový člověk. Chceme-li těmto událostem porozumět, musíme se naučit prožívat je tak, jak se samy prožívaly. Musíme bohy ctít, a ne zbavit se jich sociologickým nebo psychologickým vysvětlením. Jednou jsem hovořil o novověkém titanismu, o novověké tendenci dobývat Olymp a nastoupit na místo vládnoucího boha. Můj přítel Georg Picht mi k tomu napsal: „Naše představy o bozích jsou antropomorfní; usuzovat z toho ale, že antropomorfní jsou bohové sami, je výrazem oné titanistické zaslepenosti, jíž jsme zaplatili za dosavadní formy osvícenství.“ Co to filosoficky znamená, je předmětem jiného zkoumání. Zde jsem chtěl jen poukázat na onu zbožnost náhledu, bez níž neporozumíme dějinám ani naší vlastní krizi.

K největší proměně tohoto sebepochopení v přednovověké době došlo před polovinou prvního tisíciletí před Kristem. Té vděčíme za novou náboženskou zkušenost židovských proroků a řecké filosofie, Zarathuštry, upanišad a Buddhy, taoismu i za státní morálku Konfuciovu. V řecké tradici z ní vycházejí ony tři velké koncepty, v nichž chápe samo sebe ještě i evropské osvícenství až do naší doby: jsou to teorie, politická morálka a umění. Dnes hovořím pouze o jednom pochodu: o konfliktu, do něhož se toto nové sebepochopení dostalo s prastarými formami moci a mocenského boje.

Slovem „moc“ zde míním označovat určité humanum, určitý rys lidské kultury. Člověk vede boj o existenci, boj, z něhož vzešel, proti svému přírodním okolí a ve stále větší míře i proti sobě rovným se schopnostmi, které mu poskytuje teprve kultura: nahromaděním prostředků pro cíle, které zůstavají otevřené. Prostředky, např. materiální statky, zbraně, a konečně i jejich lidský doprovod, se dají akumulovat nezávisle na tom, jaké bude jejich aktuální využití. Ve světě konkurence a vzájemné nedůvěry to vede k soupeření, které není v zásadě ničím omezeno. Tak popsal Marx akumulaci kapitálu, tak dnes znovu zakoušíme prastarou podobu závodů ve zbrojení mezi státy. Soupeření o moc je tragické. Kdo je jím obklopen a sám se na něm nepodílí, vystavuje se nebezpečí, že zahyne. Kdo se ho účastní, ospravedlňuje každým krokem strach svých protivníků, a tím i další akumulaci jejich moci. Normálním vyústěním je válka. Soupeření o moc je největším původcem krizí ve světových dějinách. Jak omezit moc rozumem tak, aby splnila smysluplné funkce, je právě tématem politiky.

Bohové starých kultur jsou mocní a jsou to bohové mocných. To má svoji rozumnost. Tragicky bující mocenský konflikt je tlumen legitimizovanou přemírou moci. Politickým nosným základem vyspělých kultur je étos vládnutí a služby. V něm je stvrzován princip hierarchie, který, jak dnes víme, je už dědictvím po zvířatech. Ten, kdo je lepší, vládne; aby vládl i nadále, musí se i nadále prokazovat jako lepší. Tento požadavek však už ohlašuje krizi, v níž se ocitá naivně chápaná vláda šlechty. Nejpozději od sókratovské filosofie a židovských proroků musí ten, kdo chce být dobrý, obstát před určitým kritériem, jež nemůže sám neuznat: před svědomím, oním hlasem božím v srdci, který nelze přeslechnout, i když není spjat s žádnou mocí.

Kulturně představuje tato náboženská zkušenost rozmach étosu, který vyvažuje bující moc. Biblický Bůh si volí národ, který moc postrádá. Bráhmani a potulní mniši odkrývají obrovskou zkušeností oblast nenásilné askeze. V apokalyptické tradici Kristus nakonec zvěstuje brzký konec tohoto světa ovládaného mocí. Kázání na hoře, podobenství a řeči o soudu představují celek, který je možno chápat jen v tomto smyslu. Historické vítězství křesťanství mělo proto v sobě cosi nepředvídatelně ambivalentního. Římská říše, tato říše moci, neskončila, jak se očekávalo, soudným dnem, nýbrž trvala dál; jejími pány se však stali křesťané. A museli se učit tomu, čeho se nejméně ze všeho nadáli, totiž nést odpovědnost za svět.

