E. Badinter: XY – De l’identité masculine

Kniha E. Badinterové pojednává o cyklických krizích mužnosti v lidských dějinách. Spíše než na její recenzi lze pomyslet na pár doplňujících poznámek, navazujících na některé dříve vydané autorovy články (Ekleziomorfní struktury v přírodních vědách, Sci-phi 2:78-79, Hypertrofie samce, Vesmír 72, 168, 1993/3).

Cykličnost v míře mužnosti v různých obdobích lidských dějin je dost těžké přehlédnout. Pokud se soustředíme pouze na novověk, dostáváme zhruba následující obraz: V renezanční éře až do třicetileté války vcelku převládají výrazné atributy mužství ve vnější podobě i v činech. Mužská libidinózní konfigurace (později zajímavým způsobem vyslovená v karteziánství) je výrazně spojena s pojmy jako vpřed, vzhůru; je jednou z nejdůležitějších druhotných výrazových složek pokroku, ve svých vnějších projevech spjatá mimo jiné s individualizmem, výbojem, pokořováním, soutěživostí atd. Promítá se zde snad nejvýrazněji do dobyvatelských činů a zločinů různých Cortézů, Pizarrů a jejich méně známých a nápadných, ale o to počtem hojnějších bratří a vrstevníků.

Tyto tendence jsou zvýrazněny i dobovou módou. Kromě zdůrazňování genitálních partií na oblecích (i brněních) jako svérázné formy falické imponace primátů tu zaujme téměř všeobecná vousatost. Symbolicko-archetypální úloha vousů (aspoň v evropském kulturním okruhu, kde k rasovému typu na rozdíl od ostatních náležejí) je velmi značná a snad neuškodí i přes všeobecnou známost ji zopakovat. Spojení vlasů a vousů se samou podstatou lidské bytosti, lidského jednotlivce, se traduje od nejstarších dob. Obě substance hrály velký význam v zástupně-magických úkonech (ženské vlasy navíc i významnou roli v erotické symbolice) a jejich bujnost je tradičně spojována s osobní nezávislostí a silou. Ne nadarmo je odstranění všech vlasů či jejich části posuzováno jako akt pokoření, pokory či ztráty síly (příběh Samsonův, holení hlavy či tonzura u buddhistického či katolického mnišstva, stříhání vojenských nováčků atp.)

Obdobné, ovšem ještě více s mužskými vlastnostmi spojené odstíny vyjádření mají i vousy. Ne nadarmo se zobrazují (či představují) Mojžíš a Mohamed s dlouhým vousem, Kristus s kratším a řidším a Buddha zcela bez vousů.

V novodobě evropském kulturním kontextu je vousatost zhusta spojována s intelektualitou, individualizmem a někdy i výstředností. Vzhledem k tomu, že tyto vlastnosti nemají v mnoha oborech lidské činnosti co dělat, navykli jsme si v kruzích armády, politiky, obchodu a kléru spíše na tváře bezvousé, které jsou tam buď přímo striktně vyžadovány, nebo alesoň rády viděny (snad je optickým napodobením dětského obličeje po oholení dávána najevo vůle podřídit se mocnějším). Zajímavá je obecná povinná přítomnost vousu u kléru pravoslavného, příznak jednak značné archaičnosti, jednak organizační rozvolněnosti.

Vzhledem k tomu, že je technicky obtížnější nějakou přirozenou strukturu pravidelně odstraňovat než nechávat a že úplné vyholování vlasů je procedura v evropském kulturním okruhu skoro neznámá, je s podivem, kolik dějinných období bylo zčásti nebo i zcela bezvousých.

S koncem třicetileté války začínají vousy mizet a mění se i móda – nastává období paruk, pudřenek, parfémů a krajkových ozdob, ne náhodou propojené s postupným utužováním absolutistických států a nutností zařadit se do pevné struktury a v ní racionálně, jako přesně opracované kolečko, fungovat. S postupným rozvolňováním barokně osvícenského státu-stroje na přelomu 18. a 19. století se postupně mění i móda, zanikají paruky, později i copy a účes se zvolna blíží dnešnímu.

