Věda se přestává usmívat pod vousy

„Vaše pracoviště se nemusí vracet do Evropy,“ říká v jisté pražské vědecké instituci kolega, „vy totiž žijete ještě v Rakousku-Uhersku! Zato v našem ústavu si pravidelně po ránu klademe otázku, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme, a máme z toho adaptační stresy, kterým říkáme transformace Akademie. Nemění se totiž jenom česká společnost a v návaznosti na ni věda, ale zdá se, že se mění lidská společnost jako taková a že se opět ocitáme na křižovatce cest, na přelomu epoch v bifurkačním bodě dějin. „Není náhodné, že jeden z prvních, který tuto změnu pozoruje, je historik. Dušan Třeštík ve svém eseji „Věda se usmívá pod vousy“ (Literární noviny č. 22/1993) se zabývá povahou zlomu mezi novověkem a postmodernou a pozicí vědy ve změněném světě. Předpokládá, že přicházející vlna bude mít tyto charakteristiky:

• Bude stále „měkčí“, otevřenější a bude se vzdávat nároku na univerzální pravdu. Bude spíš navrhovat řešení než znát a tvrdit.
• Budou mizet hranice mezi obory a stírat se rozdíly mezi „sciencies“ a „humanities.“
• Věda se přestane schovávat za objektivitu čísel a legalizuje tvořivost. Tím se poněkud přiblíží „arts“ a zároveň rozbije zdánlivý, ve skutečnosti nikdy neexistující konzistentní svět jedné reality. To vyústí ve zmatek, o němž doufáme, že bude tvořivý. Z této vědy si kromě poznatků budeme odnášet i náhledy. Stále více budeme podnikat cestu směrem od „sciencia“ k „episteme“. Ve vědě pravděpodobně zakotví fallibilizmus, omluvné přiznání vlastního omezení.

Snažíme-li se odhadnout, kam to všechno spěje, nemáme na mysli jenom věci veliké a vzdálené, ale také prostý odhad toho, jak se bude vyvíjet postoj poučené veřejnosti k vědě, což mj. souvisí s jejím financováním.

O cestě na Měsíc a zase zpátky

Teprve zpětným rozborem dobových pramenů zjišťujeme, jaké naděje spojovala část lidstva s cestou na Měsíc. V podstatě šlo o představu, že společnost, která dokáže zvládnout tak neslýchaně obtížný technický problém, bude schopna efektivně řešit své další potíže a otevře cestu bezproblémové prosperitě. Cesta na Měsíc se pro mnoho lidí stala mezníkem příchodu nového lepšího světa. Zpráva Římského klubu o mezích růstu, zhoršení životního prostředí, ruské invaze a výbuchy rasové nesnášenlivosti ukázaly, že je nutné rychle se vrátit na vlastní zasviněný dvorek a přestat investovat do odvrácené strany Měsíce.

Považujeme-li za počátek novověku velkou objevitelskou plavbu Kryštofa Kolumba do Indie r. 1492, pak bychom měli novověk uzavřít jinou velkou cestou – programem Apollo, který skončil vypuštěním Apolla 7. prosince 1972. Jedním ze základních rysů novověku bylo totiž objevování nových zemí i nových vnitřních prostorů. Expanze ducha do říší náboženství, vědy a umění. Novověk byl výboj do neznáma, ať už jím byla věda, nebo Austrálie. Konec novověku je určitou formou návratu do řeky, do níž se nedá vstoupit dvakrát.

Dobrým příkladem je samotná věda. Kosmický program déle než desetiletí fascinoval celé lidstvo do té míry, že se stal přímo symbolem pokroku a dokonalosti společnosti. Kdo měl lepší raketu, měl lepší státní zřízení. Roky toho byly plné noviny, vzpomínáte si ještě? Stáli jsme jednou uprostřed bídy a odpadků vedle posvátné krávy žvýkající noviny, hlavní zdroj celulózy indického městského dobytka, na předměstí Benáresu a říkali si: „Tak tato země má vlastního kosmonauta.„ Bylo to úplně nesmyslné. Nicméně dodnes považuje řada vědců kosmický program za vrchol vědy – jednoduchý cíl, vysoké financování a odpovědnost pouze za splnění projektu, nikoliv za spoluúčast na tvorbě světa. Ty doby jsou nejspíš pryč a nikdy se nevrátí.

Koncem 80. let se nenápadně a bez větší reklamy objevil mezinárodní projekt výzkumu globálních změn známý pod zkratkou IGBP-PAGES, což znamená International Geosphere-Biosphere Project – PAst Global chagES. Málokdo si tehdy (a možná i nyní) uvědomil, že podobně rozsáhlý a všestranný projekt lidstvo ještě nezažilo a že v tomto druhu koordinovaného výzkumu je dnes angažováno víc vědců s dokonalejšími přístroji a složitějšími počítači, než tomu kdy bylo u vesmírných letů. Tento projekt je formou návratu na zem. Jde tu o poznání regulačních mechanizmů naší planety a zpětných vazeb mezi člověkem, prostředím a klimatem. Specialisté z NASA tomu říkají „earth systems science“, věda o zemských systémech, ale Lovelock tento obor nazval geofyziologií. Asi teď nezáleží na tom, jak celou věc pojmenujeme. Důležité je, že tu už vůbec nejde o nějaký výboj do neznáma a kolonizaci objeveného, ale o prosté poznání toho, jak moc nařízlo lidstvo tu větev, na které sedí.