Vědomí, že úkol světových dějin není vyřešen, provázelo křesťanský Západ po dvě tisíciletí a rozněcovalo se znovu a znovu v chiliastických hnutích. Jejich světským dědicem je novověká víra v pokrok. Ta sáhla zpět k myšlenkám řeckého osvícenství. Politická morálka vytvořila nový étos svobody a rovnosti a chytrý vynález liberálního právního státu. Matematická teorie přírody a technika, kterou tato teorie umožnila, se osvědčily jako velice mocné nástroje. V kulturním vědomí je víra v pokrok čímsi novým a ojedinělým. Všechny ostatní kultury se poměřují kritériem vlastní záchovy, které je vzhledem k neustále se vracejícím krizím něčím samozřejmým. Novověk doufá, že přemůže sám důvod krizí. Jak se mu to podařilo?

Krize přítomnosti

Hospodářské krize přicházejí a opět pomíjejí. Zdá se mi ale, že si lze jen stěží představit, že bychom mohli jádro dnešních hospodářských problémů vyřešit při dnešní politické struktuře světa. Toto téma by vyžadovalo zvláštní přednášku. Výsledky svých úvah tu podávám formou pěti tezí a ke každé připojuji krátký komentář.

1. Dnešní kultura roste do neznámé, a podle všeho nestabilní budoucnosti.

   Klíčovým slovem této teze je sloveso „růst“. Mluvíme o hospodářském růstu, o růstu obyvatelstva či zbrojní výroby. Ekonomové a politici pokládají hospodářský růst za prospěšný a nutný, ekologové jej považují za něco, co nás ohrožuje. Růst vlastního zbrojení pokládá většina vlád za nutnou věc; mezinárodní výsledek tohoto úsilí se pak odsuzuje pod jménem závodů ve zbrojení. To všechno není nic nového; v první části své přednášky jsem vyložil, že ve světových dějinách tomu tak bylo nejspíš vždy.

2. Růst obyvatelstva bylo až dosud možné pokojnou cestou zpomalit pouze tím, že byl zajištěn hospodářský blahobyt.

   Svůj růst mohly dosud zpomalovat pouze bohaté národy. Ve všech tradičních chudých společnostech je pro každou rodinu výhodné, má-li mnoho dětí; pro chudého jsou jedinou pracovní silou, za kterou se neplatí, a kdo, ne-li děti, bude rodiče živit, až zestárnou? Růst obyvatelstva je takto pádným, ba možná nevývratným argumentem pro ještě rychlejší hospodářský růst.

3. Podmínky životního prostředí by nám již asi stěží dovolily víc než jen několik málo desetiletí hospodářského růstu probíhajícího dosavadní formou.

   Argumenty Římského klubu byly zčásti mylné, například když první zpráva (Meadows aj.) nerozlišovala mezi známými zdroji surovin a těmi, které bude ještě možné nalézt v budoucnu. Její jednoduché modely však ukazovaly, že člověkem vyvolané změny v našem životním prostředí se nyní svou velikostí řádově blíží přírodním faktorům. Rovnováha přírody je tedy nyní vydána na milost lidským rozhodnutím. Dosud neexistuje žádný politický aparát, který by byl s to mezinárodně prosazovat ekologickou rozumnost.

4. V dnešní době nejsou mezinárodně dány předpoklady pro stabilní hospodářství.

   Dnešní světové hospodářství je jen málo regulovaným hospodářstvím založeným na konkurenci. Osobně se domnívám, že trh zajišťuje větší hospodářskou výkonnost než všechny socialistické systémy. Ale i podle Adama Smithe je pro tento trh potřebný stát, který má zajišťovat tři úkoly: 1. ochranu míru, 2. garantování právního řádu, 3. podnikání, které nepřináší zisk (příkladem takového podnikání bylo pro něho budování majáků). Ochrana míru při dnešním světovém trhu neznamená pouze to, že existují národní armády, nýbrž určitý mezinárodní mírový systém; musí si najít možnost, jak právní řád mezinárodně prosadit; podnikáním, které nepřináší zisk, je jak budování infrastruktury, tak i ochrana životního prostředí. Kdo však dnes toto vše garantuje?

