Alfred E. (Ted) Ringwood

„A co myslíš, že tady budeš dělat?“

„Pane profesore, něco kolem jihočeských granulitů, tak jak jsem vám psal.“

„Pro tebe jsem Ted, žádný profesor.“

Pozvedl sklenici australského piva, měl rád Victoria Bitter; pocházel z Melbourne a byl velkým australským, ale i melbournským patriotem.

„A budeš dělat to, co řeknu já.“

Zřejmě jsem protáhl svůj oválný obličej.

„Přijels za naše peníze, budeš dělat to, co ti řeknu, ráno přijď za mnou, dám ti něco ke čtení, a teprve potom se s tebou budu bavit.“

Neměl jsem na vybranou, psal se rok 1967 a peníze na cestu z Austrálie do tehdejšího Československa jsem neměl. Navíc to byla moje první šance něco se naučit v cizině. Už tehdy byl Ringwood pojmem. Bylo mu něco přes pětatřicet, byl profesorem, vedl laboratoř experimentální petrologie a geochemie, ve které se napodobovaly teploty a tlaky panující ve svrchním plášti Země. Tenkrát bylo možné dosáhnout v jeho laboratoři 45 kbarů, tedy 45 000 atmosfér, a teplot kolem 1 800 °C. Krom toho měl Ringwood za sebou skvělou práci o meteoritech, ve které prokázal, jak se od sebe vzájemně liší, a to zejména stupněm oxidace železa. Měl za sebou první experimenty s germanáty, které jsou svými fyzikálními vlastnostmi, zejména chováním za vysokých tlaků a teplot, podobné silikátům, avšak transformace v nich probíhají za teplot a tlaků podstatně nižších. Měl za sebou společnou práci s Davidem Greenem o přechodu gabra do eklogitu, ve které prokázali, že gabro či amfibolit jsou stabilní v podmínkách kůry (a zejména svrchní kůry) a že při vzrůstajícím tlaku dochází k dehydrataci, zvětšení měrné hmotnosti a ke klesání tohoto materiálu do pláště. Měl za sebou dlouhodobé pobyty v Americe (Geophysical Laboratory Carnegie Institution a MIT), kamarády v Japonsku i Británii a k tomu manželku ze Švédska a dvě dospívající děti. Byl přesně tam, kde má vědec v tomto věku být, aby se dotkl špičky bádání a přispěl vědě notným dílem.

Nezatížen problémy financí ani doma, ani v ústavu, ba ani problémy staršího establishmentu, který by ho omezoval a připomínal tradice či slušné chování, Ringwood pracoval. Mezi prací však dělal kliky, a když se napil, s celým světem soutěžil ve všem možném – nejraději však v dělání kliků a v dvoření se něžnější polovině lidí. Na tehdejší katedře geofyziky a geochemie nebyli starší kolegové, snad jen její šéf pan prof. Jaeger, kterému nešlo o nic jiného, než aby to všechno bezvadně šlapalo; na rozdíl od Ringwooda neznal osobní ambice. Austrálie prožívala surovinový „boom“, a tak všechno, co mělo předponu „geo“, mělo zelenou.

Když jsem si přečetl asi 60 prací, začal jsem na Ringwoodovo ultimativní doporučení dělat něco na úplně druhém konci spektra geověd: vulkanické horniny ostrovních oblouků. To bylo r. 1967. Měl jsem vnitřní problém, jak tohle doma v Geologickém ústavu ČSAV po návratu vysvětlím. Nedalo se nic dělat. Byl to jeden z Ringwoodových rysů: To, co ho zajímalo, muselo zajímat i ty kolem něho, spolupracovníky a “studenty“, o technicích nemluvě. Ten, kdo se nepřizpůsobil, musel odejít (a takových stipendistů aspirantů bylo dost). Ted byl náročný, žádal celou osobnost a často nebylo pochyb, proč: řídil se heslem publish or perish (publikuj, nebo jdi od toho). Byl amerikanizovaný Australan. Potřeboval kolem sebe aparát lidí, kteří pracovali na jeho nápadech, byl nesmlouvavý a snad i málo tolerantní. Továrna na nápady, myšlenky se vším, co k továrně v “chaplinovském vidění“ patří. Přijal-li cizí myšlenku, zmocnil se jí, rozpracoval ji a publikoval.

