Stromy, pařez a postmoderna

Kráčíme s přítelem krajinou a hovoříme spolu o tom, co kdo z nás vidí. Naše rozmluva má smysl a vtip a není jen nudným konstatováním toho, co oba vidíme. Čemu - kromě půvabu krajiny - za to vděčíme? Zřejmě tomu, že každý z nás se dívá trochu jinak a vidí trochu něco jiného. Každý máme totiž svou vlastní životní zkušenost, svou vlastní stupnici hodnot a svůj vlastní úhel pohledu. Proto si máme co říci a z procházky se vracíme oba v něčem moudřejší, než kdybychom šli mlčky a každý sám.

Každý z nás si v rozhovoru rozšíří svůj vlastní pohled přinejmenším o to, čeho si lépe všiml ten druhý. Co však, když dojde k zásadní neshodě? Třeba tam, kde jeden vidí pár zkroucených stromů, druhý vidí zdravý a hustý les. Soudím, že pokud jsme i v takovém případě uměli setrvat v dialogu - aniž by každý z nás slepě hájil jen tu svou Pravdu Jedinou - mohla nás právě naše různost pohledů posléze obohatit o nová poznání. Například, že můj pohled není jediný možný, že vůbec existuje něco takového jako pohled, že lze klást otázku po rozdílu mezi skutečností a tím, co nám skýtá ten či onen pohled (kterýžto rozdíl nemusí být vyhraněný).

Z něčeho společného jsme však s přítelem museli přece jen vyjít: ze slovníku, jehož užíváme, a z jazyka, jímž mluvíme. Jinak bychom si totiž nerozuměli a nerozumět si je něco horšího než nesouhlasit. Nesouhlas se pozná snadno, nedorozumění se zákeřně skrývá. Nesouhlas může vést k poznání, nedorozumění je lapsus. Dřív, než se tedy s někým pustíme do hádky či pře, měli bychom si ověřit, zda máme aspoň trochu sladěn jazyk. Mám tím na mysli něco obecnějšího a slabšího než dohodnuté pevné významy slov (což lze zřídka čekat). Jde například i o odhalení a uznání (nikoliv zbavení se) diferencí v emocionálním náboji, jimiž jsou naše slova zatížena či nadlehčena.

Množství různých, někdy drobných nedorozumění se vkrádá i do současných debat o vědě (přesně tímto pozorováním jsem ostatně začal již minule). Na jedno z takových nedorozumění (nerozlišování postoje k vědě od vědy samotné) jsem se nedávno pokusil upozornit ¹⁾ . Další nás čekají. Bylo by výborné, kdyby se podařilo (budeme se o to aspoň snažit) rozšifrovat některá nedorozumění ještě dřív, než se pustíme do opravdové debaty o vědě a o její roli v současném světě.

Podobně jako v minulém ²⁾ a některých předchozích číslech, i tentokrát uveřejňujeme několik diskusních i diskutabilních příspěvků o vědě (první část Úvah o antivědě od G. Holtona, Vesmír 73, 154, 1994/3, pokračování Bídy naší vědy od B. Blažka, Vesmír 73, 155, 1994/3 a kritickou esej od J. Drobníka, Vesmír 73, 156, 1994/3). Jak si tak tyto (a jiné) stati čtu, shledávám, že v tuto chvíli nemohu souhlasit ani nesouhlasit, a to právě z toho důvodu, že dosud nemám s autory (a autoři mezi sebou) sladěný jazyk. V jakém smyslu a s jakými emocemi kdo z nás používá slova jako „pravda“, „pokrok“, „modernost“ (a “postmodernost“), „racionalita“ (a “iracionalita“), „věda“ (a “pseudo-“, „para-“, „anti-“, „pa-“ a “ne-věda“)?

Řekneme třeba „věda“. A hle, něco jiného uslyší filozof, něco jiného praktikující vědec, něco jiného vládní úředník a něco jiného běžný čtenář.

Řekneme „moderní věda“ a pro (postmoderního) filozofa to znamená novověká věda (od osvícenství do 19. století), pro vědce to je naopak relativistická a kvantová věda 20. stol., v novinářském jazyce je věda totéž co lety do vesmíru, superpočítače, sluneční baterie, gama nože a další užitečné věci - nebo naopak nukleární zbraně, chemická hnojiva, zaneřáděná atmosféra, probuzení dinosauři či jiné darebnosti.

Řekneme „naše věda za komunizmu“ a jeden myslí na poctivou vědu, která úpěla a trpěla, další si vzpomene na oportunistickou vědu, která předstírala a podváděla, jiný na něco mezi tím: vědu, která něco předstírala navenek, aby mohla být poctivá uvnitř, či vědu, která si toto o sobě myslela.

Jestliže doporučuji, abychom si pokud možno předem sladili slovník a jazyk, nemyslím tím nic absolutizujícího, ale spíše jen jakési doladění, které se může a má odehrávat i v rámci konkrétního diskurzu či debaty. Je to vlastně její přirozená součást, stejně jako v bridži je licitace přirozenou součástí sehrávky.

Hypotetická rozmluva dvou přátel na procházce krajinou nám nabízí snad nejbanálnější typ plurality: dva vidí různě už proto, že se dívají z jiného místa. Současně je tu však i předpoklad elementární objektivity - v té míře, v jaké se oběma přátelům dařilo mluvit společně srozumitelným jazykem. Je to právě ono napětí mezi pluralitním (v hlubším až nejhlubším slova smyslu) myšlením a objektivistickým (až scientistickým) ideálem, které charakterizuje současný dialog mezi postmodernou a modernou.

Čteme: „Postmoderní fenomény existují tam, kde se uplatňuje zásadní pluralizmus diskurzů, modelů a způsobů jednání, a to nikoli jen v různých dílech vedle sebe, ale v jednom a tomtéž díle.“ ³⁾

Je toto ten obávaný a destruktivní postmodernizmus, který zatracuje racionální vidění světa?