5. Světový politický řád, jehož pravidla a rozhodnutí lze prosadit, je nutným, i když ne dostačujícím předpokladem pro stabilní světové hospodářství.

   Sílu k prosazení takového řádu mají dnes jen Spojené státy americké v součinnosti se západní Evropou a Japonskem. Tento řád by však vyžadoval souhlas relevantní většiny třetího světa a toleranci socialistických států. Je to celosvětový politický úkol. Kdo ho vyřeší?

Vojenská krize

Ještě v našem století může velmi snadno dojít ke světové válce. Zdůvodním to v dalších devíti tezích, které jsou označeny čísly od 6 do 14.
6. Války existovaly ve všech vyspělých kulturách. Příčiny válek jsme nepřekonali.

   Dostačujícím vysvětlením válek je mocenský konflikt. Tam, kde neexistovala odstrašující nukleární síla, došlo od roku 1945 k více než 130 válkám. Největším mocenským konfliktem je konflikt obou supervelmocí. Může odstrašující nukleární síla natrvalo zabránit válce mezi nimi?

7. Potenciál konfliktů ve třetím světě bude spíše narůstat než slábnout.

   Většina těchto konfliktů má ryze regionální příčiny. Konec politického kolonialismu po sobě zanechal mocenské vakuum, v němž nevyhnutelně vznikla nová mocenská centra. Nevyřešené problémy světového hospodářství vyvolávají na jedné straně ve venkovských oblastech a městských chudinských čtvrtích stále větší chudobu a na druhé straně vedou k tomu, že vzniká nová třída lidí, kteří jsou dostatečně živeni a vzděláni k tomu, aby se z nich mohli rekrutovat jak noví technokraté, tak i elita revolucionářů.

8. Obě supervelmoci jsou objektivně v zajetí hegemonického konfliktu.

   „Objektivně“ zde říkám proto, abych naznačil, že to, jak uvolnit svůj národ z tohoto „klinčového“ sevření, nezáleží na svobodném osobním zvážení vůdců některé z obou mocností. Hegemonické konflikty jsou tak staré jako sama existence různých organizovaných politických jednotek v určité kultuře. Oba protivníci v takovém konfliktu většinou vidí svou vlastní úlohu – ze subjektivního hlediska poctivě – jako defenzívní. Útočníkem je vždycky ten druhý.

Od počátku šedesátých let jsem nejprve očekával a posléze sledoval probíhající světový politický cyklus. Studená válka jako systém antagonistické bipolarity vedla k vzájemnému zahraničně politickému ochromení obou supervelmocí tváří v tvář stále pluralističtější světové struktuře (Mao, de Gaulle, později OPEC). Obě supervelmoci proto objevily zájem na určitém stupni kooperativní bipolarity, který byl označován jako uvolňování. Dalo se ale předvídat, že svoji nevyhnutelnou hegemonickou soupeřivost projeví znovu, pokud na ni vůbec kdy zapomněly. Taková je dnešní fáze, pro mír nebezpečnější než někdejší studená válka v době americké převahy.

9. Sovětské impérium je dnes pro svět nebezpečné svou kombinací vojenské síly, politické strnulosti a ekonomické, demografické a ideologické slabosti.

   Rusko má po staletí trvající tradici nepřetržité a opatrné mocenské politiky. Ruskou dějinnou zkušeností je obrana proti mongolským, polským, švédským, francouzským a německým dobyvatelům. Marxismus přinesl navíc myšlenku světové revoluce, která vedla k očekávání útoku kapitalistických mocností na převahu socialismu. Sovětský svaz, silný jen vojensky, žije ve strachu a vzbuzuje strach právě v tom světě, jehož obklíčení se obává. Zachovají obě strany rozvahu a neuchýlí se ze strachu k agresi?