Hercynské houštiny a multikulturní společnost

Před rokem přednesl prof. Matuštík z Univerzity v Purdue (USA) pozoruhodnou přednášku o problémech postmoderny, tedy toho období, které nastalo po novověku a v němž žijeme. Je to téma, které Američany obzvlášť zajímá, protože je-li Amerika zemí moderny, pak její konec může být krizí Ameriky. Klasickým novověkým předmětem je podle prof. Matuštíka mrakodrap (u nás nejspíš panelák). Je to jednoduchý geometrický tvar vyjadřující kromě technické dovednosti racionalitu, sebeprůhlednost a determinizmus moderního rozumu. Jenže skutečně současná architektura je složitější a podobá se eklektickým stylům počátku 20. stol. s tím rozdílem, že oč méně je historizující, tím víc přejímá prvků z neevropských kultur. Architektura se tak stále víc podobá společnosti.

Co je pro tuto společnost charakteristické:

• Ztráta jednoho jazyka a ztráta ustáleného významu slov. A protože, jak připomíná Jiří Fiala, „jazyk je dům bytí“, jazyk a svět jsou téměř totéž a „se světem se to má, jako když mluvíme“, působí zde něco tříštivého na samotné základy společnosti. Ještě lépe to je patrné na druhém základním rysu postmoderny.
• Je jím konec velkého příběhu historie a jejího výkladu jako pokroku. Tento konec příběhu či mýtu v USA (konec amerického snu), který nás spájí, ruší průhlednost toho, čím jsme. Není-li příběh, který by nás spojoval, ztrácí se identita a nelze budovat společnost. Není k čemu se vztahovat, protože neexistují nevinné africké či indiánské mýty. Vede to k separaci a marginalizaci. Marginalizace je takový společenský jev, při kterém jednotlivci a celé skupiny vytvářejí vlastní středy společnosti téměř nezávislé na „hlavním centru“, ale většinou se nedovedou ztotožnit s žádnou společností. Slovo „margin“ znamená nejenom okraj jedné kultury, ale většinou nejasné rozhraní dvou či více kultur. Amerika a s ní čím dál větší kus naší společnosti přestává být tím pověstným tavicím kotlem, do kterého hodíte emigranta a vyleze Američan, ale stává se něčím opačným, místem vzniku nových textů, nezávislých na starém kulturním kánonu.

„A jaké máte řešení?“ ptáme se profesora, který krčí rameny a říká: „Snad nás může zachránit životnost lokálních příběhů. Ale uvědomte si, prosím, že na multikulturní společnost se díváme jako na jev vyšlý z Evropy a dál zvýrazňovaný událostmi, jakými je např. válka v bývalé Jugoslávii, což je vlastně extrémní případ multikulturního vývoje.“ Následuje chmurné mlčení, při kterém přemýšlíme o Bascích, Valonech, tureckých gastarbeiterech a domácích Romech, až Jan Sokol pronese správné slovo: „Prosím, pánové, nastává konec tisíciletí, takže propuká millenarizmus, hysterie katastrofizmu, kterou si musíte odečíst od vlastních obav z budoucnosti.“

A přihlásí se přírodovědec řka: „Procházel jsem zdejší lesy a myslel na paralely s lidskou společností. Konec velkého příběhu hercynského lesa je jeho úplné vykácení a rozrušení lesní pastvou nejpozději koncem 8. století. Uvolněné kamenité stráně tohoto údolí byly díky spásání kozami holé. Socializmus kozu odmítl jako symbol chudoby někdejších rolníků, takže po druhé světové válce tady vzniká neuspořádaná lesní mozaika a šíří se mladá lesní stadia. I v tomto lese probíhala balkanizace reprezentovaná borovicí černou a westernizace doprovázená rozvojem vejmutovky a douglasky. Zatím kolem sebe vidíte starý les s borovicemi, břízami a osamělými smrky. Všimněte si ale, jak les intenzivně podrůstá a zmlazuje. Za dvacet let už tady bude solidní přirozený dubo-habrový les. Nikdy to nebude ten samý hercynský hvozd, protože v podrostu naleznete americké kultivary dubu a exotické dřeviny. Jedna věc je však důležitá – zasáhne-li destrukce příliš hluboko a zničí-li přirozená biocentra ochranných lesů, nikdy nedojde k návratu hodnotného lesa. Zdejšími biocentry jsou lesy na skalnatých stráních, ale něco podobného platí i pro společnost. Jejími biocentry, odkud se samovolně budou šířit dostatečně pravdivé myšlenky, jsou muzea, fakulty a pracoviště Akademie. Jistě, společnost se mění a v závislosti na ní i věda. Může to být drastická změna, ale není to neštěstí. Tím je ztráta kontinuity.

Ale v této chvíli jsem nevěděl, jak pokračovat dál. Odnesl jsem rukopis do vedlejší laboratoře a prosím kolegu: „Podívej se mi na to, prosím tě, a pomoz mi s tím závěrem. Potřebuji říct, že věda je možná ještě omezenější, než jsme si mysleli, ale že v určitých oblastech ani nic lepšího nemáme. Navíc to bude mít čím dál těžší, protože je nucena brát na sebe nový druh odpovědnosti za společnost, která už asi nikdy nebude tak homogenní, jak bývala.“ Kolega pozorně pročítá rukopis a vrací mi ho se slovy: „Rozumím, ty chceš vlastně říct, že ve srovnání s tím, co nás asi čeká, je transformace vědy či té tvé akademie ten nejjednodušší problém.“