V první polovině 19. století se opět objevují vousy, byť v nesmělé a nekompletní podobě. Psychika hrdinů období romantizmu je však ještě proložena občasným pláčem či odkazem kadeře vlasů přátelům na památku. Dosti radikální obrat nastává kolem poloviny minulého století. Dochází k rozpuku mužnosti na celé čáře – hrdina nové doby, praktický, tvrdý, samostatný, podnikavý, obeznámený s přírodními vědami a jejich pomocí řešící jako mávnutím kouzelného proutku všechny problémy, se táhne druhou polovinou minulého století ve všech podobách, až k zlidovělým prezentacím ve Verneových a Mayových románech. Nastává zlatá doba koloniálních expanzí, kolonie pohlcují a uspokojují ambiciózní mladíky z větší části Evropy, což je možná jedno z tajemství dlouhého období relativního míru v té době.

Tváře rychle znovu obrůstají a jednostranným zdůrazňováním mužských ctností, které pak už v abstraktní formě vydrží i celé století příští, se otvírají dveře dokořán feminizmu. Jím se vhodnou či častěji méně vhodnou formou hlásí ke slovu ženskost, přeživší v nejrůznějších proměnách Bohyně–Matky–Země všechny předešlé dějinné zvraty, nyní odstrčená a znehodnocená. Ke třem dosud známým typům nenávisti (kmenově nacionální, náboženské, třídní) se na obzoru objevuje typ jiný, navzdory ojediněle přetrvávajícím povídačkám o různých „dívčích válkách“ dosud neznámý a zcela nový – napětí mezi oběma pohlavími ve společnosti.

Exploze mužnosti ve druhé polovině minulého století neměla příliš dlouhého trvání. Už v devadesátých letech se objevuje náhlý strach ze samostatnosti a útěk pod ochranu nějaké „mateřské“ organizace – strany, odborů aj. Volání po sociálních jistotách všeobecně sílí (ekonomický status je kupodivu lepší než kdykoli před tím) a mužská role je stále více a více přenášena na stát, který se stává živitelem, ochranitelem, za obou světových válek i výlučným představitelem role výbojně podmanitelské. Jemu je odstoupena část vlastní autonomie. Stát, muži sice nesený a organizovaný, ale vposledku abstraktum, nakonec nabádá i k sebeobětování (něm. termín Vaterland je nádherným výrazem tohoto přesunu), k němuž tradičně docházelo při obraně vlastní rodiny (pro ženy byla dříve tato rizikovost bytí spojena s četnými graviditami a porody).

Po první světové válce dochází k dalšímu posunu – do vedoucích pozic se dostává nová garnitura vůdců, jimž z mužského obrazu už zůstala jen touha po moci (zato nenasytná) a po potírání protivníků. Obecný ústup vousatosti zachvacuje i je, mají nanejvýše knírky, namnoze pouze v náznaku (Stalin, Jagoda, Hitler, Himmler, Schuschnigg, Dolfuss). Je to doba, kdy se právě mezi nimi nápadně často uplatňují osoby se silnou vazbou na matku v dětství. V. E. Pilgrim o tomto typu lidí a jejich vlivu na politiku a kulturu velice zajímavě pojednává ve své knize Die Muttersöhne, která by si nepochybně zasloužila samostatný komentář.

Jednou započatá tendence pokračuje s různými výkyvy po druhé světové válce dál, v sedmdesátých a osmdesátých letech se objevuje a opět postupně vyznívá další váhavě vousatá perioda, ovšem bez tak výrazné maskulinizační vlny jako v druhé polovině 19. století. Typický je trvalý, neustálý a prakticky celosvětový pokles prestiže armády (armáda stojí svým nepokrytým netlumením a vyvoláváním agrese jaksi na druhém pólu oproti tzv. „ekleziomorfním strukturám“; má s nimi ovšem jedno společné – také vládne mocí, ovšem jen její hrubou, bezprostřední složkou; tu sofistikovanou, opřenou o nauku a tradici, přenechává jim. Ze všech mužských societ právě tyto dvě nejtypičtější nespravují a nekontrolují žádné hmotné statky (ač nejrůznějšího technického vybavení mají vždy dost), jen moc toho nebo onoho druhu.

Jednou na stát delegovaná část mužnosti je – pokud ne jednou provždy, tedy aspoň na dlouhou dobu – ta tam. Proměny v západní Evropě jsou v tomto směru ještě daleko polarizovanější než v Evropě střední – E. Sullerotová mluví ve své knize Quels pčres? Quels fils? o „společnosti bez otců“. Imaginární stát – otec, jakoby uteklý z Freudových spisů, třímá v ruce marcipán a bič a potutelně se šklebí.