10. Současná americká reakce na sovětskou hrozbu nebezpečí zvyšuje.

    Znepokojujícím aspektem americké zahraniční politiky jsou její velké výkyvy. Sovětský režim nemá žádný důvod začít nějakou velkou válku, pokud bez ní může přežít. Je však absurdní věřit, že se snad jednou „s povzdechem“ zhroutí. Západní politika, která toho chce dosáhnout, je nebezpečná, i pokud jde o pouhou rétoriku. Tygr v cirkuse ustupuje před pomalými pohyby krotitele, je-li ale zahnán do kouta, skočí a krotitele rozsápe.

11. Odstrašující nukleární síla nám pouze poskytla přestávku k vydechnutí. Mír nelze natrvalo stabilizovat technicky, nýbrž jen politicky.

    K tomu dvě vysvětlivky:

12. Nemůžeme plně vyloučit začátek války v důsledku technického selhání.

    To jsem po tři desetiletí považoval jen za něco velmi nepravděpodobného. Alespoň technice jsme se naučili: naše slabiny jsou politické a morální. Ale stále kratší výstražné lhůty a rostoucí automatizace riziko zvyšují, a jediný omyl za století stačí.

13. Menší atomové zbraně určené ke speciálnímu nasazení se stále zdokonalují. Je pravděpodobné, že jednoho dne budou použity.

    Účelem jejich zdokonalování bylo dosáhnout toho, aby odstrašující síla působila na každém stupni hodnověrně. Avšak právě proto, že eskalace není automatická, existuje pokušení tyto menší zbraně jednou nasadit. V nějaké válce ve třetím světě by se někdy mohlo takových zbraní velmi snadno a úspěšně použít bez následující eskalace. Tím by se však porušilo určité tabu: co by následovalo jednou později, a pak už přímo v Evropě? Spor mezi těmi, kdo věří v odstrašující sílu, a proroky totálního zničení se vyznačuje nebezpečnou povrchností. Podrobné a stále ještě děsivé nasazení těchto zbraní hrozí na střední úrovni.

    Z toho vyvozuji:

14. Nukleární světová válka v našem století je možná, ba pravděpodobná.

Duchovní pohyb

Analýzy hospodářské a vojenské krize, které jsem právě podal, jsou v podstatě zcela konvenční. Periodicky se vracející hospodářské krize představují tradiční téma ekonomické vědy a to, že války existovaly vždy, ví každý, kdo se někdy učil dějepisu. Uvádím zde důvody – a pro krátké trvání přednášky jen náznakově –, proč bychom si neměli namlouvat, že v tomto ohledu žijeme v nějaké výjimečné době. Domnívám se, že po dlouhé práci v ústavu pro zkoumání našich životních podmínek jsem s to tyto důvody doložit i v podrobnostech.

Přesto naše krize představuje něco zcela jiného než všechny krize dřívější. Již svým rozměrem je to krize světová, ohrožující přežití všech národů. Něco takového jako začínající světové hospodářství existovalo snad už od dob kapitalismu Mediceů a Fuggerů a španělských korábů nesoucích stříbro. Avšak teprve dnešní výrobní a dopravní prostředky vedou k tomu, že přežití závisí na importu, a blahobyt na exportu. A ničivou sílu jaderných zbraní dnes všichni známe. Po nukleární světové válce by nakonec ty, kdo přežijí radioaktivitu, mohl zahubit hlad, který by s sebou přineslo dalekosáhlé zhroucení zemědělské výroby a dopravy.

