Aktuální číslo:

2020/9

Téma měsíce:

30 let CTS

Stromy, pařez a postmoderna

 |  5. 3. 1994
 |  Vesmír 73, 123, 1994/3

Kráčíme s přítelem krajinou a hovoříme spolu o tom, co kdo z nás vidí. Naše rozmluva má smysl a vtip a není jen nudným konstatováním toho, co oba vidíme. Čemu - kromě půvabu krajiny - za to vděčíme? Zřejmě tomu, že každý z nás se dívá trochu jinak a vidí trochu něco jiného. Každý máme totiž svou vlastní životní zkušenost, svou vlastní stupnici hodnot a svůj vlastní úhel pohledu. Proto si máme co říci a z procházky se vracíme oba v něčem moudřejší, než kdybychom šli mlčky a každý sám.

Každý z nás si v rozhovoru rozšíří svůj vlastní pohled přinejmenším o to, čeho si lépe všiml ten druhý. Co však, když dojde k zásadní neshodě? Třeba tam, kde jeden vidí pár zkroucených stromů, druhý vidí zdravý a hustý les. Soudím, že pokud jsme i v takovém případě uměli setrvat v dialogu - aniž by každý z nás slepě hájil jen tu svou Pravdu Jedinou - mohla nás právě naše různost pohledů posléze obohatit o nová poznání. Například, že můj pohled není jediný možný, že vůbec existuje něco takového jako pohled, že lze klást otázku po rozdílu mezi skutečností a tím, co nám skýtá ten či onen pohled (kterýžto rozdíl nemusí být vyhraněný).

Z něčeho společného jsme však s přítelem museli přece jen vyjít: ze slovníku, jehož užíváme, a z jazyka, jímž mluvíme. Jinak bychom si totiž nerozuměli a nerozumět si je něco horšího než nesouhlasit. Nesouhlas se pozná snadno, nedorozumění se zákeřně skrývá. Nesouhlas může vést k poznání, nedorozumění je lapsus. Dřív, než se tedy s někým pustíme do hádky či pře, měli bychom si ověřit, zda máme aspoň trochu sladěn jazyk. Mám tím na mysli něco obecnějšího a slabšího než dohodnuté pevné významy slov (což lze zřídka čekat). Jde například i o odhalení a uznání (nikoliv zbavení se) diferencí v emocionálním náboji, jimiž jsou naše slova zatížena či nadlehčena.

Množství různých, někdy drobných nedorozumění se vkrádá i do současných debat o vědě (přesně tímto pozorováním jsem ostatně začal již minule). Na jedno z takových nedorozumění (nerozlišování postoje k vědě od vědy samotné) jsem se nedávno pokusil upozornit 1) . Další nás čekají. Bylo by výborné, kdyby se podařilo (budeme se o to aspoň snažit) rozšifrovat některá nedorozumění ještě dřív, než se pustíme do opravdové debaty o vědě a o její roli v současném světě.

Podobně jako v minulém 2) a některých předchozích číslech, i tentokrát uveřejňujeme několik diskusních i diskutabilních příspěvků o vědě (první část Úvah o antivědě od G. Holtona, Vesmír 73, 154, 1994/3, pokračování Bídy naší vědy od B. Blažka, Vesmír 73, 155, 1994/3 a kritickou esej od J. Drobníka, Vesmír 73, 156, 1994/3). Jak si tak tyto (a jiné) stati čtu, shledávám, že v tuto chvíli nemohu souhlasit ani nesouhlasit, a to právě z toho důvodu, že dosud nemám s autory (a autoři mezi sebou) sladěný jazyk. V jakém smyslu a s jakými emocemi kdo z nás používá slova jako „pravda“, „pokrok“, „modernost“ (a “postmodernost“), „racionalita“ (a “iracionalita“), „věda“ (a “pseudo-“, „para-“, „anti-“, „pa-“ a “ne-věda“)?

Řekneme třeba „věda“. A hle, něco jiného uslyší filozof, něco jiného praktikující vědec, něco jiného vládní úředník a něco jiného běžný čtenář.

Řekneme „moderní věda“ a pro (postmoderního) filozofa to znamená novověká věda (od osvícenství do 19. století), pro vědce to je naopak relativistická a kvantová věda 20. stol., v novinářském jazyce je věda totéž co lety do vesmíru, superpočítače, sluneční baterie, gama nože a další užitečné věci - nebo naopak nukleární zbraně, chemická hnojiva, zaneřáděná atmosféra, probuzení dinosauři či jiné darebnosti.

Řekneme „naše věda za komunizmu“ a jeden myslí na poctivou vědu, která úpěla a trpěla, další si vzpomene na oportunistickou vědu, která předstírala a podváděla, jiný na něco mezi tím: vědu, která něco předstírala navenek, aby mohla být poctivá uvnitř, či vědu, která si toto o sobě myslela.

Jestliže doporučuji, abychom si pokud možno předem sladili slovník a jazyk, nemyslím tím nic absolutizujícího, ale spíše jen jakési doladění, které se může a má odehrávat i v rámci konkrétního diskurzu či debaty. Je to vlastně její přirozená součást, stejně jako v bridži je licitace přirozenou součástí sehrávky.

Hypotetická rozmluva dvou přátel na procházce krajinou nám nabízí snad nejbanálnější typ plurality: dva vidí různě už proto, že se dívají z jiného místa. Současně je tu však i předpoklad elementární objektivity - v té míře, v jaké se oběma přátelům dařilo mluvit společně srozumitelným jazykem. Je to právě ono napětí mezi pluralitním (v hlubším až nejhlubším slova smyslu) myšlením a objektivistickým (až scientistickým) ideálem, které charakterizuje současný dialog mezi postmodernou a modernou.

Čteme: „Postmoderní fenomény existují tam, kde se uplatňuje zásadní pluralizmus diskurzů, modelů a způsobů jednání, a to nikoli jen v různých dílech vedle sebe, ale v jednom a tomtéž díle.“ 3)

Je toto ten obávaný a destruktivní postmodernizmus, který zatracuje racionální vidění světa?

Poznámky

2) Věda a posmodernizmus, Vesmír 73, 92, 1994/2
3) W. Welsh, Postmoderna - pluralita jako etická a politická hodnota, Praha 1993, s. 20.
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval počítačové vědy (Ph.D.) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v CTS, jehož byl v letech 1990 až 2008 ředitelem. Od roku 1990 do roku 2019 byl šéfredaktorem Vesmíru.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Sukcese mrtvoly pro mne končí kostrou

Sukcese mrtvoly pro mne končí kostrou

Ondřej Vrtiška  |  7. 9. 2020
Forenzní entomologie pomáhá kriminalistům určit dobu a místo smrti, odhalit manipulaci s tělem a rekonstruovat události, k nimž došlo třeba i před...
Arény pravěku a rituální krajina pod Řípem

Arény pravěku a rituální krajina pod Řípem

Jan Turek  |  7. 9. 2020
V naší krajině se skrývají tajemství předků, která nelze pouhým okem spatřit, a přesto jejich pozůstatky dokážeme odhalit jako kamínky dávno...
Kreativní mozek novozélandského rošťáka

Kreativní mozek novozélandského rošťáka uzamčeno

Pavel Pipek  |  7. 9. 2020
Je to „drzoun“ s pronikavým intelektem. Jeho hlas i bezstarostná hravost v nás vyvolávají smích, vynalézavost při destrukci lidských výrobků...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné