K článku B. Blažka Bída naší vědy (I.)

K Blažkově článku mám tyto připomínky:

1. Obraz naší vědy podle P. Blažka odpovídá jeho osobní zkušenosti s Ústavem krajinné ekologie ČSAV, kde pracoval. Tento ústav patřil mezi nejhorší akademické ústavy a při transformaci Akademie v loňském roce byl právem zrušen. Jedním z argumentů bylo, že jeho vědecké práce měly nulový mezinárodní ohlas. Akademie ovšem měla řadu významných ústavů s vynikajícím mezinárodním ohlasem (viz např. moje články v Hospodářských novinách „Jak poznat dobrou vědu“ z 30. června 1992 a “In memoriam ČSAV“ ze 7. ledna 1993).

   Obrázek skutečného vědce ve sdělovacích prostředcích nebyl tak daleko od pravdy – např. profesor Jaroslav Heyrovský, šéf ústavu, kde jsem pracoval, dal umístit do každého rohu tabuli, u níž diskutovali jeho spolupracovníci s ním i mezi sebou o problémech, které právě řešili (viz např. moji knihu Jaroslav Heyrovský, Melantrich 1990, str. 37). Domnívám se, že p. Blažek nemá skutečnou kvalifikaci na tvrzení o “bídě naší vědy“. Jeho kontakt s přírodovědou je spojen asi s jeho diplomovou prací ze sedmdesátých let (na Filozofické fakultě UK?) o Bohrově principu komplementarity. Bylo by zajímavé, kdyby se na tuto práci (a na další Blažkovy práce ze sedmdesátých let, např. o Prigoginově termodynamice ireverzibilních procesů) podíval teoretický fyzik.

2. O tom, že p. Blažek neví o minulosti naší vědy skoro nic, svědčí jeho apoteóza prof. E. Hadače. Na jeho zmíněný článek v Lidových novinách jsem reagoval v dopise tehdejší šéfredaktorce Bystrovové, kterou jsem současně požádal, aby jej nepublikovala (vzhledem k Hadačově vysokému věku). Protože B. Blažek znovu tuto otázku rozviřuje, bude přece jen vhodné z mého dopisu citovat tento oddíl:

   „Zarazila mě některá tvrzení v článku B. Blažka Cena za mrtvé schéma v nedělních Lidových novinách z 24. dubna 1993. Především: hluboce myslící ekolog a čestný člověk Emil Hadač, ředitel Ústavu krajinné ekologie ČSAV. Ve skutečnosti byl dr. Hadač čelným představitelem pokusů o ideologizaci naší vědy v padesátých letech jako náš přední lysenkovec. Tehdy přeložil Darwinovu knihu O vzniku druhů, v doslovu (napsaném spolu s F. Hořavkou) obviňuje G. Mendela z vědeckých podvodů a závěrem jej charakterizuje slovy „příznačné spojení – reakční pseudovědec, prelát a kapitalista v jedné podobě“. Na jaře 1969 E. Hadač publikoval spolu s dalšími členy Levé fronty Vladimírem J. A. Novákem, J. Prokopičem a dvěma či třemi dalšími kritiku vedení Československé akademie věd, v níž se mu vytýkalo, že brání normalizaci. Tento slavný pamflet měl i mezinárodní ohlas – dočetl jsem se o něm ve velkém článku listu The Guardian v Anglii, kde jsem tehdy pracoval jako Visiting Professor.

   Signatářům proklamace se dostalo příslušné odměny: první tři byli jmenováni členy-korespondenty ČSAV, E. Hadač se stal ředitelem Ústavu krajinné ekologie a J. Prokopič ředitelem Parazitologického ústavu Akademie. Zatímco E. Hadač se zapsal do dějin naší vědy, jeho nástupce a přítel dr. J. Pospíšil byl jen vědecky zcela bezvýznamný politický šíbr, který právem upadne v zapomenutí. Historii ideologických deformací vědy jsem zhodnotil již r. 1988 článkem „Lysenko a ti druzí“, uveřejněným v Technickém magazínu č. 11, str. 51 – 55. Myslím, že by si jej měl dr. Blažek přečíst za domácí cvičení, než bude psát o patologii naší vědy. Podotýkám, že ke svým podřízeným se E. Hadač choval přijatelným způsobem, i když znal jejich politické názory.“

Roku 1988 už nebylo žádným hrdinstvím odsoudit Lysenka. Jiná situace byla ovšem r. 1962, kdy v Sovětském svazu vládl Chruščov, Lysenkův velký ochránce. Tehdy byla u nás zrušena Akademie zemědělských věd a její předseda, arogantní lysenkovec A. Klečka, měl být převeden do ČSAV jako řádný člen-akademik, její čestný člen T. D. Lysenko pak jako zahraniční člen ČSAV. Tehdy jsme spolu s dr. J. Kouteckým vypracovali jako členové vědeckého kolegia fyzikální, anorganické a analytické chemie ČSAV petici adresovanou ostatním chemickým a biologickým kolegiím, v níž jsme je vyzývali, aby proti této akci protestovala. Nakonec se prezídium Akademie musilo smířit s členstvím Klečky, podporovaného zemědělským oddělením ÚV KSČ, ale v případě Lysenka použilo – asi na návrh Šormův – výmluvy, že do příslušného valného shromáždění Akademie není dost času pro získání souhlasu sovětského velvyslanectví, a tak se Lysenko zahraničním členem ČSAV nestal.