Tématem dnešní přednášky není to, co se má politicky učinit, aby se zabránilo neštěstí či se mu alespoň položily meze. Toto téma je příliš odpovědné, než aby je bylo možné probrat za deset minut v závěru přednášky: mluvím o něm jinde, již dlouho a podrobně. Otázka zní, co obě věcně popsané krizové tendence znamenají pro sebeposuzování kultury: co znamenají duchovně. Připomeňme si krizové struktury, které jsme zkoumali předtím :

Také ve vědě se nějaká krize ohlašuje rostoucími obtížemi, na něž naráží platné paradigma: Jakže jsem to řekl? Zkrášlující optimismus už nepomáhá. Nyní je třeba myslet. Vejděte úzkou branou. Pravým konzervativcem není ten, kdo poté, co zvítězil v nějakých volbách, vyhlašuje obrat, totiž splnění své touhy po obratu zpět. Pravý konzervativec miluje jádro, srdce dané kultury natolik, že jako jediný dokáže hluboce trpět rozpory, jež sama vytváří. Vidí, že tato kultura vytváří krizi právě proto, že neuskutečnila to, co uskutečnit chtěla.

Řekl jsem, že věda sama jako myšlenková forma teorie představuje určité kulturní paradigma. V evropském novověku stojí vedle ní jako specifické způsoby uvědomování politická morálka, umění a stále ještě náboženství. To všechno byly kdysi nové, nepředvídané fulgurace. Zdá se mi, že dnes se připravuje jakási velká, pro nás dosud nepochopitelná fulgurace, jakýsi úder blesku. Naváži ještě jednou na vojensko-politickou krizi a srovnám ji s poněkud méně rozsáhlým, starším vývojem na počátku novověku. Kdyby ve starém obchodním, vévodském, měšťanském a nakonec císařském městě Vídni před šesti sty lety, v roce 1385, kdy císař dosud sídlil v Praze, někdo řekl, že jednou přijde den, kdy toto město už nebude potřebovat své hradby, moudré hlavy by mu odpověděly: „Ale ano, ty pošetilče, ale až po posledním soudu. Protože do té doby, jak stojí psáno už v bibli, budou existovat války a válečný křik.“ Války a válečná vřava trvají podnes, ale Vídeň už nemá městské hradby, nýbrž okružní třídu. A v roce 1385 už byly na světě oba světské vynálezy, které k tomu nutně musely vést, totiž dělostřelectvo a teritoriální stát. Dělostřelectvo změnilo hradby ve věc bez užitku a pro teritoriální stát se staly zbytečnými.

Bylo by lákavé usuzovat per analogiam: atomová bomba zbavuje národní armády užitečnosti a federativní či hegemoniální světový řád je učiní zbytečnými. Náš problém je ale hlubší. Městské hradby byly odstraněny až poté, co dělostřelectvo tisíce hradů a městských hradeb skutečně rozbořilo a zeměpáni vojenskou mocí nastolili své panství. Jedinou možnou konsekvencí z historických paralel je třetí světová válka. Tu však nesmíme chtít. A toto vědomí se v lidstvu pomalu probouzí.

Tím, co mě dnes zaměstnává, není politika zamezující válce, nýbrž proměna vědomí. Něco jsem se o tom pokusil knižně shrnout pod titulem „Uvědomování novověku“. Dnes, v závěru této přednášky, mohu jen – bez důkazu – nastínit několik spojitostí.

Tři řecko-novověké fulgurace - totiž teorie, politická morálka a umění – se na starším náboženském pozadí vyvinuly k dokonalosti a tím právě se staly jakýmisi vrcholky, v úzký hrot vybíhajícími eiffelovkami. Jejich vůdčí motivy – pravda, dobro, krása, svatost – nejsou dnes už čtyřmi podobami, v nichž se zjevuje Jedno, nýbrž stojí cize proti sobě. Věda se chce oprostit od hodnot, v politické morálce se mísí plánovitost s vášněmi, umění je muzeální záležitostí nebo vystupuje jako zoufající si kritik kultury, náboženství je v defenzívě. Touto izolovaností ztrácejí ovšem každá z nich to, co bylo jejich vůdčím motivem. Teorie jako čistá teorie se stává nepravdivou, morálka jako morálka sebou samou spokojená je propastně zlá, umění jako estetická hodnota je bezpodstatnou, bezvýznamně privátní záležitostí, defenzívní náboženství se stává bezvěreckým a bezbožným, pouhou rouškou. A snahou všech čtyř je, aby právě toto samy před sebou skrývaly.

