Aktuální číslo:

2025/6

Téma měsíce:

Červená

Obálka čísla

Rodokmen evropských medvědů hnědých

 |  5. 4. 1994
 |  Vesmír 73, 234, 1994/4

Populace medvěda hnědého v Pyrenejích klesla na 10 kusů a hrozí jí vymizení. Standardním řešením by byl dovoz zvířat z jiných oblastí. Dovezená zvířata by však měla být geneticky co nejbližší ohroženým zvířatům, jinak by totiž křížení vedlo k nevratné ztrátě genetického dědictví pyrenejského medvěda hnědého. Kandidátem by mohly být západoevropské populace medvěda hnědého, ale izolované skupiny ve Francii, Španělsku a Itálii čítají dohormady méně než 100 kusů. Francouzské Ministerstvo životního prostředí uvažovalo, zda by byly geneticky přijatelní medvědi z četnějších populací v Rumunsku a Rusku. Genetici Pierre Taberlet a Jean Bouvet z Univerzity v Grenoblu shromáždili vzorky DNA 60 medvědů z různých evropských lokalit od Španělska po Rusko. Zkoumali úsek obsahující asi 280 párů bází mitochondriální DNA a shledali, že východoevropská rasa medvěda hnědého (tj. medvědi v Rumunsku, Slovensku, Estonsku, Švédsku, Finsku a Karélii) se liší z více než 7 % od rasy západoevropské. (Pro porovnání americký medvěd černý – Ursus americanus se liší z více než 12 %.) Taberlet a Bouvet použili rychlost evolučních změn lidské mitochondriální DNA jako molekulární hodiny a dospěli k závěru, že obě rasy se od sebe oddělily před 850 000 lety. Ze západoevropské rasy se pak ještě vydělili medvědi žijící na Iberském poloostrově a medvědi žijící na Balkáně. Někteří jedinci východoevropské rasy přešli přes Sibiř do Nového světa.

Francouzští badatelé získali rovněž 30 000 let staré kosti medvěda jeskynního (Ursus speleus). Tento třímetrový, sedmisetkilogramový vegetarián vymizel koncem poslední doby ledové. Genetička Catherine Hänni z Pasteurova ústavu v Lille extrahovala a pomnožila (pomocí PCR) úsek mitochondriální DNA dlouhý 140 párů bazí. Její analýza poskytla stejný závěr: jeskynní medvěd se rovněž objevil zhruba před 850 000 lety.

Science 263, 175, 1994

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biologie
RUBRIKA: Aktuality

O autorovi

Ivan Boháček

Mgr. Ivan Boháček (*1946) absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze. Do roku 1977 se zabýval v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského molekulovou spektroskopií, do roku 1985 detektory ionizujících částic v pevné fázi v Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů. Spolu s Z. Pincem a F. Běhounkem je autorem knihy o fyzice a fyzicích Newton by se divil (Albatros, Praha 1975), a se Z. Pincem pak napsali ještě knihu o chemii Elixíry života a smrti (Albatros, Praha 1976). Ve Vesmíru působí od r. 1985.
Boháček Ivan

Doporučujeme

Hvězdy, které se červenají

Hvězdy, které se červenají

Soňa Ehlerová  |  2. 6. 2025
Existují dvě skupiny lidí, kteří při slově „červenání“ pociťují výrazně nelibé pocity. Do první patří ti, kteří se hodně rdí a jimž to zároveň...
Barva krve, moci a života

Barva krve, moci a života

Jan Turek  |  2. 6. 2025
Červená barva není ani trochu neutrální. Její vnímání člověkem má velmi široké rozpětí. Je pro nás barvou lásky a života, ale také krve,...
Červená v říši zvířat

Červená v říši zvířat uzamčeno

Jaroslav Petr  |  2. 6. 2025
Jasnými barvami živočichové varují své okolí, ale také lákají partnery. Červené zbarvení získávají mnoha rozličnými způsoby.