Na konci šedesátých let, když Ringwood nakousl problémy svrchního pláště, objevila se „plate tektonika“ (tj. tektonika litosférických desek, tehdy pracovní hypotéza, dnes paradigma, které tvrdí, že svrchní část Země je rozdělena do desek, které se vzájemně pohybují – klouzají na plastické astenosféře; od těchto pohybů, jejichž příčinou je neklid v hlubší části Země, se odvíjí veškeré geologické dění). I u tohoto dění, a vlastně i u formulace principů musel Ringwood být. A i sem, do této oblasti petrologie, geochemie, přispěl. Pak přišlo měsíční bádání. Psal se rok 1969, sonda Apollo přistála na Měsíci a Ringwood opět nesměl chybět. Vzpomínám, jak hned druhý den po rozbalení vzorků volal přítele Rosse Taylora do Houstonu (dalšího z australské geochemické školy, kterému se dostalo cti analyzovat první měsíční vzorky v přijímací laboratoři). Ted u toho chtěl být. A co je s podivem, vždy u toho, co právě hýbalo geovědami, skutečně byl, a navíc informovaně a s tvůrčím přínosem. Uměl totiž okamžitě a perfektně zvládnout „nový obor“, přečíst to nejdůležitější, podstatné si pamatovat, postavit se na ramena titánů a dodat něco vlastního (někdy však, a právě v geochemii Měsíce, se netrefil). Ještě než jsme se rozloučili, po mém aspirantském (Ph.D.) studiu, mi řekl to, co říkával i ostatním svým (nemnoha) studentům: „Víc tě nenaučím; a aby z tebe něco bylo, měl bys jet do Ameriky a do Japonska. Zařídím ti to.“

Bylo to možná proto, že ho už problémy, na kterých jsem s ním (anebo pro něho?) pracoval, nebavily. Ringwood pak syntetizoval diamanty a minerály, které se vyskytují hluboko v zemi a nikdy se neobjeví na povrchu. Některé se jmenují po jeho spolupracovnících (majorit), jiné po něm (ringwoodit). Jsou to vysokotlaké modifikace takových sloučenin, které na povrchu Země nalézáme jako běžné minerály: olivín, pyroxen. Na základě vysokotlakých modifikací běžných plášťových minerálů se Ringwood snažil o petrologické vysvětlení nehomogenit a seizmických rozhraní v plášti. Byl mezi prvými, kteří náhlé změny v rychlostech šíření seizmických vln srovnávali s fázovými přechody. Pak se zabýval rozpustností kyslíku a vodíku v zemském jádře a v neposlední řadě myslel na to, jak ukládat do syntetických krystalovaných hornin vysoce radioaktivní odpad, vymyslel „Synroc“ (což je zajisté způsob drahý, leč vhodný tím, že krystalické fáze jsou odolnější k vyluhování než sklo).

Po prvním, pro mě samotného tehdy drsnějším setkání s Ringwoodem následovaly tři roky téměř denního styku. Pak jsem se s ním vídal jen občas. Věčně plánoval cestu do Prahy, ale nevyšlo mu to. Byl zaměstnán ve špičce vědy a opatřovat si vízum bylo obtížné, potřeboval i pozvání, navíc svůj čas dělil mezi rodinu a mladší spolupracovnici. Po devětaosmdesátém jsme se ještě viděli v Americe, ale pak už bylo pozdě. Muž menší atletické postavy, spíš boxer s vysokým čelem a neboxersky živýma očima, boxersky bojoval. Chodil prý do laboratoře, ale už jen s velkým vypětím. Rakovina si vybrala svou další oběť. Nám zůstává několik knih, desítky recenzí a stovky příspěvků, a zejména pak téma k přemýšlení: Kolik toho lze za život udělat – příspěvek jednoho jedince Ringwooda ve vědě je nesouměřitelný s příspěvky jiných.

Leccos jsem se od Teda naučil, především to, že člověk má být pracovitý, a asi jsem k nelibosti mnohých pochytil hrubé způsoby a vyjadřování. To je jediné, v čem jsem ho dostihl, v tom ostatním je naprosto nedostižný a neopakovatelný.