Kdo se zabýval jevy historického vývoje a krizemi, nebude se tomu také divit. Každá evoluce v sobě totiž obsahuje tendenci ke specializaci. Úspěchu lze snadněji dosáhnout tehdy, jestliže se zaměříme na speciální problémová řešení. Tak je tomu už v organickém vývoji. Avšak na konci cesty, která už nepřináší další plody, stojí právě proto ony specializace, jež už nelze zlepšit a které posléze podléhají nějaké menší či větší katastrofě. Dinosauři a šavlozubí tygři neměli nakonec žádnou budoucnost, kdežto čile pobíhající rejskové, štíhlé divoké kočky a chytré opice ji měli.

Náš dnešní problém netkví v tom, jak častokrát slyšíme, že lidstvo snad díky specializaci ztratilo schopnost vnímat celek. To je jen romantické zkrášlování minulosti. Ve skutečnosti, pokud známe dějiny, lidstvo samo od sebe jako celek ani své životní podmínky nikdy s nějakou větší mírou přesnosti nevnímalo. Chápalo tuto celost nejvýše srdcem a ve velkých mytických obrazech ji kladlo do horizontu své každodenní činnosti.

Jedním takovým, a snad nejlepším možným obrazem bylo eschatologické očekávání židů a křesťanů. Jiným obrazem bylo sebepochopení – a ono asi nevyhnutelné sebezbožštění – velkých impérií: staršího a menšího egyptského, později římského a na Východě čínského. Řekl jsem už dříve, že křesťané museli od císařů převzít odpovědnost za svět, a přece vždy věděli, že tato odpovědnost je pouze dočasná.

Náš problém tkví v tom, že efektivnost novodobé teorie a techniky – a také techniky vedení lidí – zvýšila naši odpovědnost za svět v takovém rozměru, na jaký lidstvo nikdy nebylo a ani dnes není připraveno. Z tohoto hlediska ještě jednou proberu ona čtyři vyvrcholení.

Umění je už přes sto let nejcitlivějším seismografem blížící se krize lidstva. Sir Maurice Bowra v jednom eseji popsal, jak byla v evropské lyrice všech velkých národů předpovězena první světová válka. Krize, kterou tento seismograf cítil, dosud neskončila.

Věda musí dosáhnout dospělosti, tj. musí se naučit nahlížet, že sama, – nikoli sice podle zákona, ale morálně – nese odpovědnost za své důsledky. Dokud my, vědci, nebudeme důsledkům svých objevů věnovat právě tolik péče jako objevům samým, budeme produkovat stále větší zlo. Zřeknutí se vědy ničemu neprospěje: raketa zastavená ve svém letu se zřítí; musí být nařízena na správný cíl. A tímto cílem, řekneme-li to politicky, může být pouze nový světový řád.

Nutná je politická morálka. Naléhavým cílem je legalita, kterou by bylo možné celosvětově prosadit. Rozdíl mezi legalitou a moralitou je jednou z největších morálních vymožeností novověku. Existují lidské instance oprávněné k tomu, aby posuzovaly legalitu jednání svých bližních. Neexistuje však lidská instance oprávněná k tomu, aby posuzovala moralitu svých bližních. Morálka spokojené sebejistoty, jež se stává propastně zlou, je právě morálkou, která toto rozlišení nečiní; tato morálka ví, že zlí jsou ti druzí, že představují přímo říši zla.

Požadavek legality, kterou by bylo možné celosvětově prosadit, je požadavkem velmi skromným; její nutnost jsem osvětlil na příkladech. Opravdově tuto legalitu chtít je však už samo aktem vyšší, neobvyklé morality. A toto chtění bude možné zachovat při životě jen silnou afektivní potravou, citovou potravou lásky k bližnímu. Tím jsme se vrátili do sféry náboženské zkušenosti. Proměna, kterou Kritsus zvěstoval, je možná, ale dosud k ní nedošlo. O ničem jiném jsem v této přednášce nemluvil.

Přednáška na  kolokviu v Castelgandolfu v roce 1985 pořádaném Institutem pro vědy o člověku (Přetištěno ze sborníku Pojem krize v dnešním myšlení, vydal Filozofický ústav ČSAV, Praha 1992)